FRANTIŠEK UHER

Pocty

Střezme se problematických poct. Většinou jsou navýsost zbytečné. Nechtějme si pálit dlaně na dně studeného ohně. Historie apeluje, historie varuje: Naslouchej mi, česká země! Pamatuj! Komu cizina poklepává na rameno a vzdává mu hold, ten dělá něco špatně!

 

A to je ta rodná země

Přemnožili se škůdci. Kůrovci, divočáci, hraboši. I ti dvounozí. Namyšlení jeleni se zlatým parožím a hbitýma nohama. Smolíčky však již před jezinkami nebrání. Nevynáší to. Dravci nemají stání v korunách stromů na soukromé pláni. Krysy žalují na rorýsy a skřivany, respektujíce zvyklosti krysí, potkani útočí na ržání ušlechtilých koní. Vlci vyjí Karkulkám pod okny. Čistokrevná čerň s černí splývá, faleš se za falší skrývá, mluvka s mluvkou, pirát s pirátem, žalobníček s žalobníčkem, svědomitě pleníce vlastní vinice zpívají naivní odrhovačky. Užitečného zpěvného ptactva rapidně ubývá. Dobří lidé ho krmítky nezachrání.

 

Cirkus jako cirkus

Zlatá doba přeplněných cirkusových atrakcí zvolna pomíjí. Kdepak drezura koní, když převládá nadnárodní drezura lidí! Dávní šaškové bývali zábavní, ale v podstatě všímaví lidé. Dneska se jejich potomci nenápadně, ještě a mlékem na bradě, cpou do politiky. Moudrost se vskutku stává hrubě nedostatkovým zbožím.

 

Modlitba

(Nejvyšší protektorátní vyznamenání: Svatováclavská orlice)

„Svatý Václave, drž nad námi svoji ruku, nedej zahynouti nám ni budoucím!“

„Jawohl!“

 

Novinová zpráva

Nové zprávy se hrnou zleva i zprava. Z televize, z rádia, z internetu, z novin. Většinou nejsou žádná sláva. Invektivy, urážky, hloupé hloubání schopných všeho. Populární se stala smrt v každé podobě. Líčena novinářským perem, nastává neočekávaně nebo ve zhoubné bitvě. Novináři se ovšem často neshodnou, kde k půtce došlo. A zda vůbec. To je jako se svatým Janem Nepomuckým nebo se svatým Václavem. Historici vedou při, zda skutečně žili, natož aby se shodli na teoreticky možných příčinách a důsledcích. Legendám možná položila základy lidská fantazie. Je tomu jako se zmiňovanou bitvou. Líčení působí dojmem, že novináři sledovali dění z balónů či vzducholodí, případně se na bitvě osobně podíleli. Pouze se nemohou shodnout, zda ke zhoubné bitvě došlo v létě nebo v zimě, u lázní Lipová, na Liptově, ve Volové Lehotě, v Litvě nebo v Limě.

 

New York

Když poprvé přiletěl do New Yorku a s placenou průvodkyní projížděl městem, aby se v něm aspoň částečně orientoval, zahrál si na pohádkového Českého Honzu a s hranou prostotou se zeptal, kde mají největší náves. Průvodkyně nehnula přibarvenou brvou a bez váhání pravila: „Právě jsme ji minuli, pane!“

 

Vyprovázení

Zavítá k nám množství cizopasů. Dokonce se občas najdou konipasové, kteří je vítají. Někdo přijíždí s pasem, někdo bez pasu, někdo s koltem u pasu. Umějí to i s lasem. Šálí vemlouvavým hlasem. Vtírají se, nabízejí, podbízejí, slibují, někdy i nenápadně vyhrožují. Každá koruna je dobrá. Časem se však dostávají do úzkých a ohlížejí se, kde vězí dveře. Nebo nejbližší letiště. Ochotně přispěchejme ku pomoci. Doveďme je za ruku třeba až na hranici. Pro vlastní spásu nelitujme času.

 

Moderní inscenace

V moderním pojetí inscenace nejproslulejší Shakespearovy hry zůstal zachován pouze název. Postavu Hamleta vyškrtli. Příliš věděl. Příliš myslel. Příliš se ptal. Hledal, v čem vězí zakopaný pes. Scházela mu servilní pokora. A především, nedokázal mlčet.

 

Mlčící muž

S nutností zpevnit hráze došlo k poklesu hladiny přehradního jezera. Vyhlédly ozvěny dávné krajiny. Obrysy vesničky. Půdorys školy, hřbitova, nádraží. Zbytek věže kostela. Na břehu postávali letití pamětníci se stárnoucí družinou potomků. Muž v klobouku připustil, že ho zajímá, jak to asi vypadá uvnitř věže. Kdosi prohodil, že to přece musí pamatovat. Muž v klobouku pozvedl paži v bezděčném fatálním gestu. Jeho rodina nevyznávala pravěk, a pan farář, to nebyl hodný člověk. Proto do kostela nikdy nevstoupili. Co bylo, bylo. Škoda slov. I dávná minulost někdy dlouho zůstává bolestná a živá. Stál, díval se, nepromluvil. Mlčení mluvilo za něho.

 

Míjení

I rozhodli se prokopat horu, vytěžit skálu, odvést vodu, vyhloubit dlouhý tunel. Jeden začal z jihu, druhý ze severu, aby se střeli uprostřed hory. Tunel je dávno prokopán. Ti dva se však dosud nesetkali.

 

Dívka

Na patníku seděla téměř nahá dívka. Na nohou měla potápěčské ploutve, na hlavě motocyklovou přilbu, na očích tmavé brýle. V ruce svírala zbytek doutníku. Nikdo neměl zápalku, zapalovač nebo aspoň křesadlo. Však koho by napadlo, že potká téměř nahou dívku s potápěčskými ploutvemi, motocyklovou přilbou, tmavými brýlemi a zbytkem doutníku!

 

Žena jdoucí ulicí

Žádný malíř nenamaloval její portrét. Žádný sochař ji nezvěčnil v kameni, ve dřevě, v bronzu. Filmaři o ní nenatočili film, spisovatelé o ní nenapsali román. Básníci jí nevěnovali jediný verš. Nikdo po ní nepojmenoval ulici či náměstí. Její jméno snad ani nestojí v žádném kalendáři. Má vybledlé oči a vrásky ve tváři, její úsměv však stále září. Snad nikdy nevyslovila lež. Nikdo ji nezná. Nikdo se k ní nehlásí. Nikdo ji nezdraví. Činím to tedy za nás všechny. A pravím: Zasluhovala by aspoň pamětní desku. Větší než chrámová věž.

 

Už nikdy

Už nikdy nebýt tak krásně mladí. Nedělat stejné chyby. Nehledět, když odlétají ryby. Neotvírat klavíry, jimž byly zprivatizovány struny. Nehledat motivy k řízení odstavené lokomotivy bez vody a uhlí. Nevyjet po zničené trati. Nejprve je třeba položit koleje.

 

Lodní deník

Nikdy nevlastnil žádnou loď, ale celý život psal lodní deník. Jednou jako kapitán, podruhé jako kormidelník, potřetí jako plavčík nebo hlídka, trčící v poledním žáru vysoko na stožáru. Nejčastěji jako topič u kotle parníku, protože se pouze ojediněle dostal na palubu a několikrát ztroskotal.

 

Titanic

Nejeden rozlomený Titanic spočívá u dna. Lidé o nich vědí. Mluví o nich, vzpomínají, nezapomínají. Leckdo možná i něco tají. Nejeden potopený Titanic však v mnohých srdcích pluje dál. Nepotopí ho žádný prodejný admirál.