MILAN BLAHYNKA
Ve své revui Rub a líc konstatovali V + W, jak se „na svět pesimista dívá“ v době, kdy ještě neodezněla světová hospodářská krize a už vyvstalo nebezpečí nové světové války: „Dvakrát běda, třikrát běda, pětkrát běda“, zatímco optimista zpívá: „Každý chlup má svůj rub každý rub má zase líc / chci vidět líc mně do rubu není nic.“
V čase nečase po úderu koronaviru sotva přitakáme, že nám do rubu „není nic“ a že „ať žije i bakterie“, když „se vesele o život bije“. Ale jistě zasouhlasíme, že „ať žije jen ten kdo se dovede smát“. Ano, i dnes a víc než kdykoli chcem „vidět líc“, líc coronarubu. Je vůbec? A je-li, hledat ho v tom, že se snad lidstvo poučí a odpustí si rozmařilost a krátkozraký program růstu růstu? Zlatý ježkovy oči.
Jak se středověký svět vyrovnal s morovou ranou, která zasáhla bohatou a krásnou Florencii v době, kdy Karel IV. zakládal v Praze univerzitu? Poučil se z ní? Vytěžil z ní nějaké poučení? Nevím, pochybuju, jistě něco pro nový rozkvět Florencie. Ale pro evropskou a světovou kulturu vytěžil víc než poučení: krásu. Dekameron Giovanniho Boccaccia.
Šalda se o tom rozepsal: „Umělecká cena Decamerona leží ve veliké lehkosti a rozmanitosti fabulační vlohy Boccacciovy, jež je vlastním charakterem jeho génia, jeho velikého vypravovatelského umění neobyčejně názorného a dramatického, umění, s jakým nejrůznější prvky učené, historické i lidové, legendární i soudobé stmelil v dílo životné a jiskrné, plné vřelosti a elegance, jemnosti a bystrosti pozorovatelské, s jakým v úzký rámec podřízeného žánru vměstnal nejrůznější typy lidské a nejširší obraz soudobé společnosti. Boccaccio dovedl novelu, tento po výtce italský druh literární, na nejvyšší stupeň umělecké dokonalosti: na jedné straně uvedl do ní dramatický rozvoj dějový, na druhé popis vnějšího světa.“
Z obdivu k nevadnoucí dokonalosti Boccacciova vrcholného díla a navzdory už se zdvíhající první vlně coronavirového moru si Lydie Romanská, autorka osmnácti knih poezie, dvou knih povídek, dvou románů, dvou monografií a spiritus novens literárního života původně na rodném Ostravsku, nyní také v celostátní Obci spisovatelů a v její spolupráci s největším Spolkem slovenských spisovatelů, vzala do své svéhlavé hlavy, že podnítí vznik původních textů, reagujících na udeřivší pohromu a psaných jako dárek (bez nároku na honorář) obětavým pracovníkům v první linii zápasu s pandemií; že z nich vybere nejlepších sto; a že do září zrediguje protějšek slavného Dekameronu 14. století.
Pro svůj přímo bláznivý nápad našla porozumění u předsedy Obce spisovatelů Tomáše Magnuska, zajistila podporu Nadačního fondu Obce a nadchla pár odvážných kolegů, zvláště básníka Aloise Marhoula a básníka a publicistu Dušana Spáčila, díky němuž se vydání ujalo čilé nakladatelství. Pro úvod se obrátila na esejistku evropského rozhledu a stylistické úrovně Ladislavu Chateau a k účasti na projektu pozvala české, slovenské a další autory a také potenciální adepty z dosud literárně nepublikující veřejnosti ohrožené koronavirem. A řečeno slovy jejího Bohumila Hrabala, jehož památce kdysi věnovala velkou báseň Hlavní okno Evropy, „neuvěřitelné se stalo skutkem“ v podobě bytelné knihy DEKAMERON 2020, 100 nových povídek, které vznikly v době koronaviru (Bondy, Praha 2020, ilustroval Jan Gabler, který také provedl grafickou úpravu a je autorem pestré barevné obálky; Slovo o poslání knihy a pozdravení čtenářům předeslal T. Magnusek, závěrečné Slovo L. Romanská; 418 s.).
Do uzávěrky 30. června přišlo 166 textů, ještě dva měsíce docházely opožděné další, a přece do začátku září rukopis sta nejlepších textů od 83 autorů Romanská podle Dekameronu Boccacciova uspořádala do deseti oddílů, opatřila úvody stejně jako jednotlivé texty vstupními resumé, zredigovala a připravila k vydání, které se podařilo v ohlášeném listopadovém termínu.
Jak Romanská uvedla ještě před vydáním v jednom z rozhovorů, nebyly přijaty jen texty „chmurné, nejapně pesimistické“, slovesně chabé a také ty, jejichž autory se nepodařilo přimět ke zkrácení na přísně stanovený rozsah, aby kniha nenabyla obludného rozměru. Zato editorka respektovala nejrůznější pojetí, úroveň a stylistické vyhranění zaslaných textů, ověřila si, zda případné odchylky od spisovné normy jsou věcí autorského záměru, a tak vznikl Dekameron 2020 stejně pestrý, jako je v době post-postmoderny současná literatura v celém globalizujícím světě, z jehož různých končin do něho přispěli autoři dokonce i nejen českého původu – a bylo by jich jistě víc, kdyby byli osloveni.
Za šest století a šest dalších desetiletí se svět podstatně změnil a literatura s ním. Co kdysi dokázal obsáhnout a vyjádřit mimořádný jedinec, génius jako Boccaccio, dnes může zvládnout, uvědomila si Romanská, už jen součin mnoha talentovaných jedinců. Pochvaloval-li si FXŠ „rozmanitost fabulační vlohy Boccacciovy“, o nejen fabulační rozmanitost Dekameronu 2020 se postarala rozrůzněnost dnešních autorů.
Jestliže však zkušený profesionál Boccaccio, s veršovanými eposy a dvěma romány na kontě potřeboval na Dekameron pět let, velký počet talentovaných jedinců na počátku třetího milénia, kteří mají chuť a odvahu písemně zareagovat už na první vlnu záhadného nebezpečného kononaviru, bude s to téměř okamžitě napsat i dva tři příběhy nebo zamyšlení, řekla si Romanská. Naznala možnost vsadit v autorech na jejich často už jen podřimující lidskou solidaritu – a neprohrála. Vzniklo dílo, význam jehož poselství ještě vzrůstá za vyšší dotírající druhé vlny nákazy.
Jako původní Dekameron i ten novodobý stmeluje v „dílo životné a jiskrné, plné jemnosti a bystrosti pozorovatelské, prvky učené, historické i lidové“ a do úzkého rámce záměru vměstnává „nejrůznější typy lidské a nejširší obraz soudobé společnosti“, a to díky tomu, že podílníci na něm se rekrutují z nejrůznějších oborů a prostředí, jsou rozdílného věku a ve chvíli povzbuzení, příležitosti, ba pokušení k tvorbě čerpají ze své bohaté nejosobnější zkušenosti.
Nouze naučila Dalibora housti. Podle Josefa Bukáčka (ve Slovníku spisovatelů Itálie) byla už před Dekameronem „společným znakem“ autorova díla „pozemskost v pojetí lásky“, ale dodejme, že až mor ve Florencii odnaučil Boccaccia vsazovat ji do poezie pastýřů a nymf a najít ji – a svou doménu – v rozmarné próze.
Šalda si při svém obdivu pro Dekameron neodpustil poznamenat, že „svět Boccacciův je úzký a nízký, nezná o mnoho více než komickou a smyslnou stránku života Boccacciova Decamerona“, byť „tuto podal se znamenitým uměním“. Paradoxně právě však na onu odvahu znát se k přízemnímu „nízkému“ světu „na Decamerona“ (řečeno zase s FXŠ) „navazuje se znamenitý rozvoj prózy italské“.
Čemu naučil českou prózu „nouzový stav“?
Vypovídá o tom Dekameron 2020? Už teď se lze radovat, že tváří v tvář skličující situaci prokazuje životní význam prózy, která těžké době vzdoruje s nadhledem a humorem, potvrzujícím se jako mocná zbraň bezmocných; a že osměluje vyjít z pozice psaní jako privátní záležitosti, jako hobby, a psát pro lidi, kteří si zasluhují pozornosti a úcty, a ne pro zahánění nudy a sázení na skandály.
Chceme jistě všichni věřit, že dřív nebo později bude po potopě, ale víme, že už nikdy nebude jako předtím. Kéž s coronavirem nepomine ani radost z literatury, jakou je Dekameron, ten původní i D 2020.
Jako v každém lidském díle i v Dekameronu 2020 jsou stránky silnější i slabší. Těší jistě nejen mne, že do publikace, z níž nedostanou ani groš, neodbyli své příspěvky ani autoři už proslulí, především jedinečný Viktor Jerofejev nebo Atanas Zvezdinov, z domácích Miroslav Stoniš, Ivan Kraus, Pavel Jansa, Jaroslav Čejka, Jaromír Šlosar, Petr Žantovský, Roman Ráž, Františka Vrbenská, ze slovenských Miroslav Bielik a Tatiana Jaglová, ze srbských Martin Prebudila. Jako velká naděje naší literatury se svým Ukrajinogramem jeví kunsthistorik a básník David Voda aj. Možná ještě víc nás může těšit, že širší české čtenářské veřejnosti se v Dekameronu 2020 představují autoři jako Zdeněk Homola i jeho jmenovec Jiří, Kateřina Čechová a řada krajanů publikujících spíše zatím v cizině, z nichž mě nejvíc zaujala Kateřina Horová, autorka právem závěrečné, sté povídky; na její další vývoj jsem zvědav nejvíc. Nepřichází tu v autorech vystupujících se svými zážitky a nadáním ze stínu nová vlna naší prózy?
A otázka nakonec: Čemu naučil nouzový stav národ, užuž čtoucí jen časáky a bulvár, honící se za všelijakou zábavou? Nemáme mu s jeho vyhnáním z lunaparků a natřískaných hal zblblých fanoušků být paradoxně vděčni za objev, jak sladké jsou proustovské „dnové četby“; za návrat ke knihám na dlouhé dny a večery?