FRANTIŠEK UHER

Svět se otvírá, vzdálenosti zkracují, proto se poslední desetiletí vyznačují trendem propagovat znalost některých cizích jazyků. Obecně je to kladem, ale narážíme na sice vedlejší, ale zásadní problém, jímž se stává kvalita překladu. Za překladatele se považuje téměř každý, kdo má při ruce slovník. Vyskytují se ovšem úskalí. Při čtení nejedné knihy narážíme na zřetelnou neodbornost, kostrbatost a nedostatečnou slovní zásobu, což je částečně zapříčiněno nepříliš pečlivou redakční prací.

U poezie mají zmíněná úskalí dokonce ostré hrany. Existují dva rovnoběžné, ale kvalitativně velice rozdílné termíny: překlad a přebásnění. Prostý překlad nejednou působí dojmem, že se kamsi zatoulalo poetické kouzlo, přebásnění zase může disponovat negativním dopadem v jiném směru, vytrácí se aspekty originality.

Kdysi bylo populární (a nakladatelsky patrně ekonomicky výhodné) vydávat tři romány téhož autora – převážně detektivního či dobrodružného ražení – v jednom svazku. A ejhle, jeden titul čtenáře nadchl, další připomínal suchopárnou pustinu, ačkoli byly napsány v těsném sledu a autorský rukopis se určitě příliš nezměnil. Rukopis překladatelů byl naprosto zřetelný.

Nakladatelství Pavel Mervart vydalo výbor z tvorby pěti slovenských básníků a básnířek pod lehce komplikovaným a nesnadno zapamatovatelným názvem BÝT KNIHOU A V RUKOU SE TI OTEVŘÍT (překlad Lydie Romanská za jazykové redakce Lenky Chytilové, 154 str., 2019).

Každou ukázku z tvorby současných slovenských kolegů a kolegyň od pera je třeba uvítat už proto, že se k oboustranné škodě dostáváme ke knihám ve slovenštině jen vzácně. Kdysi jsme si na druhé třetí straně knihy přestali uvědomovat, že nečteme v češtině, stejně jako jsme dokonale rozuměli slovenštině v televizních inscenacích a filmech.

Do sborníku jsou zařazeny ukázky tvorby zralých tvůrců Miroslava Bielika (1940), Štefana Cifry (1960), Etely Farkašové (1943), Olgy Gluštíkové (1987) a Jána Tazberíka (1950). Nescházejí základní osobní údaje a informace o květnatosti jejich dosavadní tvorby. A nejen básnické.

Generační rozdíly a poetika jsou podstatně rozdílné, výběr však umožňuje vytvoření představy o básnické specifičnosti a kvalitě tvorby u našich východních sousedů.

Rozsah ukázek samozřejmě nedovoluje ani sporadické objektivní hodnocení tvorby, bylo by to spíš intelektuální mávání kouzelným proutkem. Jejich poetika je evidentně specifická, vyvěrá z rozdílných pramenů, dají se vystopovat ozvěny slovenské i světové tvorby.

Stejně tak by se jevilo jako pouhé plané plácnutí do vody hodnocení kvality překladu v podání Lydie Romanské. K tomu bychom totiž museli znát originální text.

Některé knihy básnických překladů vycházejí ve dvojjazyčné podobě, pro čtenáře znalé obou jazyků existuje možnost konfrontace.

U slovenských básnických sbírek je to snadnější. Zpěvavá slovenština zní zkušenějším generacím lahodně, důvěrně je oslovuje, rozumějí, nepotřebují překlad do češtiny a při skutečném zájmu to nemají složitější ani příslušníci mladších generací.

Dvojjazyčné vydání by nepochybně podstatně zvýšilo výrobní náklady a ohrozilo koupěschopnost knihy, zajisté by se ovšem u publikací obdobného charakteru dala najít zlatá střední stezka, když už ne rovnou konfrontační bilingvní řešení.

Zda by se nedala u každého z uvedených tvůrců zvolit jedna báseň a tu zařadit také v originální podobě! U překladů ze slovenského jazyka by se takový postup nemusel vnímat jako pouhá zdvořilostní formalita, mohl by se stát standardním řešením. Poooo+C+C