MILAN BLAHYNKA

Přiznávám bez mučení, že jsem verše, které v letech 1945-1964 vydával knižně Ivo Fleischmann (1921-1997), nečetl a až do včerejška neznal. Kromě nemožnosti přečíst vše se na tom podílel i despekt, s jakým kritika sledovala jeho poezii; čítal jsem náruživě recenze v novinách a časopisech, a tam se o knihách IF dočítal od osobností, jimž jsem důvěřoval, že způsob, jak Voják ze stejnojmenné prvotiny, umírající v boji za svou zemi, své umírání sehrál, „připomíná výkony nejubožejších ochotníků na scénách nejzapadlejších dědin naší vlasti“. Po pár citátech nemilosrdný verdikt: „s vydáním takovéhoto zboží se nemuselo spěchat. Fleischmannovy metafory jsou nejapně odkoukány od Holana a celé jeho veršování se potácí v trapných rozporech tvárných, na jejichž dně cítím mnoho falše,“ napsal v Akordu 1945-1945 Miloš Dvořák.

Když básník a kritik Miroslav Červenka roku 1959 v Květnu shrnoval v důkladné studii svůj názor na sedm lyrických knih IF, konstatoval, že „jeden ze základních konfliktů doby, tak přesně pochopený, vyjádřil Fleischmann suše pojmově; že ho sice dovede pojmenovat, ale nikoli jazykem básnickým. A co víc,“ jeho dílem se Červenka „prodíral jen těžko,“ a kromě Písně o růži ho žádná z jeho sbírek „úplně nepřesvědčila o své umělecké celistvosti“ a „mnohá vzrušující myšlenka“ ho v podání IF „oddálila až k lhostejnosti“.

Do Slovníku českých spisovatelů (1964), týmového díla Ústavu pro českou literaturu ČSAV, napsal heslo IF Přemysl Blažíček. Uvádí v něm, že IF se v posledních sbírkách (v nichž už opustil „rétorický patos“ svých veršů po roce 1948, „oslavující ideje rodící se socialistické společnosti“) obrací „k hledání vnitřních jistot současného člověka“, avšak „tyto hodnoty (…) většinou jen proklamuje“.

Když pak Vladimír Karfík v Literárních novinách (1964) viděl ve vůbec poslední Fleischmannově sbírce Zápas o živý obsah, poukázal na „dosud nevyřešený problém“ tvůrčí snahy IF, totiž na „její extenzívnost, nedostatečnou myšlenkovou i citovou dostředivost. Otázky, které si pak (IF) klade (…), vyznání, která sděluje (…) jsou jen opakovanými obecnými sděleními“. To Antonín Brousek ve Tváři 1964 napsal až krutě, že podstatu „tvůrčí metody“ IF (ironické uvozovky AB) vyjadřuje geniální lidové úsloví „vymámiti z jalové krávy tele“, nicméně „Fleischmannův nový opus by si měl – přes zdánlivou nesnadnost a dotěrnou nudu – (…) alespoň prolistovat každý: grafomanovi dodá životního optimismu“ a dokazuje, „že poezii bude moci jednou psát každý“.

Sáhodlouhý úvod s citáty velmi negativních soudů o Fleischmannových knihách snad vysvětluje překvapení, jakým je mi výbor z Fleischmannových veršů NEDOKONČENÁ (Česká citadela, Edice Pegas, doslov Michel Fleischmann, ilustrace a kresba na obálce Josef Šíma, Praha 2019, 168 s.). Což o to, třicet let po sametu se z literární produkce autorů, kteří odešli do exilu, vydává kdeco, neboť zvolit exil automaticky znamená být dobrý, jenže verše „vybral a sestavil Petr Žantovský“, s nímž lze souhlasit i nesouhlasit, ale vždy je třeba brát ho pozorně. Lidi, díla, události nesoudí podle jejich pověsti, jakou požívají nebo jaká se na ně jenom přilepila, ale podle své osobní zkušenosti s nimi (i když vím, že ta osobní zkušenost může být a často je strašně zavádějící). To mi imponuje, nejenom když se moje osobní zkušenost s jeho shoduje (například v obdivu k osobnosti a dílu Václava Erbena), nýbrž i když se diametrálně liší (na rozdíl od něho je má zkušenost s „Mirkem“ Kovaříkem tristní, ač mu neupírám recitátorské kvality). Petr Žantovský je však básník, a ne ledajaký, básníci vidí pronikavěji než my nebásníci, a tak jsem užasl, že se podjal pokusu o rehabilitaci zneuznávaného autora, a položil jsem si otázku, zda se všichni – nikoli slepí, hluší a mizomusní, navíc různě orientovaní zpochybňovači hodnoty Fleischmannových knih – přece jen nemýlili a dobrému vlastenci nekřivdili.

A tak jsem Fleischmannovy verše četl opakovaně a pochopil, že Žantovský vybíral básně a skladby, v nichž nalézal obrazy a výroky podnes aktuální, ale nehleděl na obecně konstatované autorovo neumění ústrojně spojit abstraktní racionalitu s citovou exaltací, přetavit ji v poezii; to se daří Žantovskému a jeho vlastnímu racionalismu a citovému zaujetí, když píše básně, a tak zřejmě chce vidět, že se to dařilo také autoru Vojáka, Sadu, Sevřených oblak, Příběhu o růži, Cestopisu, sbírek Města, ty a já, Naše láska zítra a Smrt a zrození mladého muže. Přiznávám, že se mně nedaří přijít Fleischmannovým veršům na chuť, jak je čtu ve výboru Nedokončená, třeba ze skladby, podle níž je výbor pojmenován: „Ale jednou, letmo na ostrůvku pouliční dráhy, / na schůdcích mi klopýtla do paží. Vteřinu / zardělá a vědoucí všecko, co vane za domem, / za zdmi a za dveřmi, Eva z mužova žebra, / totéž co my. A neschopnost býti, čím nejsi.“ Ale možná se mýlím. Červenka roku 1959 ocenil některé básně, kde podle jeho mínění „motivy moderního města“ už „nemají roli pouhé kulisy“ a kde se autor „sbližuje s poetikou nejmladší generace“.

Napadá mi, že na pozadí poetiky dnešního inflačního snadného básnění volným veršem a svévolným pohledem na svět Žantovskému připadají Fleischmannovy verše jako přece jen poezie. Možná, že dnešní čtenáře dokonce přec jen osloví. Už proto nemám za marné jejich vyvedení na světlo, totiž na knižní trh. A proto je i recenze psaná bez znalosti čtenářského ohlasu knihy nedokončená.