Píšeme si
RUDOLF HEGENBART
Po delší době listoval jsem na internetu. Našel různé názory, z kterých rozbolela hlava. Četl jsem, že prý národní obrození se nemá připomínat, neboť to je jakýsi sovětismus, zlověstné vlastenectví, projev nepřátelství k EU, stejně jako prosazování naší státní vlajky či dokonce hymny Kde domov můj. Domnívám se, že pisatelé či řečníci, z jakýchkoliv stran a seskupení, to nemyslí vážné. Neměl bych milovat svoji vlast? Neměl bych milovat svoji rodinu?
Moje generace po 2. světové válce si vážila své osvobozené vlasti Rudou armádou, milovala svoje národy. Připojila se k těm, kteří obdivovali a uznávali kvalitu lidské práce. Odmítali křiklavou rozmanitost bídy a přepychu, malebné obrázky žebráků, prostituce, nemocí a zločinnost, chorobné mýty milionářů a tak zvaných romantiků a hvězd salónů, zbabělé hrdinství nehorázných vražd apod.
Podstatným rysem národního charakteru bylo kritické sebevědomí československého občana a láska k vlasti vyjadřovaná prací.
Kosmas to kdysi dávno řekl výstižně: Je to naše země nikomu nepoddaná, zvěře a ptactva plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, tisícerými tužbami od nás vyhledávaná, nyní jako na památku lidstva nás zachovej bez pohromy a rozmnožuj naše potomstvo od pokolení k pokolení.
Předcházející generace, ve všech historických údobích, zanechaly nám krásnou zemi a ideový odkaz.
V dubnu 1348 Karel IV. prohlásil: České království, jež nad ostatní důstojenství a statky, ať dědičné, ať šťastně získané, obzvláštní náklonností srdce milujeme, o jehož povýšení se s všemožnou příčinlivostí staráme a o jehož čest i blaho s plnou snahou usilujeme, jak by toto království, jako se božím řízením raduje z přirozeného nadbytku životních potřeb, tak po příkazu naší prozíravosti bylo uměle za našich časů ozdobeno množstvím moudrých mužů.
Toto přesvědčení nám zachovali i buditelé národního obrození. To proto, abychom se slovy Karla IV. nemuseli doprošovati v cizích zemích almužny, nalézali v království stůl k pohoštění připravený, stali se vzdělanými znalostmi věd, v neznámých krajinách nemuseli žebrat, nýbrž abychom v sobě za slávu, že mohou jiné z ciziny zváti k lahodnosti vůně a k účasti na takovém vděku.
I husitský král Jiří z Poděbrad v roce 1464 napsal: Péče o mír není myslitelná bez spravedlnosti a spravedlnost bez ní, protože ze spravedlnosti mír se rodí a je zachováván… proto spojujeme spravedlnost s věcí míru…
Myslitel a pedagog světového věhlasu Jan Ámos Komenský nabádal státi v čele šíření spravedlnosti a míru od národa k národu po celém světě. A pokračoval: Na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti také nemohu při svém již dokonalém s tebou se loučení…
Historik a politik František Palacký svým dílem Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě vydávané v letech 1836–1876 přispěl k posílení národní hrdosti a sebedůvěry a k vytvoření ideově českého národního hnutí. V husitství spatřoval nástup moderního demokratismu proti středověké autoritě, počátek zápasu demokracie proti feudalismu jako boj za ideu svobody lidského rozumu. Mj. napsal: Po dávno vykonaném poněmčení Slovanů na severu, západu i jihu nevymřeli jsme my Čechové posud v řadě národů, ač nás potkaly bezpříkladné katastrofy a po několik století byla utlačována národnost naše…
Příklad si můžeme vzít z Josefa Kajetána Tyla. V jeho době vlast a národ byly hluboce citovým vyznáním. Píseň Kde domov můj!? dosáhla v naší společnosti třicátých a čtyřicátých let 19. století veliké obliby. Stala se nejdražší písní, hymnou probouzejícího se národa. Rodná země se stala radostnou a hrdou skutečností obrozeného národního života. Zejména druhá sloka, kterou málokdo zná a nikdo ji nezpívá, zobrazuje politický a morální růst nové české národní společnosti.
Kde domov můj, kde domov můj!? / V kraji znáš-li bohumilém / duše útlé v těle čilém, / smysl jasnou, znik a zdar, / a tu sílu vzdoru zmar: / to je Čechů slavné plémě, / mezi Čechy – domov můj, / mezi Čechy – domov můj!
Božena Němcová v dubnu 1846 mj. napsala: Vlast tu musíme milovat z přesvědčení, musíme ji znát skrz naskrz, musíme vědět, k jakému cíli a konci ji milujeme, a tu vroucí vědomou lásku musíme dětem do srdce vštěpit.
Karolína Světlá v roce 1862 mj. napsala: Český básník má úkol naléhavější, důležitější než básník kteréhokoli národa jiného – nemá práva libovolně nakládati s poklady, jimiž příroda ducha jeho obohatila, jest povinen za přednost, kterou mu skrývá, věnovati se svému národu, tj. národní jeho osobnost přivésti k nejkrásnější, nejmohutnější platnosti.
A Jan Neruda v roce 1866 napsal: Starejme se, aby do nejpatrnější chýše vniklo světlo vzdělanosti, aby věda pronikla veškeré vrstvy našeho národa a každý jednotlivec aby z ní obdržel co možná nejvíce, – a vysoký cíl náš bude již dosažen.
Byly a jsou to všechno veliké myšlenky, které přispívaly k národnímu sebeuvědomění, k pokroku. Vyvrcholily vznikem Československé republiky a ideály humanitními prezidenta T. G. Masaryka. Platí i pro dnešního vlastence.
Tvůrčími vlastenci můžeme být znovu, obohatíme-li svou paměť znalostmi všech pokladů, které byly u nás v přebohaté historii vytvořeny a novostmi vědy a techniky, znalostmi teorií řízení, znalostmi potřeb a zájmů lidu. Braňme se zrady své vlasti!! Braňme se i při vědomí, že mohou existovat nejen pisatelé na internetu, ale i někteří vedoucí činitelé státu, kterým je národní obrození či kultura českého národa cizí, kteří skrytě mohou pracovat pro obnovu Rakousko-Uherska, které náš národ kdysi jednoznačně odmítl, či činitelé, kteří se hlásí k jiné národnosti než české či evropské.
Ach, Čechy krásné, Čechy mé! Opánku tvrdě uchozený, v úvozu nebes pohozený, tys nebyl zrazen poprvé! Kolikrát vlast, když tma ji štvala, řemínky řek si rozvázala a bosa šlápla do krve! Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Ach, ty krásná Moravo! Moravo neopakovatelná, dramatická, historicky závažná, poetická, voňavá i tragická, ty země moravská. Žijeme, pracujeme i milujeme zde na rozhraní Moravy a Čech.
Naše socialistická vlast přinášela každému z nás klid, harmonii života, lásku a štěstí. Zde jsme se zrodili, žili, pracovali, milovali i plakali, a přes všechny útrapy a bolesti spokojeně žili.
Za osobní názor se nestydí RUDOLF HEGENBART