JAROMÍR ŠLOSAR

O tom, jak i účelově je možné pojmout čtyřsté výročí bitvy na Bílé hoře, vypovídá text Filipa Šáry v rubrice Novinky.cz portálu Seznam z 8. listopadu 2020. Šára ho nazval Poslední Moravané, úpění pod jhem aneb Mýty o Bílé hoře. K reakci na článek mě vyprovokovaly jeho závěry, počínajíce spekulací, že při opačném výsledku bitvy mohl být český jazyk pohlcen v německém vládnoucím prostoru, až po výčet pozitiv následující třistaleté vlády Habsburků.

Autor mj. využívá slov historika Zbyňka Miloše Dudy, nadto historika umění. Cituje z něj v tom smyslu, že tak jak byla prezentována tzv. doba temna v letech 1948–1989 v hodinách dějepisu a literatury, je v hlubokém rozporu s hodnotami, které nám přinesla barokní doba z hlediska architektury, malířství, grafiky, sochařství, literatury, hudby a lidového umění. O zmiňovaných hodnotách však vím už ze středoškolské výuky v časech nastupující tzv. normalizace.

O českém baroku, které je jedinečné v rámci celé Evropy, jen za posledního půlstoletí vyšla řada publikací. Stačí si připomenout objemný Neumannův Český barok, který ve 2. rozšířeném vydání vyšel v pražském Odeonu v roce 1974. Barokní lidové umění ve venkovském prostředí mě okouzluje na mých toulkách rodným Frýdeckem v podobě božích muk a svatých obrázků vytvořených ještě na počátku 19. století. I kdybychom pominuli, že z barokní literatury větší pozornosti zasluhuje pouze Obrana jazyka slovanského, zvláště pak českého Bohuslava Balbína a dejme tomu poezie Bedřicha Bridla, barokní umění jako celek nás před světem reprezentuje. Potud je všechno, jak má být.

Autor textu z Novinek.cz si nejspíš myslel, že ta tzv. doba temna zprostředkovaná Aloisem Jiráskem a Zdeňkem Nejedlým je natolik známá mladé generaci, že ji není třeba připomínat. Jak si mám jinak vysvětlit to, že jenom zmíní, po Bílé hoře začala rekatolizace českých zemí…?

Ale co je to ta rekatolizace? Také to, že české země navždy opustí jeden z největších Čechů, resp. Moravanů, biskup Jednoty bratrské, pedagog a spisovatel Jan Amos Komenský. V mém regionu stejný osud potkal jeho vrstevníka Jiřího Třanovského, evangelického kněze, literáta a hudebního skladatele. V době, kdy působil jako rektor evangelické školy ve Valašském Meziříčí, jej zastihla Bílá hora. Protože nerespektoval nařízení a město neopustil, byl několik měsíců vězněn, jak uvádí všeznalá Wikipedie. Dodává, že tajně zůstal na Moravě ještě rok. Pak se vrátil na rodné Těšínsko a odtud se odebral do Uher.

Podotýkám, že vzdělanec Třanovský pocházel z měšťanské rodiny, měl tedy možnost jakési volby. Tak jako páni na nedalekém Šenově, Skrbenští z Hříště; příbuzní fulnecké větve, která poskytla dočasný azyl Komenskému. Angažovali se ve stavovském povstání. Záhy se však, slušně řečeno takticky, stáhli do ústraní a na konci 17. století pro jistotu konvertovali ke katolické víře. Ve století následujícím v Šenově vystavěli Perlu Slezska, barokní chrám Prozřetelnosti Boží.

A co jejich poddaní? Těch se nikdo na nic neptal. Z evangelíků jsou najednou římští katolíci. Někdo se s tím časem smířil, jiný ne. Když jsme s mým bratrancem Danielem, po předcích českobratrského vyznání, prolézali půdu jejich selského stavení, v šupleti staré almary pod lepenkou na jeho dně jsme objevili česky psaný bratrský kancionál. Pro každý případ se tam schovával bezmála sto padesát let! Strašidlo koniášů se uhnízdilo i pod šindelovou střechou.

Z babiččina vyprávění vím, jak moje praprababička spolu se sestrami ve víře chodívala od nás z Václavovic u Frýdku krásnou barokní krajinou na evangelické bohoslužby do Bludovic v Těšínském Slezsku. Bylo už 19. století a jejich katoličtí soukmenovci se jim nahlas posmívali: Barani, kaj choditě na rani? Do panskigo chliva, zpivo vum tam sviňa. Ve spisovné češtině lidový popěvek tak nevyzní, přesto: Berani, kam chodíte na ranní? Do panského chléva, zpívá vám tam svině. Evangelíkům pro jejich zatvrzelost ve víře nadávali do beranů.

Svoboda jakéhokoli vyznání je přece jedním ze základních práv člověka! Bez ní se nemůže radovat ani ze všech možných krás okolo něj.