MILAN BLAHYNKA
Kdybych měl sebestručněji vypsat, co vše vykonala profesorka lékařství Valentina (v krásné literatuře Valja) Stýblová pro tělesné, duševní a duchovní zdraví svého národa, a neomezit se jen na záznamy její práce v medicíně a názvy jejích knih, nenapsal bych nekrolog, ale knihu. Když jsem si přečetl, že ve čtvrtek 12. listopadu zemřela ve věku 98 let, našel jsem si její krédo v příručce Kdo je kdo v České republice 1994-1995: „Žít bez užitku je totéž jako pomalu umírat.“ Sama věru nežila snad ani minutu bez užitku pro své studenty, pacienty, čtenáře, kulturu své země, v níž, narozena 1922 v čínském Charbinu jako dcera českého inženýra, žila od svých tří let. A snad právě proto, že neměla čas pomalu umírat, ještě ve věku velmi vysokém psala jako po celý život mimořádně svěže, poutavě a smysluplně.
Valju Stýblovou, jejíž Skalpel, prosím v pubertě obdivovala má dcera a snad i proto se rozhodla pro medicínu, jsem jako zajatec avantgardní poezie dlouho nečetl a až v roce 2006 jsem, ač si nelibuju v románových životopisech, s hloupou nedůvěrou sáhl po knize Ars longa, druhém díle její trilogie Lužanská mše a zjistil, že jsem mnoho promeškal; i přinesl si z knihovny nejen první díl, ale i asi deset předešlých knih a napsal na první dva díly recenzi Šťastně rozepsaná románová sága.
Opovážil jsem se výstřižek autorce poslat a dostalo se mi obratem vlídného díku. To autoři občas dělávají a rozepíší se přitom o sobě, to abych příště nezapomněl, na čem jim záleží. Valja Stýblová se mi nerozepsala o sobě, ale o ústřední postavě Lužanské mše, o Josefu Hlávkovi: „…většinou se prezentuje jako úspěšný podnikatel, který měl z čeho dávat, ale podle mne svou podstatou vůbec podnikatel nebyl. Rozdal úplně všechno, pro sebe si nenechal vůbec nic, pro sebe si nechtěl koupit ani nový kabát. (…) Zámek v Lužanech dal nejdřív matce, ale pak ho odkoupil zpátky, ale zase ne pro sebe. Hostil tam nejlepší umělce a tak trochu v jejich stínu se o ně staral.(…) Na sobě šetřil, ale studentské koleje vybavil tak, aby tam mohla vyrůst skutečná elita národa, nebyl to žádný milodar. Byl nesporně umělec, ale (…) chtěl zajistit vzdělání, vědu a kulturu v celém českém státě – vím toho hodně od manžela a jeho přátel, kteří kolejí prošli. (…) Byl to veliký, ušlechtilý člověk, ale kdo to o něm dnes ví?“
Když nahradíme slova „úspěšný podnikatel“ slovy úspěšná lékařka, až do roku 1990 šéfka neurologické kliniky v nemocnici na Vinohradech a vedoucí katedry neurologie a psychiatrie na lékařské fakultě Karlovy univerzity, a když to, co Stýblová píše o Hlávkově starosti o vzdělání, vědu a kulturu přiložíme k jejímu životopisu, v němž nechybí ani deset let humanistické aktivity v roli poslankyně Sněmovny lidu Federálního shromáždění, je nabíledni, že co napsala o Hlávkovi, platí i o ní. Včetně povzdechu „ale kdo to dnes ví“. V posledních třiceti letech sice její knihy vycházely, hojně se četly, prospívaly udržování kulturní a etické paměti české společnosti, ale na rozdíl od předlistopadových let, kdy byla poctěna řadou významných cen, jejímu jedinečnému dílu se žádného oficiálního uznání nedostalo.
Její trilogie o velkolepé gründerské osobnosti české buržoazie (vlastně tetralogie, po trojdílné Lužanské mši napsala ještě Mecenáše v obnošené vestě) vynikla i nad Neffovu románovou ságu o Bornech a Nedobylech, a to nejen tím, že se udržela na vysoké úrovni prvních svazků, u nás u románových cyklech jev mimořádný, ale i tím, že vyzdvihla jedinečnou péči hlavní postavy o rozkvět národní české vzdělanosti a umění. To se jí v čase hanobení vlastenectví jako nežádoucího nacionalismu nedalo odpustit právě tak, jako se jí neprominulo, že si po roce 1989 nezavyla s vlky. Na konci rozměrné recenze Mecenáše v obnošené vestě, namířeného proti fedrovanému mýtu o nepotřebnosti a omylu národního obrození, dovolil jsem si tehdy jen řečnickou otázku, zda se jednomu z nejlepších románů dostane státní ceny. Není však nyní na čase, aby bylo Valji Stýblové aspoň in memoriam uděleno vysoké státní vyznamenání?