FRANTIŠEK UHER

Autorství dvou (i více) tvůrců nebylo a není žádnou zvláštností, nejednou mělo a má konkrétní opodstatnění. Pochopitelné je třeba u odborných nebo fotografických publikací, logická byla spolupráce cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, Šiktancova a Šotolova na publikaci o helsinském festivalu mládeže, Žáčkova a Sýsova na titulu 1+1 aneb Nesoustavný rozhovor o poezii, platí to u divadelních her a filmových scénářů, u Švandrlíka a Wintera (Neprakty), stejně jako u nedávné publikace Jareše a Mandyse o dějinách české detektivky. Čerpám namátkou z rozličných letitých i čerstvějších tuzemských studní; snadno bychom našli další kladné, rozporuplné i záporné příklady.

Mnohá spoluautorství jsou nesporným přínosem. V druhé polovině minulého století nahrazovaly nepříliš početné básnické prvotiny hojně vydávané sborníky různé periodicity a kvality. Objevují se neustále, zase mají svá zdůvodnění, v podstatě stejnou příčinu jako v minulosti: nedostatek publikačního prostoru, související s nedostatkem peněz. Hledání sponzorů je nedůstojné. Když se na vydání knížky podílí příkladně řeznictví (budiž mu za to dík), přece jenom napadá čtenáře ledacos.

V jednotě je síla. Český literární svět je roztříštěný, nedokáže vyvinout výrazný tlak na zlepšení pozic české literatury na knižním trhu. Kolik peněz investuje stát do českého filmu! A výsledky? Kompletní hodnocení raději přenechejme velice shovívavým filmovým kritikům.

Sborníky otevírají prostor novým tvůrcům, nabízejí srovnání s tvorbou zkušených autorů a občas dokazují, že nůžky nejsou příliš rozevřené.

Východočeské středisko spisovatelů vydává sborník každým rokem, Jiří Hrabinec si na jejich úrovni dával záležet. Každým rokem přivedl na scénu nová jména. Některá nadějně zajiskřila, ojediněle mají předpoklady stát se stálicemi.

Na knižní trh běžně přicházejí tituly dvou i více autorů. Vladimír Stibor a Magdalena Pokorná vydali skromně vypravenou sbírku s aktuálním názvem ANDĚL STRÁŽNÝ V KARANTÉNĚ (vyd. V. Rysková, 2020, str. 902), doplněnou inspirativními Stiborovými krajinnými fotografiemi. Dva oddíly básnického textu představují samostatnou tvorbu, třetí byl vytvořen rukou společnou a nerozdílnou.

Jejich poezie se klene nad stejnými úžlabinami, inklinuje k poklidným i znepokojivým končinám hledání a nacházení, prosvíceným vřelostí a vstřícností. Jako vyznání působí závěrečná báseň, v níž čteme Půjdeme spolu k hoře úsvitu / budeme klopýtat. Vězme, že tvůrci neklopýtají, cílevědomě míří k vytouženým obzorům. Optimisticky působí verše Ale těch krásných let /co nás ještě čeká. (Zda by nebylo vhodnější „která nás ještě čekají“.) Do třetice citát: Zakazuji si vstupovat /do téže řeky. Do široké řeky poezie vstupovat mohou. Je to nanejvýš žádoucí.

Poněkud problematická je nákladněji vypravená kniha BYTOST JMÉNEM LÁSKA (Epika, 2020, 150 str.) zkušeného trojlístku Jindřich Tošner, Marta Urbanová, Bohumil Ždichynec.

K vydání společné publikace vedly patrně praktické důvody, výsledek je však rozpačitý. Tošner se sobě vlastní hlubokou lidskostí navazuje na sbírku Noční vizita (1996). Otvírá specifické, neotřelé výhledy do hlubin konfliktních vztahů.

Ždichynec osciluje kolem filozoficky pojatých zamyšlení a Urbanová potvrzuje, že její doménou je povídka. Dokáže na omezeném prostoru zaujmout nezvyklými konfliktními situacemi, zaplnit prostor plastickými postavami, které lámou chleba se značně okoralými kůrkami.

Společným motivem je v názvu reklamovaný milostný cit, který převažuje v sympatické nostalgické rovině. Nikoli právě konstruktivně ovšem působí propojení poezie a prózy, vyznačující se spíše redakční nahodilostí.

S textem jenom velice sporadicky koresponduje kvalitní výtvarný doprovod Vladimíra Pořického, jehož tvorbě evidentně dominují odlišné inspirační zdroje.

Všichni tři tvůrci zasluhují pozornost, jejich tvorba by však dosáhla většího dostřelu v samostatných titulech. Tři druhy kvalitních surovin nejsou zárukou kvalitních kulinářských požitků.