ZDENĚK HRABICA

Afghánistán jsem navštívil jako novinář dvakrát ve svém životě. Zážitek na věčnost. Pobýval jsem v zemi, s níž jsme měli jako Československá republika od jejího založení jenom dobré a přátelské vztahy. Dováželi jsme k našemu podnikání důležité suroviny pro textilní průmysl, stavebnictví i pro těžké strojírenství. Obchodovali jsme s důležitými potravinářskými produkty, čilé jsme měli styky ve zbrojním průmyslu. Dováželi jsme zejména koření a jiné pochutiny. Dokonce i barevný mramor. Po roce 1945 se na našich školách vzdělávali afghánští studenti – na medicíně, ve veterinářství, v chovatelství i ve vojenských školách.

Jedna z mých cest, ta první, byla v mezinárodní novinářské skupině – byl jsem tam s Indem, Američanem, Australanem, Indonésanem a s dalšími. Na mé přání mne přijal k rozhovoru prezident MUDr. Nadžibuláh, chlap jako hora. Velitelem jeho ochranky byl jeho bratr – rovněž lékař. V zemi byly ještě sovětské vojenské garnizóny, složené zejména z chlapců ze sovětských středoasijských republik – z Tádžikistánu, Uzbekistánu, Turkmenistánu a Kirgizie. Uměli se na tomto území pohybovat, vyznali se v pašování drog – ale zejména v tajuplné mentalitě.

Nadžibuláh mne přijal ve své opevněné pracovně, seděl za pracovním stolem, mezi dvěma afghánskými vlajkami a mezi dvěma střelci s nabitými protitankovými tarasnicemi. Jako voják základní služby jsem byl kdysi vycvičen v kasárnách v pražských Dejvicích jako jejich střelec. Taková pancéřová pěst vážila 16 kg a nebýt časté pomoci skvělého slovenského kamaráda, romského muzikanta na basu ve vinárně v Kežmaroku, vojína Jánošky, asi bych nepřežil svou vojnu ve zdraví. Než k audienci u Nadžibuláha došlo, vyjeli jsme s jeho bratrem do lomu, kde mi pyrotechnici odpálili dárek mé manželky – expozimetr Leningrad, neboť si nikdo nebyl jistý tím, zda nejde o nějaké podezřelé odpalovací zařízení. Opatrnosti v Afghánistánu na každém kroku nikdy z každé strany nezbývalo.

Rozhovor byl rychlý a velmi srdečný. Prezident měl šedou vojenskou uniformu bez distinkcí – ale přiznám se, byla ve mně malá dušička.

Od prezidenta, který byl za pár měsíců po odchodu sovětských jednotek bestiálně pověšen (předtím vykastrován) na náměstí za nohy a usmrcen, jsem odjel – v kolovém obrněném transportéru k velvyslanci SSSR Borisi Nikolajevičovi Pastuchovovi. Jeho pracovna na rozdíl od Nadžibuláha byla umístěna hluboko pod zemí. Dozvěděl jsem se základní informace o tamní složité situaci.

Později po návštěvě Kandaháru a dalších míst jsem prožíval v Moskvě jiné období, z Afghánistánu se vracely tisíce padlých v cínových rakvích do hrobů rodného státu – na moskevský Vernadský hřbitov. Pohřbívali je v noci a byl jsem tu se skvělým přítelem a výrazným umělcem Vladimírem Vysockým. Jeho protestsongy zněly hlasitě mezi sovětskými veterány, říkalo se jim „afghánci“.

Postupně jsem se vracel ke vzpomínkám a docházel k jednoznačnému tvrzení, že cesty do Afghánistánu jsou pro každého vojáka, jehož noha sem vstoupí bez dovolení, místem, kde se bude rozhodovat o jeho životě a smrti. Na žádnou jinou verzi jsem nikdy dodnes nepřistoupil, byť mi ji do hlavy vtloukaly hlavy osvícené.

V každé době jsem si však musel dávat velký pozor na svou prostořekost. A to i před těmi, kteří velení nad vojáky – včera i dnes – měli v rukách.

Ani doma jsem to neměl o nic lehčí; jednou jsem náhodně při toulkách rodnou zemí objevil zapadlou výrobnu rakví pro padlé v Afghánistánu, v této překrásné a zkoušené zemi – pro vojáky US Army a NATO. Náhodou jsem se dostal ke zvláštnímu druhu ekonomické spolupráce v novém společenství.
Jsem rád oficiální zprávě, že se blýská na lepší časy, že vbrzku dojde k jednání mezi USA a Talibánem o ukončení bojů.
Nic jiného jsem si nepřál od svého prvního vstupu na afghánskou skalnatou zemi.