EVA FRANTINOVÁ

Psal se rok 1977 a já jsem v knihovně objevila zelenou obálku knížky. Jak bylo mým zvykem – čas v knihovně byl obvykle vyměřen přestávkami v rozvrhu předmětů nedaleké konzervatoře – „naházela“ jsem tu zelenou knížku do sebe během půl hodiny. Od první básně po poslední. V konzervatoři už mělo zvonit na odpolední hodinu. Ale mně do očí „uhodila“ poslední báseň sbírky, pro mne ta z knížky báseň jedna jediná…

„Kdybys byl jenom kůže zavěšená / v kořenech vesmíru, co prorůstají nás / aby si z našich žil pro hvězdy sály čas, /v němž všechno dozrává – znovu jen po semena, / kdybys jak strašák s hrncem místo hlavy / stál jenom nad polem, kam zrno zaseli, / a strašil zazobance, kteří nad čely / kryjí si prázdno korunou jak pávi…“

Pak se mi na dlouhá léta kniha ztratila z očí. Čas z mé hlavy vymazal název sbírky, jméno autora, barvu obálky, ale i báseň Poetiku, ohromení z knihovny. Až včera – na procházce vršovickými Heroldovými sady – se v knihobudce zelenaly Pláňky, zelenaly se khaki barvou. Když jsem nalistovala poslední báseň, cosi se ve mně pohnulo – a do puntíku přesně jako tenkrát v knihovně. Domů jsem si nesla záblesk z roku 1977. A s ním i jednu jedinou ­– Poetiku…

Básník Oldřich Vyhlídal se narodil před sto lety, 4. ledna 1921 v Holešově.