PETR ŽANTOVSKÝ

Blíží se neuvěřitelné dvacáté výročí události nazývané různě: Krize v České televizi, stávka, rebelie, vzpoura… Tak jako tak, tato akce, která značně rozpohybovala nejen mediální, ale i politickou sféru počátku milénia, tehdy nastolila řadu otázek, na něž jsme doposud nedostali nebo nenašli uspokojivé odpovědi.

Tou první a ze všech nejdůležitější otázkou je: Co to je ta televize veřejné služby?

Druhá otázka zní: Potřebujeme televizi veřejné služby?

A konečně třetí otázka: Lze si představit veřejnoprávní médium bez politických vlivů?

Klíč je ve zpravodajství

Veřejnou službu v souvislosti s médii ještě nikdo komplexně nedefinoval. Zjevně proto, že to moc nejde. Veřejná služba by měla být nejspíše uspokojováním nějakého veřejného zájmu. Můžete zkusit vyjmenovat, co všechno (podle vás) do toho pojmu spadá. Je tím veřejným zájmem vysílání magazínu pro Romy, na které se dívá dvě stě lidí, nebo oscarového filmu Kolja, který sledují miliony? Jinými slovy: je víc potřeba ukájet interní potřeby minorit, přesněji: ty potřeby, o nichž se majorita domnívá, že je minorita má? Nebo silou kobercového náletu šířit dobro, laskavost a vlídnost, které teče z každého záběru řečeného filmu, a domnívat se, že tak vylepšujeme morální profil celé společnosti? Myslím, že ani jedno. Minoritní magazíny jen ojediněle zasahují tu minoritu, které se týkají, a hranice majoritní společnosti zpravidla nepřekročí nikdy. A filmové „blby“ (řečeno s Vonnegutem – „bomby lásky k bližnímu“) zpravidla taky nevylepší nic, jen konta autorů.

Záměrně jsem jmenoval dva příklady, které bývaly v souvislosti s veřejnou službou v médiích často uváděny: vysílání pro menšiny – a původní filmová a dramatická tvorba. Zjevně ale k definici veřejné služby vede jiná cesta.

Stručně bych ji nazval nejvyšším společným jmenovatelem. Ekonom ví, že služba nastupuje k uspokojení poptávky a poptávka vzniká zpravidla z nějaké individuální či kolektivní potřeby. Hledáme-li klíč k pojmu veřejné služby, hledejme nejprve tu společnou, veřejně sdílenou potřebu. Je jí magazín o romské folklórní veselici, či srdceryvný širokoúhlý modrotisk s ruským hošíkem vynucujícím si slzy dojetí? Asi ne. Tuto potřebu mají jedinci, jisté množství jedinců. Ne všichni.

Zato všichni (až na výjimky v počtu menším než je statistická chyba) potřebují informace. Veřejnou službu v médiích tedy lze chápat jako předkládání informací, jejichž potřeba je ve veřejnosti obecná. Z toho plyne jednoduchý závěr: skutečnou veřejnou službu lze v médiích vnímat jen jako co možná úplné, nestranné, komplexní, včasné a technicky přijatelné zpravodajství. To je také to jediné, na čem se shodnou v debatě o obsahu veřejné služby všichni.

To ostatní, co bývá zahrnováno pod pojem veřejné služby (od původní dramatiky po magazíny o zaběhlých domácích miláčcích a edukační pořady o zácpě), je z hlediska veřejnosti menšinové, vždy specificky vyžadováno a přijímáno minoritním publikem, které si tu uspokojuje své menšinové potřeby. Nikdo netvrdí, že takový typ produkce nemá být v médiích veřejné služby uváděn, ale nemůže jím být zdůvodňována nutnost a potřeba existence takových médií. Tu hledejme opravdu jen ve zpravodajství.

Potřebujeme ČT?

Zúžíme-li se takto pojem veřejné služby, pak dojde na logickou otázku: potřebujeme média veřejné služby? Jistá část analytiků říká, že nikoli. Protože zpravodajství (a menšinové či edukační programy) může stejně dobře, a možná levněji vyrábět privát. Co se týče zpravodajství, tak se to již dost dlouho děje. Zpravodajství najdete na všech větších soukromých televizích a v různé míře i v rádiích. Na rozdíl od dřevních dob (a je to patrné jak u Primy, tak u Novy) je toto zpravodajství obvykle děláno profesionálně, poměrně obsáhle, komplexně, s jistou snahou o nestrannost, tedy nezávisleji, a dokonce zábavněji než na veřejnoprávní televizi. Tak proč si platit veřejnou službu?

A druhý argument směřuje k minoritním programům: Což privátní televize nedokáže ve stejné kvalitě vyprodukovat pořad o menšinách, vzdělávací magazín či besedu s lékařem? Jistě, že dokáže. Jen najít způsob, jak tyto předměty veřejné poptávky definovat a vypsat formou veřejné zakázky. Pak včelaři nechť hledají své informace na Nově, katolíci na Primě, gayové a přátelé žehu třeba na Óčku, na tom nesejde, má-li každá z těch televizí srovnatelný akční rádius, což díky digitalizaci již dávno nastalo.

To všechno je i není pravda. Lze vypsat většinu takových programů do veřejné soutěže. Dokonce lze, bude-li se chtít, ohlídat, aby ta soutěž byla jakžtakž spravedlivá a na jejím konci byla uspokojena i ta počáteční poptávka dané minority. Jediné, co tímto způsobem ošetřit na srovnatelné úrovni nelze, je právě zpravodajství.

Je známo, že to je nejdražší segment televizní tvorby. Zpravodajství pracuje nejen v širokém (worldwide) záběru ve smyslu geografickém, ale také s historickou pamětí. Úplné zpravodajství by mělo (jiná otázka je, zda to činí) stavět na důkladné rešerši dějinných determinant události právě probíhající. Tedy využívat vertikální obrazovou paměť (archiv), a to žádný privát nedokáže, přinejmenším proto, že je o desítky let (a obrazových záznamů) mladší, a tedy (minimálně o ten archiv) chudší.

To, co píšu, je obrázek ideálního stavu, k němuž se model zpravodajské televize může více či méně blížit. Nějak tento ideál naplňuje CNN, nějak BBC, nějak třeba slovenská TA3, nějak ČT24. Každá z těch jmenovaných firem má jinou historii, jiné zadání, jinak definované vlastníky (dvě ze čtyř uvedených jsou veřejnoprávní) a jiné výchozí prostředky. Jen cíl mají, nebo by měly mít, zhruba stejný: co možná úplnou a včasnou informaci.

V našich podmínkách je – ze všech uvedených důvodů – existence veřejného média, zdá se, opodstatněná. Ostatně po určitý čas podoba a obsah kanálu ČT24 začínaly naznačovat, kudy by se zpravodajská televize ve veřejném žoldu mohla ubírat.

Jiná věc je, že s digitalizací světa nabyl význam i takových kanálů jako je ČT24 a tento začal s raketovou rychlostí opouštět původní zadání objektivní zpravodajské platformy a stal se bojištěm třídního boje mezi dnešní „liberální demokracií“ a zbytkem (ale znatelně převažujícím) populace mající jiné názory, než jsou ty, které na ně sype ČT24.

A všechno ostatní, co v komplexu s hlavičkou ČT tradičně žije, přežívá, bují a bytní (zejména původní tvorba), je přívažkem produkujícím problémy (rozpočtové) a podezření (z korupce a nepotismu).

Je jen otázkou času, kdy se veřejná televize tohoto přívažku zbaví, nebo jej převede v maximální možné míře na dodavatelský model, jako kdysi převedla technické profese (od kameramanů po šoféry). Tento vývoj lze čekat a je zákonitý, protože televize se – i díky zmíněné digitalizaci – bude muset věnovat svému mainstreamovému publiku, a to takovému, které má tu veřejnou poptávku – hlad po informacích. Všechno ostatní si časem divák najde jinde, a možná lépe a levněji.

Bez politiků to jde

A odtud je na dosah k odpovědi na míru politického vlivu na média veřejné služby. Tento politický vliv může existovat jen tam, kde politici dosáhnou na to médium legislativně a manažersky. Tam, kde politici mají v rukou zvolení a odvolání ředitele. Tedy tam, kde nerozhodují objektivní ekonomické ukazatele, nýbrž subjektivní mocenské zájmy.

Dnešní stav, kdy v čele těch médií sedí rady zvolené Parlamentem a obsazené až na výjimky personami delegovanými ne pro svoji kvalifikaci, nýbrž politickou afinitu, je živnou půdu pro projekci politických vlivů do těchto médií.

To lze odstranit jediným způsobem: redefinovat řídící orgány a metody, změnou příslušných zákonů zajistit, že ta média budou řídit představenstva, v nichž usednou ekonomové a právníci a budou spoluzodpovědní za hospodářské výsledky. To je jediný, ale zato okamžitě fungující mechanismus, který dokonale vymaní veřejná média z politického vlivu – kohokoli.

Přidejme k tomu onen často skloňovaný slovenský vzor. Tam rádio a televize veřejné služby – RTVS – funguje rozpočtově. Dostává zákonem pevně stanovené procento z ročního HDP. Je tedy závislé na hospodářské výkonnosti země, ne na politické vůli jednotlivých papalášů, kteří zrovna jsou u moci nebo o to usilují a veřejnoprávní média užívají k tomu jako beranidla. Dokud se nezbavíme tohoto politického propojení zájmů některých stran a lidí rozhodujících o televizních obsazích, nemá smysl nějak zásadně řešit, proč Česká televize ztrácí kredit a důvěru u svých diváků.

Pokud chceme ČT zachránit, zbavme ji většiny jejích před dvaceti lety násilně vydobytých pravomocí a vraťme ji do zákonných mezí. Žádná jiná varianta není. Tedy kromě zrušení té televize.

Otázka je, zda bychom tímto krokem o něco zvlášť významného přišli. Ale to už je na jinou debatu.