MILAN BLAHYNKA

Jedna z povídek knihy Sedmnácti mysliveckých povídek (to je její podtitul) NA TÝ LOUCE ZELENÝ (Euromedia Group, Praha 2020, edice Esence, ilustrace František Flégr, 176 s.) začíná větou, v níž na správu honitby „přivezli loveckého hosta, přítele ministra lesnictví, ale jinak, jak se zdálo, slušného člověka“. To je klíč k celé knize a vlastně k celému dílu autora. Aleš Dostál, invenční podnikatel a neméně objevný prozaik s duší básníka, tedy případ spíš zvláštní, vypráví v tom příběhu s dějem „ještě v totalitě“ o tom, jak jakýsi přítel ministra lesnictví sice dostane povolenku lovit, kde se mu zachce, ale je myslivecký smolař, který dosud vůbec nic nestřelil. V lovecké chatě, kam vypravěč nešťastného myslivce uvede, visí kříž. Měl ho podle nařízení před příjezdem prominentů vždy schovat pod postel, ale zapomněl na to. Přítel ministra ukáže na kříž, poznamená, že je to „krásná věc“ a optá se: „To tu bylo?“ Vypravěč si pomyslí, že „zřejmě jako vysoce postavený ateista měl zakázáno nazývat věci pravými jmény“, vysvětlí příteli ministra, že všecky lesy tu patřily arcibiskupství, a poví mu hned o kouzelné moci, která se kříži přičítá a která tkví v tom, že kdo kříž před lovem políbí, určitě v lese uspěje. Přítel ministra řekne, že to jsou pověry, a svěří se, že neví, čím pohněval myslivecké patrony Huberta a Dianu až tak, že ti myslivečtí svatí mu při každém lovu nastaví nohu a skoba pro jeho první trofej pořád zeje prázdnotou. A že když už ani tentokrát neuloví nic, myslivosti nechá. V noci před posledním pokusem mu to nedá, v noci tajně kříž políbí a skutečně se mu podaří vysokou skolit. Autobiografický vypravěč náhodou viděl, jak ministrův protežovaný přítel, ale jinak slušný člověk, který mu imponuje, tajně líbal kříž, taky mu to dodatečně řekne, neprozradí ho však.

Povídka ještě pokračuje, ale to si už, spanilá čtenářko a milý nemilý čtenáři, snad už navnadění na Dostálovu laskavou ironii, přečtěte sami. Její historku nevyprávím vůbec proto, abych předvedl kvalifikaci literárního historika (a tak jen v závorce zaznamenávám, že téměř identickým příběhem se do literatury hodné toho jména prosadil Václav Erben, neboť jeho časopisecky roku 1956 publikovaná povídka Inženýr, na svou dobu až příliš odvážná, nenáhodnou shodou okolností doposud knižně nevyšla, takže se jí Aleš Dostál sotva mohl inspirovat), ale abych upozornil na to, jak autor knihy nade vše staví porozumění slušnému a nešťastnému člověku i s jeho slabostmi, který to má těžké v každé době.

Dostálova kniha s velekýčovitým názvem Na tý louce zelený, identickým s názvem nejslavnějšího českého divadelního a filmového kýče, který se v kýčovité době „vědecké“ rehabilitace kýče dostal až na Národní divadlo, naštěstí jako parodie typu Pytlákovy schovanky (vydavatelství si jistě ověřilo, že název je právně nechráněný), je pravý a ironický opak kýče a vůbec ne konzumní četba.

Sedmnáct povídek autor vybral ze tří svých úspěšných mysliveckých knih vydaných v letech 2011-2013, a vybral je tak, že tvoří podivuhodně kompaktní celek. Povrchní recenzent Přítele ministrova by napsal, že je to ironická historka demaskující, jak to chodilo v předlistopadových časech, a měl by pravdu. Přísnější kritik by dodal, že je poněkud opožděná, zapátral by, zda nebyla otištěna už před 1989 aspoň časopisecky, to by autorovi vysekl poklonu. Ale ať byl Přítel ministra napsán kdykoli, jako součást knihy Na tý louce zelený, totiž ve stále zeleně nezralém Česku, poklonu si zasluhuje. Spolu s povídkou Poslední srnec, jejíž příběh probíhá „čtyři roky po revolučním podzimu“, podává důkaz, že Dostál vyniká nad prózu pouze zábavnou a nad literaturu vyrovnávající se vtipně s dobou před listopadem nejen uměním uniknout černobílému hodnocení lidí, ale i větším uměním porozumět lidským pohnutkám, a ne je jen unáhleně soudit.

Posledním srnci si Dostál dovolil rozumět myslivcům, kterým „jakýsi porevoluční zbohatlík“, „tlustý a upocený hoteliér, který už jezdil v terénním Pajeru“, vzal možnost žít jako myslivci: „honitbu přeplatil“, dal za roční nájem tolik, „že by každý z dvaceti místních myslivců musel složit dva měsíční platy“. Jaký div, že zatrpkli a že vypravěč, jeden z nich, ředitel školy, ale hlavně zkušený myslivec tělem a duší, dokonce uznávaný předseda mysliveckého sdružení, je rozezlený taky. „Tři generace žily v bláhovém přesvědčení, že myslivost je lidovou zábavou, protože je zadarmo.“ Ale stane se, že zbohatlík Mládek, který není hloupý a jemuž se na jednom konci revíru záhadně ztrácí srnčí, rozhodne se zjednat si mysliveckou stráž a vypravěči, myslivci tělem a duší, nabídne spolupráci, desetiletou smlouvu na hlídání honitby za lákavou odměnu, za možnost zůstat aktivním myslivcem. A Jindřich, myslivec tělem a duší, nabídku přijme.

První mu to vyčte jeho žena: „Že se ti chce dělat pánům vola.“ Už mu to kdysi dávno řekla, když organizoval hon pro krajský výbor KSČ. „Tenkrát ji odpověděl, že páni už nejsou čtyřicet let. Teď jí vysvětlil, že Mládek není zas tak veliký pán, ale jenom má prachy. A ty teď má každý hlupák.“ Jindřichovi kamarádi v něm přirozeně vidí zrádce, u jejich stolu v hospodě už není pro něho místo, sedává sám, baví se s ním jen hostinský. Že má však mysliveckou práci a čest v krvi, zjistí, že se srny neztrácejí vinou nějaké záhadné epidemie nebo řáděním zdivočelých psů, jak se zprvu domníval, ale že tam pytlačí jeho dávný kamarád Vavřinec Dušek. Kamarád nekamarád, Jindřich na Vavřince uhodí a chce ho zastavit, ale Vavřinec se bere jen o to, co má za své právo. Honitbu si pronajal zbohatlík, ale půda je po restituci jeho, srnčí žere jeho trávu, a když se mu připomene myslivecký zákon, Vavřinec vypálí: „Na takový zákon ti seru. Já mám svůj.“ Jindřich ho chápe, ale neví si rady, zákon je zákon, i jde za svými rodiči a otec, Jindřich starší, mu poradí nedělat nic. Vše už tu bylo, když Vavřincově rodině zabralo pole i s honitbou JZD, také se z toho zabraného kusu lesa ztrácely srny, Jindřichův otec přistihl Vavřince seniora, a když mu ten odsekl stejnou větou, Jindřich senior „myslivcům vysvětlil, že Duškův kout je taková zvláštní magnetická hora a čas od času srnčí před tím magnetismem uteče. Ale brzy se zase vrátí“. A tak senior poradí synovi, co má říci Mládkovi: „Něco si vymysli, jsi přece po mně.“

Zákony a poměry se mění, ale není třeba je brát příliš vážně a Aleš Dostál nad ně staví schopnost porozumět (přitom ne však všecko promíjet!) i zklamaným myslivcům, i zbohatlíkovi Mládkovi, i zklamanému restituentovi a pytlákovi v jedné osobě, i svému Jindřichovi. Jeho očima se dokáže podívat lidsky bez ohledu na panující zákon, třeba i na trestný čin pytláctví: „Dokáže si představit, že si někdo střelí srnečka za účelem nasycení rodiny, ale nějakého obchodníka se zvěřinou už vůbec ne.“

Tomu se říká literatura hodná svého jména, do níž vlastně stejným příběhem vstoupil Václav Erben.

Zvykl jsem si říkat, že velké poezie, i osudově tragické, není beze smyslu pro humor. Musím se opravit: týká se to i nejlepší prózy, prózy básnické ne co do žánru, ale co do podstaty. Když Dostálův Jindřich alibisticky dvakrát odsekl ženě, poučil ji výhledem do krásné budoucnosti: „přijde čas, kdy i vzdělání bude mít svou cenu,“ a byl „na tu svou myšlenku pyšný až do večera“. Co je proti takové sebeironii všecka myslivecká latina?