MARIE NEUDORFLOVÁ

Je obecně známé, že bitva na Bílé hoře byla násilným koncem náboženské reformace v českém království a začátkem třicetileté války v Evropě. Širší rámec těchto událostí se týkal konfliktů mezi katolickými Habsburky s absolutistickými, centralistickými a expansivními ambicemi a odporem řady vzniklých protestantských zemí v západní Evropě vůči habsburským snahám. V českých zemích přijalo protestantství kolem 90 % obyvatel. Ve své podstatě se české protestantské stavy na Bílé hoře snažily uhájit svá legitimní práva a privilegia, výdobytky reformace týkající se určitých náboženských i jiných svobod, a státoprávní postavení zemí Koruny české, které se katoličtí Habsburkové zavázaly zachovávat, když byli v důsledku tureckého nebezpečí neprozřetelně zvoleni na český trůn r. 1526. Ve skutečnosti se téměř od počátku snažili podkopávat a omezovat nejen protestantství, ale i práva stavů a českého státu v zájmu absolutní moci své i katolické církve. Brzy se opírali o jezuity, jejichž řád vznikl r. 1540 za účelem potlačení reformačního hnutí v Evropě.

V době nastoupení Habsburků na český trůn r. 1526 platila v podstatě náboženská tolerance v podobě umírněných Kompaktát pro země Koruny české husitským hnutím a stvrzená papežem r. 1436. Poměr nekatolíků a katolíků v zemi byl 90 % ku 10 %. Kompaktáta byla sice papežem r. 1462 zrušena, ale na realitě to nic neměnilo až do Bílé hory.

Hlavní aspekty Kompaktát se týkaly svobodného hlásání slova božího, přijímání pod obojí jako symbol rovnosti lidí, Čechy byly uznány jako království dvojího lidu, stejná právní spravedlnost a trestání pro všechny, odnětí majetku katolické církvi, která ho nepoužívala k obecnému dobru a ke vzdělání lidu, ale k přepychu církve. Čeština byla úředním jazykem. Nechuť k prázdnému scholastickému vzdělání byla časem nahrazena realističtějšími přístupy (hlavně Chelčický a Komenský), Univerzita Karlova používala dál latinu. Kladl se důraz na mravní výchovu v duchu učení Jana Husa. Vznikala bohatá literatura psaná česky. Vzdělanost v českých zemích v té době byla v Evropě výjimečná. Čeština byla třetím jazykem (po řečtině a latině), do kterého byla přeložena Bible (Biblí Kralická). Čeština byla používána i v zahraničí. Na rozdíl od katolické církve, která nedovolovala laikům číst Bibli, čtení Bible a diskuse o smyslu čteného se stalo pravidlem, což rozvíjelo znalosti, myšlení i svědomí. Ustal přepjatý důraz na mysticismus, zázraky a svaté, na nádheru kostelů. Náboženství bylo více spojeno s reálným životem. Ženy byly vnímány jako rovnocenné i rovnoprávné, mohly se vzdělávat i kázat, ale funkce mužů a žen se lišily podle přirozenosti. Byl odmítnut nezřízený materialismus a dogmatismus katolické církve, ideálem se stala umírněnost, určitá sociální spravedlnost při zachování čtyř stavů; čtvrtý stav měl povinnost robotovat, ale jeho povinnosti byly třicetkrát nižší než v době pobělohorské a v přísně právním rámci. Obecně sociální a právní rozdíly mezi stavy byly oslabeny, městský stav nabyl na významu. V mravním přesvědčení, ve spojení náboženství a života, vynikala hlavně Jednota bratrská, kterou v podstatě založil Petr Chelčický, Učení Jednoty pronikalo do mnoha zemí, včetně Ameriky. Jejím posledním biskupem byl Jan Amos Komenský, který svými pedagogickými názory působil v řadě zemí po nuceném odchodu do exilu r. 1628.

Panovník byl volitelný, což umožnilo, že po skončení vítězných husitských válek mohl být zvolen za českého krále r. 1458 Jiří z Poděbrad, ač neměl žádné vazby na evropské panovnické domy. I v zahraničí byl respektován pro své diplomatické umění. V duchu českého protestantství usiloval o trvalý mír v Evropě, chtěl založit evropskou mírovou unii, ale to se mu nepodařilo. Naopak, jeho iniciativa vzbudila odpor papeže a katolické šlechty, neboť expansivní války byly považovány za legitimní pro řešení konfliktů. Papežem byl český král Jiří z Poděbrad, zvaný husitský, vyloučen z církve a zbaven trůnu. Papež proti němu dokonce zorganizoval křížovou výpravu. Nakonec došlo k příměří.

Tento pozitivní a unikátní vývoj posiloval jak identitu a integritu českého národa, tak demokratický aspekt jeho mravního povědomí, které se tento demokratizační vývoj jeho odpůrci snažili periodicky násilím zničit.

Už náš renomovaný historik František Šmahel napsal ve svém díle o husitství, že povědomí Čechů o své národní identitě bylo ve středověku výjimečné. Obecně však od středověku hodnotná kultura, týkající se svobody a úrovně lidí, vyrůstala hlavně ze silných pocitů národní sounáležitosti a odpovědnosti, ale Češi o století Evropu předběhli. Katolická církev do 19. století hlásala, že národy jsou důsledek hříchu a odpadnutí od víry, ač národy jako dílo boží jsou zmíněny i v Bibli. Svéprávné národy soustředěné na pozitivní rozvoj své kulturní, mravní a sociální úrovně trvale vadí těm, kterým jde o moc, expanzi, ovládání druhých, zcizování jejich bohatství.

Směrem k rekatolizaci

Po zvolení císaře Ferdinanda I. habsburského králem zemí Koruny české r. 1526 se brzy objevily tlaky na oslabení reformačního dědictví v zemích Koruny české a na posilování katolictví s principem poslušnosti absolutní autoritě církve a panovníkovi, nerovností lidí jako dané bohem, důraz na utrpení jako cesty ke spasení, na svědomí podřízené církevní autoritě, na vzdělání jako indoktrinaci církevního učení, atd. U nižších vrstev měly tyto snahy jen nepatrný úspěch, ale postupně určitý u majetných vrstev. Česká šlechta začala být zvána k císařskému dvoru, aby byla oslabena její loajalita k protestantskému českému národu, případně aby byla „slavně“ pokatoličtěna. Dvorský přepych, dary, privilegia plnily svůj účel, a postupně nastával určitý rozkol mezi reformní šlechtou, z níž část byla zlákána vidinou bohatství a mocí, začala klást větší požadavky na své poddané, čímž zvyšovala sociální odcizení a napětí. Bible přestala být dostupná obecnému lidu, což bylo zvláště Českobratrskou Jednotou vnímáno jako cesta k mravnímu a myšlenkovému zmatku a úpadku. V atmosféře strachu a pronásledování došlo k téměř nadlidskému, ale úspěšnému úsilí, v letech 1579-1593 tajně vydat Bibli v českém překladu, což se podařilo roku 1594 s názvem Biblí Kralická.

Rudolfův Majestát

V atmosféře netolerantní mocenské rozpínavosti římsko-německých císařů a katolické církve, nepříznivých pro českou reformaci a její výdobytky související s lidskou svobodou myšlení, svědomí, racionalitou, mravností a sepětím náboženství a života, se podařilo českým stavům vymoci na nemocném císaři Rudolfu II. (1552-1612), sídlícím ještě v Praze, tak zvaný Rudolfův Majestát (1609). Listina podepsaná císařem zaručovala svobodu svědomí i pro poddané, náboženskou svobodu, což byl výrazný znak demokratizace společnosti, v níž měl i třetí stav (měšťané) určitou politickou roli. Panovníka měly volit sněmy (což byl návrat k principu, že český král by volitelný). Požadavek dodržování Majestátu českými stavy na císaři Matyášovi, silně ovlivňovaném jezuity, byl hlavním bodem jejich sporů a příčinou vzpoury českých stavů proti císaři. Zcela Majestát odmítl jako právní dokument jeho nástupce Ferdinand II, fanatický katolík. Konflikt se stal hlavní příčinou stavovského povstání r. 1620. Jeho organizátoři zdůrazňovali, že šlo o povstání proti císaři, ne proti katolíkům.

Česká stavovská konfederace

Těsně před povstáním se česká šlechta snažila r. 1619 vytvořit „Českou stavovskou konfederaci“ ve střední Evropě se šlechtou českou, moravskou, slezskou a obou Lužic. Pojítkem byl hlavně Rudolfův Majestát. Bylo to však pojítko dobrovolné, neboť kromě Čech a Moravy nebyla situace obecného lidu a zřízení u ostatních zemí tak zralá pro přijetí všech principů Majestátu. Profesorka Eva Melmuková nazývá tuto konfederaci „prvním společenským a politickým zřízením s demokratickými rysy ve střední Evropě“. Avšak několika desetiletí trvající protireformační úsilí katolické strany mělo již vážné důsledky v oslabení reformace, v postupném odcizování části šlechty a tím i v rostoucí nejednotě. Tím se oslabil potenciál efektivně bránit reformaci s jejími demokratizačními aspekty a tím i úroveň a důstojnou existenci českého národa proti snahám císaře a katolické strany po absolutní moci, proti právům stavů a právního postavení zemí Koruny české, proti rekatolizačním snahám církve a Habsburků.

Povstání, hlavní aspekty, důsledky

Nerespekt Ferdinanda II. K Rudolfovu Majestátu byl deklarován jako hlavní příčina povstání. V počáteční fázi moravští stavové povstání nepodpořili, ale připojilo se Slezsko. Problém byl, že se povstání nemohlo opřít o protestantské země Evropy kvůli jejich sporům a poté kvůli uzavřené smlouvě mezi Katolickou ligou a Protestantskou unií, v níž se dohodly, že unie neposkytne českému povstání vojenskou pomoc. Tedy již příprava na bitvu na Bílé hoře měla své slabiny, dokonce se objevila zrada (Mansfeld).

Je možné konstatovat, že protestanty prohraná bitva na Bílé hoře byla jen vyvrcholením dlouhodobějších sporů a konfliktů mezi katolicko-císařskou mocí a nedostatečně sjednocenými stavovskými představiteli českého království. Složení vojsk není podstatné, všude bojovali žoldnéři. Pro poučení jsou spíše relevantní kritické argumenty francouzského historika Ernsta Denise, dotýkající se nedostatku zodpovědnosti části české šlechty za stav věcí veřejných, včetně opouštění těch princip české reformace, které se týkaly sociální úrovně obecného lidu.

Ale bylo jistě také těžké pro české protestanty představit si krutost katolické strany proti českým protestantům, reformaci, celému národu, jaká následovala po jejich vítězství na Bílé hoře. Nešlo jen o zrůdné popravy vůdců stavovského povstání. Pravomoci zemí Koruny české byly drasticky redukovány (Obnovené zřízení zemské 1627, panovnický absolutismus). Nuceným odchodem přibližně třiceti tisíc protestantských rodin do exilu, válkami a epidemiemi, hladomorem byl český národ redukován ze tří milionů na ani ne půl milionu. Zároveň byl uvržen do nevzdělanosti, bídy, nesvobody, sociálního strádaní, včetně hladomorů, do kulturní, mravní a právní prázdnoty, v podstatě do otroctví. Cizí katolická šlechta, která nahradila ze země vyhnanou protestantskou majetnou vrstvu a získala její majetek za desetinu ceny, neměla s obecným lidem slitování. Původně byl český národ určen k vyhlazení, ale nová šlechta potřebovala pracovní sílu. Lid byl násilně pokatoličtěn, reformační knihy hromadně páleny a zakázány, vzdělání nedostupné, vlastnictví Bible zakázané. Ještě Marie Terezie vydávala krutá nařízení proti kacířům. Němčina nabyla vrchu nad češtinou.

Dědictví svobodnější, kulturnější reformace na dvě stě let bylo rozvráceno, ale ne úplně zničeno. Jen v konfliktech s mocenskými vrstvami Evropě šířící se osvícenství a obětavost slabé vzdělané vrstvy české inteligence ho zachránily před neexistencí. Pro mnohé kusá znalost české reformace byla velkou inspirací a posilou pro úsilí o více svobody, o národní obrození. Ideje a osobnosti české reformace byly inspirací i pro T. G. Masaryka, který ji považoval za slavnou dobu české historie, podobně jako české národní obrození. Snahy o obrodu národa a jeho důstojnou existenci padaly na úrodnou půdu většiny poníženého národa. Důsledky toho, že demokratizační vývoj k modernímu politicky dospělému českému národu byl po Bílé hoře násilně přerván (a pak znovu několikrát), neseme do současnosti. I v současnosti se těžko dá očekávat zvrat v přístupu velkých národů a států ve smyslu jejich respektu k malým, k jejich integritě, identitě, k jejich důstojné existenci, možnostem pozitivního rozvoje především vlastními silami. Ovládat slabší, udržovat je v závislosti, zcizovat jejich bohatství je stále lákavé.

Poznámka nakonec

Každý fanatismus, chorobná touha po moci a bohatství za každou cenu, pohrdání slabšími národy s jejich kulturou a zakořeněností, pohrdání jejich pozitivním mravním a duševním potenciálem nemůže přinést nic jiného než nesvobodu a destrukci. Jedinou obranou je vzdělanost, včetně politické, a politický systém s možností politicky informovaných a vzdělaných občanů efektivně kontrolovat mocenskou vrstvu, neboť nekontrolovaná politická moc má vždy velkou tendenci svou moc zneužívat proti většině, proti slabším.

Císař Ferdinand II. ruší 23. listopadu Rudolfův Majestát a jmenuje Karla z Lichtenšteina, stoupence tvrdého postupu při protestantům, místodržitelem.

Kruté potrestání organizátorů vzpoury proti habsburskému katolickému panovníkovi nebylo jen mučení a divadelně zinscenovaná poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí a vystavení jejich sťatých hlav na různých nedostupných místech Prahy, ale i dlouhá vězení pro řadu dalších.

V první fázi probíhá trestání hlavních představitelů povstání, probíhají rozsáhlé konfiskace majetku protestantů. Již roku 1524 musí opustit Čech a Moravu nekatoličtí duchovní. Nekatolická svobodná vrstva musí přijmout katolictví, nebo se do šesti měsíců vystěhovat ze země. Poddaní jako levná a nutná pracovní síla pro novou cizí katolickou šlechtu musí přijmout katolickou víru.

V druhé souběžné fázi probíhají změny v zemském zřízení a změny směřující k vymýcení pozůstatků protestantství a k zakořenění katolictví. R. 1627 vydává Ferdinand tzv. obnovené zřízení zemské, jímž podstatně omezuje pravomoci zemí Království českého, přechází od stavovského zřízení k centralismu a panovnickému absolutismu. Do úřadování se začíná prosazovat němčina. Systematický se ničí, hlavně pálením, protestantská literatura, přijímá se papežův seznam zakázané literatury. Do exilu odešlo až 500 tisíc českých protestantů. Začíná pronásledování obyvatel, které zůstává tajně u své protestantské víry, tajně ukrývá knihy, včetně Bible a tam, kde jsou podmínky, se protestanti tajně jednou za čas scházejí. Císařovna Marie Terezie za své vlády vydala několikrát nařízení proti „kacířům“.

Tresty jsou velmi kruté, včetně tortury a poprav. Robotní povinnosti se zvýšily třicetkrát ve srovnání s dobou předbělohorskou, nebylo škol, úpadek kultury a sociální úrovně byl nesmírný. Katolická církev vychovávala lidi hlavně k poslušnosti, kontrola smýšlení lidí byla intenzivní, včetně chození do kostela, povinné zpovědi a strašení peklem. Zvláště lid na venkově se bouřil proti této situaci, která vytvářela sociální i mravní bídu.

Ale i mezi katolíky se našli lidé, ba i kněží, kteří byli zhrozeni vývojem. Například horlivý Jezuita B. Balbín (1621-1688). Zvláště mu vadil úpadek českého jazyka a literatury. Vycházející katolická literatura neměla téměř nic společného se skutečným životem. Do nemnohých škol, většinou církevních, které existovaly, se místo latiny začala zavádět němčina, s následky poněmčování. Období reformace se smělo připomínat jen jako odstrašující hříšné období.

Teprve rozvíjející se osvícenství od konce 18. století začalo pomalu otevírat možnosti opatrně a se strachem se vymaňovat z následků této politické a intelektuálně nesvobody, což pomalu vedlo k českému národnímu obrození, které probíhalo pro Čechy v nepříznivých politických poměrech (i Palacký a ještě více Havlíček neunikli vládnímu postihu za své vlastenectví). Je třeba ještě zmínit, že řada obrozenců byla ovlivněna reformační literaturou, zvláště František Palacký, Karel Havlíček, Augustin Smetana atd. A Masaryk na tuto tradici navazoval, zvláště svou filosofií českých dějin, v níž se vracel k české reformaci, zvláště k Janu Husovi.

Srovnávat události týkající se Bílé hory a jejích následků by bylo velmi náročné. Snad jen poznámka, že v řadě západních států v podobné době probíhala hnutí proti katolickým Habsburkům, probíhaly války, ale osud zemí Koruny české byl nejhorší. Jako by si Habsburkové a katolická církev vylévali zlost ze svých neúspěchů v řadě západních států na Češích, kteří přitom měli a možná mají přílišnou důvěru v různé smlouvy se silnějšími, místo aby i politicky spoléhali hlavně na sebe a budovali svou sílu mravní, intelektuální, vlasteneckou a pokud možno i vojenskou. Jsme ve středu Evropy a to vyžaduje obzvláštní zodpovědnost, a to i za vše pozitivní, co nám předkové předali k opatrování a rozvoji.