VLADIMÍR STIBOR
Kdy slova scházejí z cesty?
Jak dlouho sedí u jednoho stolu?
Trhají knoflíčky z promáčené vesty,
nebo zaslzí, dívají se dolů
a možná slzavé údolí
přeplují na hřbetech barakud,
těch dravých ryb, co strach nemají;
čím dál častěji ztrácejí své blízké, vnější stud.
Ale až za tmy stěhují se blíž;
nahmátnou tepnu, mezi okny kříž,
z něhož pavouci splétají své sítě.
Rozhoří se mezi ňadry, záhy trochu výš;
milují stráně, odpověď, jež neslyšíš.
Přivřu jen oči, chci tě.