MICHAL ČERNÍK

Tatínkovy dopisy z koncentráku

Roku 2017 jsem měl v počítači zvláštní zprávu. Pisatelka mi oznamuje, že má dopisy mého tatínka, které psal od roku 1943 až do roku 1945 z koncentráku v Terezíně a Buchenwaldu mé mamince Růženě Černíkové do Čelákovic, Bedřicha Smetany 752, a pokud mám o dopisy zájem, mohu se ozvat nebo zavolat na telefonní číslo.

Byl jsem překvapený. O žádných tatínkových dopisech z koncentráku jsem nevěděl, nemluvila o nich ani maminka, a nevěděl o nich ani můj starší bratr Milan.

Opravdu, tatínek v Terezíně byl, byl v Buchenwaldu a souhlasila i čelákovická adresa, kde jsme bydleli desítky let.

S neznámou pisatelkou jsem si domluvil schůzku.

O té dávné době jsem věděl jen z maminčina vyprávění.

Tatínek za první republiky sloužil jako důstojník v armádě, po německé okupaci byl penzionován a přestěhovali jsme se do rodinného domku v Čelákovicích. Roku 1942 se zapojil do ilegálního odboje. Měl na starosti kovodělníky z pražské ČKD a z čelákovické Volmanky, krátký čas spolupracoval na vydávání ilegálního Rudého práva. Počátkem února čtyřicátého třetího roku dostal echo, že ho přijdou zatknout. Měl mou maminku, s ní pětiletého syna Milana a já byl už sedm měsíců schovaný v mamince. Tatínkovi čelákovičtí druhové z ilegality Pavlů, Pitra a Rudiš byli bez závazků a před zatčením se jim podařilo uprchnout do Polska. Tatínek vzal svou šavli, v té válečné době příliš velký nástroj na ukrytí a směšný k zabíjení, a utopil ji v Labi. Přitom na půdě hned pod žebříkem stačilo vyťuknout jednu zaspárovanou cihlu – za ní skrýval pistoli a bedničku granátů. Pak čtrnáct dní čekal na gestapo.

Do domu vtrhlo šest gestapáků – jeden z nich tatínka dobře znal. Byl ze stejné vesnice – z Polních Chrčic – a dokonce chodili do stejné školy. V počátku okupace si vzal za ženu Němku, začal spolupracovat s gestapem a po válce se prý zastřelil. S tatínkem si gestapo odvezlo i jeho alba známek, v nichž byly cenné aršíky Hradčan a rakouské známky s přetisky Československé pošty. Tatínka nejdříve vyšetřovali v Pečkárně, kde mu vytloukli polovinu zubů. Pak ho čekal Terezín a Buchenwald.

Já se mamince narodil ze šoku v sedmém měsíci koncem února 1943.

Maminka na tatínkův pracovní stůl umístila ve stojánku tatínkovu fotografii. Když jsem dorostl do batolecího věku, maminka mne naučila: „Kde je tatínek?“ A já běžel k psacímu stolu a ukazoval na fotografii a volal: „Táta!“ Neznal jsem skutečný význam toho slova.

A potom jednoho pošmourného dne se maminka na dvorku posadí do proutěného křesílka, bratr Milan se lehce opře o její rameno a já se z její pevné náruče budu s pootevřenou pusou udiveně dívat do nemilosrdného světa. Maminka se pokusí o úsměv, ale je to spíš bolestná jizva. Za zády nám stojí šedivá zeď našeho domku, v těch válečných letech příliš chatrná jistota, ale jediná, která byla. Tak nás kdosi vyfotografuje. Snímek maminka pošle tatínkovi do Buchenwaldu, kde posiluje jeho naději jako svatý obrázek věřícího. Je to tatínkův nejcennější majetek.

Ke konci války se tatínkovi spolu se skupinou sovětských důstojníků podařilo z Buchenwaldu uprchnout. Přežívali v bavorských lesích, a když se přiblížila z jedné strany sovětská armáda a z druhé americká, udělali rozlučkový oheň. Tatínek se podivoval, proč všichni sovětští důstojníci chtějí na západ k Američanům. Vysvětlili mu: „Nesplnili jsme rozkaz, nepadli jsme, nechali se zajmout a byli bychom ve své vlasti popraveni nebo skončili na Sibiři v lágru.“

Domů se tatínek vrátil až začátkem května 1945 a vážil sedmačtyřicet kilo. Koncem léta jsme se přestěhovali do nájemního bytu v Praze a tatínek nastoupil na generální štáb armády k Ludvíku Svobodovi, který už byl ministrem obrany. Se Svobodou se znali ještě z Užhorodu. Ve dvacátých letech minulého století sídlila ve městě velká vojenská posádka československé armády a oba tu začínali jako mladí důstojníci.

Na generálním štábu tatínek pracoval jako zástupce náčelníka Obranného zpravodajství generála Reicina. Pak přišel Únor roku 1948. Tatínek odmítl odepisovat letce, kteří bojovali v Anglii. Nesouhlasil s čistkami v armádě a nakonec vystoupil z komunistické strany. Jako nespolehlivý byl v hodnosti plukovníka gšt. roku 1949 propuštěn z armády a znovu jsme se přestěhovali do rodinného domku v Čelákovicích.

Tatínek dostal cejch třídního nepřítele. Nejdříve nastoupil do továrny TOS, dříve Volmanky, odkud ho vyhodili, pak pracoval jako zeměměřič, i odtud ho vyhodili, pak pracoval s krumpáčem na výkopech, až mu zakázali i to. Nakonec skončil v dolech na Kladně.

Ve svém pracovním stole měl tatínek několik vyznamenání za ilegální odboj a za statečnost od generála Svobody, od prezidenta Beneše a Partyzánskou zvezdu od jugoslávského prezidenta Tita. Ve tmě a v tichosti tam čekaly, až budu klukem a budu si je s hrdostí prohlížet.

Začátkem padesátých let začaly politické procesy a maminka se strachovala, že si pro tatínka přijdou – a také přišli. Vtrhlo k nám komando StB. Prý dostali anonymní udání, že tatínek ukrývá zbraně. Zbraně nenašli ani v hromadě uhlí ve sklepě, kterou přeházeli, ale i tak tatínka odvedli. Když se po nějakém čase tatínek vrátil z vyšetřovací vazby, na psací stůl si rozložil alba svých známek a s nimi si mlčel. Mlčel si své zklamání z politického vývoje, své zklamání z mnoha lidí, které služebně znal, své zklamání ze společnosti, v které se gradovala nesmiřitelnost a ideologická svévole.

Pak se rozjel se svou předválečnou tatrovkou na Vysočinu navštívit generála Svobodu. Už neministroval na obraně, ale vedl účty v právě založeném zemědělském družstvu v jeho rodné vsi.

V té době tatínek nás, tedy maminku, bratra Milana a mne, zavezl do koncentračního tábora v Terezíně. V jedné zatuchlé cele řekl: „Tady nás spalo padesát.“ Cela byla o něco větší než náš sváteční pokoj. Napočítal jsem šestnáct pryčen, a na jedné, na kterou nám tatínek ukázal, jsem četl jméno: Černík. Bylo vyryté do hrubého dřeva vedle desítky dalších jmen. Maminka se rozplakala.

Kladivo padesátých let tvrdě dopadalo i na naši rodinu. Pociťovala to maminka, bratr Milan i já. Když nám na národním výboru nedoporučili studia, tatínek zašel na národní výbor a tloukl pěstí do stolu, že jeho děti nesmí za něj trestat. Nakonec nás studovat nechali. Tatínkovi pro jeho vzdorovitost v Čelákovicích říkali Bouřlivák.

Celá padesátá léta až do své smrti tatínek jezdil do uhelných dolů na Kladně a vracel se jen na neděli. Prožíval nespravedlivou a krutou životní porážku, poslouchal Svobodnou Evropu, denně kouřil šedesát až osmdesát Partyzánek, a v jednašedesáti zamřel na rakovinu hrtanu.

Alba se známkami zůstala nedotčena v naší rodinné knihovně.

Asi čtyři roky po tatínkově smrti maminka alba prodala, za peníze nakoupila pletivo a železné sloupky a my jsme s bratrem postavili nový plot na naší zahradě.

A nyní mi to došlo. Maminka tatínkovy dopisy patrně založila do jednoho z alb známek a při prodeji na ně zapomněla. Tak dopisy doputovaly až k oné paní, která byla taky filatelistka.

S paní jsem měl schůzku. Ukázala mi devatenáct korespondenčních lístků a dopisů. Byly psány německy a adresovány do Čelákovic paní Růženě Černíkové na adresu, kde jsme bydleli. Na horní straně byla uvedena tatínkova zpáteční adresa: číslo 17 032, blok 33, Konzentrationstlager Weimar - Buchenwald. Tatínkovo písmo jsem dobře znal. Bylo to písmo člověka, který má disciplínu, vyznává řád, umí se rozhodovat, je racionální, neústupný a pevný.

Všechny dopisy psal tatínek podle jedné šablony. Sděluje v nich, že je zdráv, nervy má v pořádku, děkuje za balíčky, za brambory, cibuli a slaninu, z nich si uvařili polévku, děkuje za rukavice, spodky, flanelovou košili a ponožky a moc pozdravuje Milánka a Pepánka. Tím Pepánkem jsem byl já, po otci pokřtěný Josef. Co jiného mohl psát z koncentráku pod bdělým dozorem německých věznitelů.

Za každý dopis paní požadovala tisíc korun. Prý za ně zaplatila právě tolik.

Pobouřilo mne, že se tatínkovy dopisy staly předmětem kšeftu cizích lidí, přece patří mé mamince, mému bratrovi a mně – i po těch pětasedmdesáti letech. Dopisy jsem si neodkoupil, paní mi potom zaslala jejich xeroxy. Myslím, že by tatínek se mnou souhlasil.

Tatínek byl v mých očích otcem. Choval se tak, jak se má chovat člověk, který má rád svou vlast a je si vědomý své důstojnosti, léta pošlapávané a nikdy nezašlapané. Otec zní jako mohyla.

Frajere, půjdeš s námi!

Psal se rok 1973, možná byl březen, nevím přesně. Seděl jsem za svým psacím stolem v redakci dětského časopisu Sedmička pionýrů, která sídlila v prvním patře velkého bytu v domě na Staroměstském náměstí, když do dveří vešli dva statní třicátníci. Jeden z nich na mne ukázal a řekl: „Frajere, půjdeš s námi!“

Zeptal jsem se: „Proč? Co jsem provedl?“

A on na to: „Otázky tu budeme dávat my.“

A už jsme šli. Já mezi nimi, beze slova, až do Bartolomějské. Dozvěděl jsem se, že jsem měl pohlavně zneužít asi desetiletou dívenku. Při identifikaci dívenka ukázala na mne. Jistě, znala mě, bydlela s rodiči v bytě nad naší redakcí a občas jsem ji vídal na schodišti, jak chodí se školní taškou na zádech.

K pohlavnímu zneužití mělo dojít nějakou sobotu v dopoledních hodinách na schodišti domu, kde jsme měli redakci. Obhajoval jsem se, že v sobotu do práce nechodím, bývám doma v Čelákovicích, může mi to dosvědčit má žena a maminka. Odpoledne mne propustili. Usoudili, že pachatelem nejsem já.

Za několik dní, když jsem byl večer doma v Čelákovicích, večer pro mne přijeli autem. Skončil jsem ve vyšetřovací vazbě v Bartolomějské. Třetí den mne předvedli před prokurátorku. Neuznala svědectví mé ženy a maminky, řekla, že taková individua jako já by mohla dál páchat trestnou činnost. Povídám jí, že mám dokazovat své alibi, zatímco oni by měli mně dokazovat mou vinu. Na to křikla: „Marš!“

A už mne odváděli dva maníci a odvezli autem do věznice v Ruzyni. Šoupli mne do cely a jeden z vězňů se zeptal:

„Za co jsi tady?“

„Za nic, já jsem nevinný,“ odpověděl jsem.

„Tady jsme všichni nevinní,“ zasmál se.

Sklaplo mi.

Mohl jsem napsat dopis, ale ty se psaly zrovna ten den a další termín byl až za čtrnáct dní. Po několika týdnech pobytu mne opět odvezli zpátky do Bartolomějské. V místnosti seděli dva mladíci v mých letech a sympaticky se mnou rozmlouvali. Řekli, že už od počátku věděli, že jsem nevinný, toho pravého úchyla chytli třetí den a zprávu ihned předali prokuratuře. Podle jejich sdělení byl malý, plešatý, přitloustlý, opak mé podoby. Jedné soboty dopoledne na schodech v domě, kde děvčátko bydlelo, se před ní obnažoval. Dokonce mi sdělili, že tu inkriminovanou sobotu jsem nebyl doma v Čelákovicích, ale s Petrem Prouzou a autem Mladého světa ve východních Čechách na nějaké besedě s mladými autory. Taky mi řekli, že mne dávala do vazby prokurátorka z Prahy 1, bývalý dělnický kádr, která se tu v padesátých letech podílela na procesech, a měla mne propustit už dávno, ale nemá ráda intelektuály, novináře a spisovatele. Nabídli mi, že za mnou budou stát, aby se to už neopakovalo, a já jim za to budu podávat informace o dění v redakci. Odmítl jsem. Musel jsem podepsat jen mlčenlivost o tom, že s nikým o mé příhodě mluvit nebudu.

Tenkrát mne měl obhajovat JUDr. Lžičař, po propuštění jsem žalobu na protizákonné věznění a odškodnění pro újmu na pověsti na jeho radu stáhl. Dostal jsem jen finanční odškodnění za ušlý plat. Pak už mě nechali na pokoji a v redakci si našli jiného informátora.

Pro mne ten krátký vězeňský pobyt byl velmi cenný. Poznal jsem grázly, grázlíky, podvodníky i smolaře, poznal jsem zajímavé lidské osudy a příběhy, vězeňský život a mnohé vězeňské fígle. Překvapilo mne, jak rychle jsem se vyrovnal se skutečností, že pro nedostatek důkazů budu nakonec propuštěn, ale skončím i jako redaktor dětského časopisu a půjdu dělat třeba do oceláren na Kladně anebo závozníka do Prefy v Toušeni, kde jsem jako student pracoval. Obzvlášť tehdy jsem si opakoval, že všechno zlé je pro něco dobré. Až mnohem později mi došlo, že šlo nejspíš o jednu z metod, jak člověka psychicky zdeptat, a pak snadno získat ke spolupráci. Zhubl jsem o šestnáct kilo. Zůstal ve mně hrdý pocit, že jsem se k udavačství neupsal.

Zpráva o mé práci v redakcích pro děti

Každá osobní či dějinná událost člověka nějak determinuje. Tak tomu bylo i za normalizace od počátku 70. let až do poloviny 80. let minulého století.

Roku 1969 jsem nastoupil jako redaktor do časopisu Sedmička pionýrů, který vydávala Mladá fronta. Oblast pro děti byla postižena normalizací velmi málo. I když jsem nebyl členem komunistické strany, a dokonce jsem nebyl ani v odborech, dostal jsem potom v polovině sedmdesátých let nabídku dělat vedoucího kulturního oddělení v Mladém světě, v Květech a zástupce šéfredaktora v nakladatelství Svoboda. Nabídky byly i finančně lákavé, ale odmítl jsem je, nechtěl jsem se v „dospělém“ tisku podílet na tehdejších normalizačních praktikách.

V Sedmičce jsem měl skvělého šéfredaktora, spisovatele Jana Rysku. Když se počátkem sedmdesátých let dělaly takzvané prověrky, postavil se za všechny redaktory, že si za ně ručí. Nikdo z nás nemusel podepsat souhlas se vstupem sovětských vojsk.

Jednou Ryska od funkcionářů ÚV SSM dostal příkaz otisknout v časopisu reportáž o sovětských vojácích v Milovicích a na redakční poradě určil mne. Prohlásil jsem, že nepojedu. Usmál se, no, spíš uchechtl, a řekl, že pošle nějakého externistu, který to rád napíše. Jiný šéfredaktor by mne tehdy vyhodil. To normalizační zblbnutí bral s nadhledem a sobě se přitom nezpronevěřil. Za to si ho moc vážím. Rád jsem pod Ryskou pracoval deset let.

V roce 1979 jsem se přihlásil už jako autor knížek pro děti do konkurzu na vedoucího redaktora Sluníčka a Mateřídoušky. Neprošel jsem, nebyl jsem v komunistické straně. Tehdejší náměstek Mladé fronty dost arogantně podmiňoval mé další působení v redakci Sedmičky členstvím v komunistické straně. Šéfredaktor Jan Ryska šel do důchodu a já hledal únikovou cestu.

Tehdy jsem byl členem komise pro dětskou literaturu při Svazu českých spisovatelů, kterou vedl spisovatel Bohumil Říha. Říha přišel s návrhem, abych nastoupil do nakladatelství Panorama jako vedoucí redaktor a zvedl výtvarnou a textovou úroveň literatury pro děti, která byla velmi špatná.

Jako vedoucí redaktor v Panoramě jsem oslovil ke spolupráci přední spisovatele a básníky a přední výtvarníky pro děti: Adolfa Borna, Zdeňka Milera, Karla Frantu, Jiřího Kalouska, Jitku Valterovou, Květu Pacovskou, Gabriela Filcíka, Jiřího Běhounka, Helenu Zmatlíkovou a další. Paní Zmatlíková se mne tehdy pochybovačně zeptala: „Ale nevrátíte mi to?“ „Ne,“ ujistil jsem ji.

Hned další rok jsem na celorepublikových kontraktech nabídl jejich práce. Jednalo se o dlouhou řadu velkých leporel a prozaických knížek edice Ilustrované sešity. Nákupčí se znechucením odkládali práce výtvarníků. Byli zvyklí na paskvil a kýče nejhorší úrovně. „Co nám nabídnete ještě?“ ptali se poté. „Předložil jsem vám práce nejlepších výtvarníků a spisovatelů pro děti. Buďto je koupíte, anebo nedostanete nic.“ Byl to vabank. Nakonec, aby měli co prodávat, koupili veškerou nabízenou produkci.

Na jedné poradě v Panoramě mne ředitel kritizoval, že vydávám autory, kteří dělají nakladatelství ostudu. Jednalo se o P. Šruta, J. Bruknera, A. Vostrou, J. Vodňanského a některé ilustrátory. Požádal jsem o slyšení u ředitele knižního odboru ministerstva kultury J. Kristka. Zeptal se mne, zda jejich rukopisy jsou dobré, zda se za ně můžu postavit. Řekl jsem, že jsou dobré, a on na to, proč by tedy nemohly vyjít. To byl pro mne triumf a jejich práce vycházely dál.

Chtěl jsem, aby dětská produkce byla výtvarně a textově kvalitní. Stále víc jsem se však dostával do sporu s ředitelem, některými jeho spolupracovníky a nákupčími na celorepublikových kontraktech, kteří od velmi špatných výtvarníků brali provize. Teď jim úplatky skončily. Spory se gradovaly, byly mi nabízeny různé formy úplatků, nakonec mi ředitel navrhl, že mne bude platit, ať nechodím do práce. Na žádnou z nabídek jsem nešel. Na mou stranu se postavila základní organizace KSČ, i když jsem v komunistické straně nebyl. Kveruloval jsem u ministra kultury Klusáka, který mi doporučil, ať odejdu, že mne ušlapou. Odpověděl jsem mu, proč bych měl odcházet, ať oni s tím něco dělají. Přiznal, že se jim to vymklo z rukou. Osobně jsem kveruloval u vedoucího oddělení kultury ÚV KSČ Miroslava Müllera. Po nějakém čase mi telefonicky sdělil, že s tím nic neudělá. Ředitel Panoramy měl silnější zastánce. Ztratila se i žaloba na soudu v Praze 1, kterou na ředitele podala na základě mých stížností podniková revizorka. Ředitel na mne nasadil dva tajné, jak jsem se dozvěděl od šéfredaktora, aby na mne sesbírali kompromitující fakta, navíc měli fingovat nějakou smlouvu s mým podpisem, kde se jednalo o peníze. Má žena se bála o mou bezpečnost. Podniková revizorka kvůli tomu z podniku odešla, já odešel brzy po ní. Obdržel jsem od Českého literárního fondu tvůrčí stipendium. Více než čtyřletý spor skončil nerozhodně, po našem odchodu byl ředitel odvolán.

Dost mne tenhle vleklý zápas psychicky vyčerpal, do korupčního prostředí jsem se vtáhnout nedal. Ovšemže v porovnání s korupčním a mafiánským prostředím po revoluci v devadesátých letech, kde se jednalo o stovky milionů anebo miliardy korun, to byla tehdy hra o pouhé statisíce. Šlo mi sice o existenci, nikoliv o život. Ve výčtu mých postojů bych mohl pokračovat. Nepovažuji se za žádného hrdinu, ale myslím, že jsem se nikdy nezachoval zbaběle. Nemám se za co stydět.

Zpráva o mém působení na Svazu českých spisovatelů

V druhé půli osmdesátých let na půdě vedení Svazu českých spisovatelů (SČS) vládly velmi konzervativní postoje, žádná perestrojka a glasnosť se tu neprojevovaly, byly nežádoucí. Můj nástup na půdu SČS předznamenával nutnou generační výměnu.

V červnu roku 1988 jsem byl výborem Svazu českých spisovatelů zvolen předsedou spisovatelské organizace. Možná mi nebudete věřit, ale jednou z hlavních motivací, proč jsem funkci přijal, byla možnost narovnání křivd, které měl tehdejší spisovatelský svaz na svědomí, cítil jsem to jako svou povinnost. Kariéristické ambice u mne nikdy nehrály roli v rozhodování, ale přiznávám, že nabídka mne potěšila. Navíc doba konce osmdesátých let se nesla v jiné atmosféře než normalizační doba sedmdesátých let. V Sovětském svazu byla už pět let perestrojka a glasnosť, a kdo ty pojmy zná, tak ví, co znamenaly i pro nás v Čechách. Nám to dávalo naději na demokratizaci společnosti, naději na odideologizování společenského života a naději na provedení zásadních reforem. Tou nadějí žila naše generace a vůbec celá společnost. Ivan Skála jako tehdejší předseda vážně onemocněl a za sebe navrhoval ještě s dalšími básníka Jana Pilaře, tehdejšího šéfredaktora nakladatelství ČS spisovatel. Vedoucí kulturního oddělení ÚV KSČ Miroslav Müller byl toho názoru, že by měl být předsedou někdo mladší, mluvilo se o Jaroslavu Čejkovi. On byl v té době šéfredaktorem Tvorby, kandidaturu odmítl a navrhl mne. Na funkci předsedy Svazu českých spisovatelů vedle Pilaře ještě kandidoval A. Pludek. Nakonec výbor Svazu spisovatelů zvolil mne. Když k tomu došlo koncem června roku 1988, řekl jsem si, že onen strašlivý dluh Svazu českých spisovatelů si nepřesunu do své kapsy.

Hned v září roku 1988 na prvním zasedání výboru jsem vystoupil s návrhem navrácení zakázaných spisovatelů zpátky do literatury, znovuvydávání děl zemřelých, světonázorově odlišných spisovatelů a navrácení zakázaných knih zpátky do knihoven. Podpořili mne Čejka, Žáček, Sýs, Šimon, Pelc, Peterka, Stavinoha, Odehnal, Brandejs, ze starších třeba profesor Hájek, Páral, Vrbová a další. Byl to první kok k sjednocení tří proudů české literatury – oficiální, exilové a samizdatové. Zasedání výboru bylo dramatické, s mým návrhem nesouhlasili mnozí dogmatičtí spisovatelé, ale i ta další zasedání se pak odehrávala ve střetu velmi protikladných vůlí. Zajímavé je, že hned druhý den po zasedání výboru jsem měl po ránu telefonáty od ideologického tajemníka J. Fojtíka a vedoucího oddělení kultury KSČ M. Müllera, co se to u nás děje. Poslal jsem jim po šoférovi usnesení výboru SČS. Moje snažení o nápravu se jim vůbec nelíbilo, nebyl jsem poslušným vykonavatelem jejich vůle, jak si zpočátku mysleli.

A ještě zajímavější bylo, že ihned reagovali zahraniční novináři a žádali mne o rozhovory. Jeden z nich mám, vyšel v italském Corriere dela Sera a u několika politiků na ÚV KSČ vzbudil politickou nelibost. Byli jsme tehdy první z oficiálních uměleckých organizací, kteří přišli s programem odporujícím normalizační politice.

Fojtíkova podřízená, ideologická tajemnice pro Čechy M. Hutterová mi zpočátku chtěla přes sekretářku dávat po telefonu příkazy a já ji dvakrát zase přes sekretářku vzkázal, že mým nadřízeným orgánem je sjezd SČS, v době mezi sjezdy jsou to konference anebo výbor SČS a jim jsem také odpovědný. Nemohli mě odvolat, byl jsem volený orgány Svazu českých spisovatelů – i když z iniciativy ÚV KSČ.

Například v lednu roku 1989 byla na Václavském náměstí manifestace připomínající výročí upálení Jana Palacha. Policie manifestaci rozehnala. Volal mi ideologický tajemník Jan Fojtík, abych za spisovatelský svaz udělal prohlášení na podporu „pendrekového“ zákroku. Odmítl jsem s tím, že v březnu svolávám konferenci SČS, na níž se spisovatelé vyjádří k politické situaci u nás. Stejně tak jsem odmítl vyjádřit se v televizi.

Postupně jsme uskutečňovali další kroky k nápravě. Do spisovatelské organizace začali být přijímáni spisovatelé, kteří z politických či jiných důvodů byli ostrakizováni. Oslovili jsme exilové nakladatele, aby nám zaslali produkci a mohli jsme zhodnotit díla českých spisovatelů vydaná v zahraničí. Nikdo neodmítl.

Sešel jsem se s některými šéfredaktory a řediteli nakladatelství, takže počátkem jara 1989 už byly v mnohých edičních plánech nakladatelství zařazeny knihy většiny do té doby zakázaných spisovatelů. Náš program nejvíce naplňoval tehdejší šéfredaktor nakladatelství Práce Milan Soška, který měl už na jaře v roce 1989 v edičním plánu zařazeny knihy M. Kundery, J. Škvoreckého, A. Lustiga, A. Brouska, I. Klímy, K. Šiktance atd. Ale také Jaromír Pelc v Mladé frontě. Osobně jsem se ihned kontaktoval s některými tehdy umlčenými spisovateli (I. Klíma, J. Skácel, K. Šiktanc, A. Branald apod.).

Požadoval jsem převedení Českého literárního fondu z kompetence ministerstva kultury zpátky na spisovatelskou organizaci, což znamenalo převedení zisku z 2% zdanění literárních děl (asi 45 milionů korun), převedení budovy nakladatelství Československý spisovatel a spisovatelských domovů zpátky pod přímé vedení SČS.

Jedním z velmi důležitých kroků bylo vypracování nových stanov. Především se v nich rušila formule „socialistického realismu“ jako určující kritérium pro přijetí do spisovatelské organizace a členy se mohli stát spisovatelé různých uměleckých proudů a světových názorů. Jediným kritériem měla být kvalita díla. Nové stanovy se připravovaly pro spisovatelský sjezd, který se měl konat v druhé polovině roku 1990.

Většina spisovatelské členské základny tyto kroky přijímala velmi kladně. S federálním předsedou Svazu Janem Kozákem jsme se jen zdravili, jinak jsme se nebavili. Oba federální tajemníci pro zahraniční styk V. Adlová a R. Chmel stáli na mé straně. ZO KSČ ve Svazu spisovatelů neovlivňovala mou práci, měl jsem její tichou podporu, a to zásluhou její předsedkyně V. Adlové.

Situace se změnila koncem února roku 1989, kdy federální výbor Svazu československých spisovatelů na mé doporučení zvolil do funkce předsedy Svazu československých spisovatelů Miroslava Válka. Ještě před zahájením federálního výboru, který jsem řídil, mi sekretářka přinesla abdikační dopis Jana Kozáka. S Válkem jsme pak spolu projednávali další kroky k narovnání, například on jako federální předseda a zkušený politik si vzal za úkol obnovení činnosti PEN-klubu.

Na znovuobnovení činnosti PEN klubu se pochopitelně podílel český spisovatelský svaz v mém zastoupení. Předsednictvo československých spisovatelů napsalo protestní dopis proti uvěznění Václava Havla, který koncipoval Miroslav Válek, z českých spisovatelů to byli J. Čejka, J. Peterka, J. Šimon, V. Adlová a já. Dopis odmítly citovat ČTK, televize, rozhlas a deníky, takže byl rozeslán na adresy všech spisovatelů.

Konference spisovatelů, kterou jsem svolal na březen roku 1989, jen naše úsilí potvrdila, spisovatelé tehdy už veřejně dali najevo nesouhlas s tehdejší kulturní politikou strany. Na konferenci pak s protektorským projevem vystoupila tajemnice ÚV KSČ M. Hutterová, ale spisovatelé ji nenechali domluvit a vypískali ji. Odešla s pláčem a z konference odjela.

Někdy na přelomu jara a léta jsem měl schůzku s vysokým komunistickým funkcionářem Miloslavem Dočkalem, kterou inicioval. Informoval jsem ho, že v edičních plánech nakladatelství, hlavně v nakladatelství Práce, jsou zařazeny knihy až dosud u nás zakázaných spisovatelů. Mimo jiné jsem mu navrhl, aby ve Vinohradském divadle byla co nejdříve uvedena nějaká Havlova hra. Byl velmi vstřícný a slíbil podporu.

Počátkem léta 1989 jsem měl v kavárně Národního divadla schůzku s Ivanem Klímou, kde jsme projednávali znovuobnovení činnosti PEN-klubu, které se mělo konat v Chodovské tvrzi za účasti třiceti spisovatelů publikujících a třiceti zakázaných. Překvapilo mne, že Klíma byl při projednávání společného postupu a programu mnohem opatrnější, například uvedení besedy s V. Havlem navrhoval až za dva roky. Počátkem srpna před spisovatelským setkáním Chodovskou tvrz zablokovali příslušníci StB a spisovatele dovnitř nevpustili. Z postu předsedy SČS jsem napsal tajemníkovi KSČ Janu Fojtíkovi stížnost na postup StB. Brzy poté mi před domem několik týdnů parkovala zelená škodovka a v ní vždy někdo seděl. Provokativní odposlech a hlídání jsem chápal jako varování.

Když jsem v létě obdržel písemné pozvání pátera Opaska na zářijové setkání exilových a zakázaných spisovatelů do Frankenu, poslal jsem tam dva zástupce SČS, spisovatele Petra Prouzu a Vladimíra Kolára. Na hraničním přejezdu je příslušníci StB vyvedli z rychlíku, vyšetřovali je a vlak jim nechali ujet. Do Frankenu dojeli dalším vlakem. Na zpáteční cestě se opakovalo to samé. Z postu předsedy SČS jsem opět napsal tajemníku KSČ Janu Fojtíkovi stížnost na postup StB s tím, že delegování do Frankenu bylo řádně projednáno na vedení SČS.

Jeden západoněmecký bohemista a novinář mi tenkrát říkal, proč kolem našeho programu neděláme větší publicitu a nejsme hlasitější. Vysvětloval jsem mu, že nechci dělat humbuk, protože bych tím do rukou dával trumfy odpůrcům, kteří s naším snažením nesouhlasili a byli mocnější. Považuji se za koncepčního člověka, nikoliv bojovníka, dělal jsem promyšlené tahy, nemluvil o nich, ale k mé radosti se naplňovaly.

Těch kroků k nápravě bylo učiněno mnohem víc a děly se v ostrém střetu s normalizátory. O našem programu věděli i bohemisté a mnozí zahraniční publicisté, jimž jsem poskytl několik rozhovorů. Mimo jiné jsem mluvil o tom, že mým cílem je prohlásit na spisovatelském sjezdu připravovaném na konec roku 1990, že u nás není zakázaných spisovatelů.

Věděl jsem, že pak budu v čele organizace končit. Dělal jsem to, co bylo v mých silách a moci. Možná jsem mohl být radikálnější a taky halasnější, což však není v mé povaze. Nikdo tenkrát nemohl tušit, že přijde listopad 1989 a že se naše snažení vyřeší mnohem rychleji a už bez nás.

Aparát Svazu měl kolem 25 pracovníků, z nichž nejméně tři přímo spolupracovali s StB. Jedním z nich byl tajemník pro personální otázky, který se v listopadových událostech hodil marod a již se neukázal. Po převratu mne překvapilo, kolik spisovatelů a novinářů z těch publikujících i zakázaných bylo na seznamu spolupracovníků StB. Byli tam i agenti či rezidenti. Někteří z těch nejvíce aktivních pak po převratu svou spolupráci s StB odčinili, stali se z nich nesmiřitelní bojovníci, antikomunisté, jejich jména posléze ze seznamu zmizela.

S čistým svědomím mohu prohlásit, že jsem neudělal nic, za co bych se dnes měl stydět. Nepodílel jsem se na normalizačních praktikách ani v sedmdesátých ani v osmdesátých letech. Snažení moje a několika mých generačních kolegů básníků o sjednocení všech tří proudů české literatury se po převratu paradoxně obrátilo proti nám a my sami jsme byli vyděděni z literatury a médií novodobými normalizátory a opožděnými hrdiny. Nejsem dokonce zastoupen ani ve slovníku spisovatelů pro děti. Jako bývalý předseda spisovatelské organizace jsem stále pro většinu médií a nakladatelství personou non grata.