MADLA POSPÍŠILOVÁ KARASOVÁ
Když už se konečně po tom otřesném zážitku probrala, nic kolem sebe neviděla. Ta strašná tma, ta všeprostupující temnota zcela korespondovala se stavem její duše. Momentálně se cítila jako věc, syrově a brutálně použitá neosobní věc.
Ležela ve všezahalující temnotě a cítila jen odporný zápach všude kolem sebe. Byla tak zkoprnělá strachy, že se nemohla ani hýbat, nemohla mluvit, nemohla nic. Jen se bezmocně třásla a hlavou jí proudil uragán bezmoci. Vevnitř cítila kyselou pachuť žaludečních šťáv, které se neustále vracely nahoru a dolů. Byla ale příliš vyčerpaná i na zvracení. Pomalu, přeopatrně se nadechla a celou jí okamžitě zahltil intenzivní pach hnijících odpadků. Nevěděla, kde je, nad sebou i pod sebou cítila další hnijící věci, věci, jako je teď ona sama.
Bolest byla ještě příliš silná, příliš pulzující a tepající, rozežírající její vědomí a ji celou zaživa. Jenže, co když je už mrtvá? Což když ten, kdo jí tak strašlivě ublížil, zostudil ji a serval z ní veškerou podstatu lidství, co když ji zabil, nacpal někam mezi odpadky a ona to ještě neví? Po neustálých přirážejících atakách bolesti už přestala vnímat čas i prostor kolem sebe, už nebyla sebou, zdálo se jí, jako by se nad tím vším jen tiše a klidně vznášela, jako by levitovala nad pevným kuchyňským stolem z ořechového dřeva. Určitě je mrtvá, jen si to ještě její mozek neuvědomil, ještě se po tom strašlivém zážitku nevypnul a ona doufala, že to brzy udělá. Už nechtěla dál být a existovat, nechtěla žít ve světě, v němž jsou možné takové zvrhlosti, ve světě, v němž jste jen a jen produktem pro uspokojení něčích chutí či nálad. Doufala a modlila se, aby už brzy bylo po všem, aby přešla mrazivá, ostrá bolest rozlézající se jí po celém těle jako klubko hladových tarantulí. Prosila za otupující věčnost, žádala svou mysl, aby ji už nevracela zpět k té odporné události.
Bylo to marné.
Zcela marné.
Její mozek se nedal obelstít, její vědomí ji nenechalo ani kouska klidu a v přílivových vlnách marnosti a ponížení jí stále dokola ukazovalo to, co se stalo.
Zpočátku to byl jen strašný šok. Překvapení, úlek a ochromení, které jí zamezilo jakýmkoliv způsobem reagovat, cokoliv udělat, vykřiknout, udeřit. Naprosto ji oslepilo zářivé žluté světlo, které ji celou bodavě obklopilo. Potom následovalo sevření, nemilosrdné, pevné. Stisk bez lásky. A pak přišla bolest. Bez varování, bez sebemenšího slůvka, vše se odehrálo tak strašně rychle, potichu. Úplně beze slov. Byla paralyzovaná strachy, když z ní ten neznámý serval její ochrannou skořápku, když ji obnažil celou, celičkou v její nahotě. Byla úplně bezbranná, nedalo se vůbec nic dělat, v tom medvědím stisku mohla sotva dýchat a jen chvíli po tom, co z ní serval šat, to začalo. To pravé inferno, peklo všech pekel, muka všech muk. Cítila, jak z ní ukrajují kousíček po kousíčku, jak do ní vnikají, pomalu, neustále, opakovaně a brutálně, zas a znovu, pořád, pořád a stále, panebože ta bolest se nedala vydržet, bylo to hrozné, příšerné. Když už si myslela, že to skončilo, opět do ní začal pronikat a vrážet, byly to hotové vlny bolesti a útrap. Intenzivní a neutuchající bolest byla k nevydržení. Žádná lidská bytost by takovéto ponížení a utrpení nevydržela. Nemohla dýchat, nemohla mluvit, ani se hýbat. Musela jen vnímat tu příšernou, všepohlcující bolest, která v ní nenechala ani kousíček živého.
Proto už není člověkem. Už není ničím. Je jen smetím ležícím uvnitř dlouho nevyneseného odpadkového koše, jen něčím, co jste použili a pak vyhodili. Přesně tak se nyní cítí. Vyrvána ze svého klidného žití, zbavena své lidskosti, své duše.
Nyní je odpadem sama sebe.
„Sakra, kluci, tady to tak děsně smrdí. Kolikrát vám mám říkat, že máte včas vynášet odpadky? Tak šup, Renďo, chyť to a hoď to prosím tě, do popelnice. Fuj, to je smrad. Pozor na ten kelímek od karamelovýho jogurtu, málem vypadl ven, teda, to je hromada, vy jste ale ostudy a čuňátka.“ – „Cože?“ – „To si děláš legraci?“ – „Proboha, co to je? Co to k sakru je?“
„Aha, tak ty si jako myslíš, že kolem tebe a bráchy budeme s tatínkem kmitat, všechno vám kupovat, dávat vám každej týden kapesný a vy budete jen celý den zavřený v pokojíčku a hrát Minecraft na mobilu, pak si milostivě u večeře skouknete několik dílů Simpsonových a tím to jako končí? Tak to teda ne, mladej, každej má nějaký povinnosti, a ty jich zas tak moc nemáš, jenom vynášení odpadků a vyklízení myčky, takže si laskavě odpusť ty svoje uražený ksichty, jasňačka?“
„Naši jsou fakt pitomci, jako. Celej den jsem zavřenej ve škole, a když už přijdu domů a chci mít chvilku klidu, tak furt pruděj s úkolama, se slovíčkama do angličtiny, Robina musím vyzvedávat z pitomý družiny, a pak aby se tady člověk tahal se smradlavýma, nechutnýma pytlema plnejma odpadků. To je fakt na hovno život, tohle.“
Deflorovaný kelímek od karamelového jogurtu se zalykal hnusem uvnitř velkého černého plastového pytle na odpadky. Bolest již pominula. Nyní již nic nevnímal a život pro něj ztratil smysl.
Byl použit a odhozen.
K nepotřebě.
Tak, jako budete odhozeni vy všichni.