VÁCLAV FRANC
Když Marie vystupovala z vlaku, připadalo jí, jako by ta důvěrně známá místa svého mládí vůbec nepoznávala, lépe řečeno, jako by je poznávala docela důvěrně, neboť se tady zastavil čas. Dveře k chátrajícímu WC byly vylepšené malůvkami puberťáků, na stěnách různé velikosti kosočtverců a vyškrábaná slova nehodící se do slušné společnosti. Odřené dveře hospody U nádraží byly nedobytné. Jen nějaký cár papíru informoval, že provozovna je mimo provoz, což Marii rozesmálo. Vydala se směrem k návsi. V říjnovém chladném ránu potkala dvě starší ženské, neznala je. Nebo je nepoznala? Nevšímaly si jí. Pomalu došla na náves. Podívala se směrem k bývalé budově JZD. Říkalo se jí Kreml. Po maturitě a mateřských tam dělala v účtárně. Oknem v patře pozorovala cvrkot na návsi. A snila o životě. Chtěla cestovat a oblékat se jako Iveta Bartošová, pořídit si barák a auto. A taky pořádnej kazeťák. Užívat si života.
Neměla jezdit brzy ráno, stačilo by, kdyby přijela pozdějším vlakem. Vesnice byla mrtvá. Kde jsou ty časy, kdy ženské štěbetaly před konzumem. Myslela si, že se zastaví u bývalé kolegyně, ale Jitka nebrala mobil. Marie měla moře času. Aspoň si prohlédne vesnici. Dříve se jí říkalo středisková, ne podle filmu, film se jmenoval podle vesnic, kterým se tak normálně v 80. letech říkalo. Třeba potká někoho známého. Pár by jich tady ještě měla mít. Jezdila sem na prázdniny k babičce. Jako malá holka se sem vždycky těšila. Později už hlavně kvůli Milanovi. Babička jí dělala kázání. Marně. Vdávala se s bubnem na začátku pátého měsíce. Tenkrát to bylo normální. Maturovala na ekonomce a za dva měsíce porodila Lucku. Nebyla výjimkou, která holka nebyla maminou před dvacítkou, byla podezřelá. Dívali se na ni jako na starou pannu.
Prodejna Jednoty byla zavřená, jen na ní visel starý plakát od sekond handu. Starý obnošený hadry z Německa, tenkrát si mysleli, že se konečně budou mít dobře. Jenže družstvo se zprivatizovalo, říkalo se tomu tak. Ale mělo se spíš říkat rozkradlo. Pár všeho schopných to dokázalo, nakonec na plakátech se tenkrát v listopadu psalo: Dokážeme, že to dokážeme! Přišla o práci v účtárně. Začala se učit jazyky, pak na počítači, obcházela kurzy pro nezaměstnané, aby zvýšila svoje šance na trhu práce, ale stejně o pořádnou práci nezakopla. Pomáhala ve školce, než ji zavřeli, potom prodávala v Jednotě, než ji zavřeli. Myslela si, že by snad na poště, ale ani pošta ve vesnici nezůstala dlouho. Zkusila to v hospodě jako holka pro všechno. Nemohla si vybírat, tchyně o ní a Láďovi začal roznášet drby, ačkoliv na nich nebylo zbla pravdy.
Když brala za kliku hospody na návsi, říkala si, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Všimla si otevírací doby. Pátek a sobota 17 – 23 hodin. Jinak zavřeno. Jenže za dveřmi cítila pohyb. Zabušila na dveře.
„Zavřeno!“ ozvalo se.
Zabušila znovu.
Klíče zarachotily v zámku. „Neumíte číst, volo …“ Láďa se zastavil. „Ahoj, Maru, myslel jsem, že zase chlapi votravujou. Tebe bych teda nečekal ani náhodou. Neviděl jsem tě celou věčnost. Co tady děláš? Pojď dál, máš kliku, zastavil jsem se jen pro prázdný bedny a… dáš si kafe?“
Láďa. Pomalu by ho nepoznala. No jo už to bude třicet let, šedesátka se hlásí. Tenkrát byli mladí. Je šedivej, pořádnej pivní mozol, jak se na hostinskýho sluší a patří.
„Turka?“ zeptal se spíš řečnicky, přistrčil k Marii židli a nalil vodu do konvice. I ta konvici vypadala jako z doby, kdy tady pár týdnů pracovala, ale určitě to bude jiná.
„Jó, holka tady se zastavil čas! Sladíš?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou.
„Proč tě sem osud zavál? Nostalgie?“
„V létě umřela máma. Měla poslední přání, abych uložila urnu tady na hřbitově. Mozková mrtvice, byla ochrnutá na půlku těla, nemluvila. Starala jsem se o ni, dokud to šlo. Člověk si pak uvědomí, co je v životě důležité. Mám schůzku na hřbitově s Jardou, slíbil, že mi pomůže s uložením urny do hrobu,“ vysvětlovala Marie.
„Seš bábou?“
Děti. Nedávno četla v knížce autorky jejich generace, jméno už si nepamatuje, že mladý lidi vždycky naletěj. Stačí jim něco slíbit, nemaj žádný zkušenosti, prostě hormony, naivita a velký ideály. Když zjistěj, že je podvedli, tak je pozdě. Nebyli jiní.
„Prosím tě, holka je lesba, když jsem se to dozvěděla, myslela jsem si, že ji uškrtím, ale časem si zvykneš na všecko. A kluk střídá holky jako fusekle, žádný děti nechce. Víš, Láďo, jsme zvláštní generace. My ještě museli jako děti poslouchat rodiče. A dneska zase musíme poslouchat naše děti! A ty, seš dědkem?“
„Já se taky rozved, jak se začly šířit ty řeči o nás dvou po vsi, tak mi stará dělala scény. Nakonec jsem to nevydržel. Od kluka mám kluka a holku, ale prakticky je nevidím, jsou ve městě a bejvalka mi to nikdy neodpustila. Dáš si panáka?“ Láďa vyndával lahev vodky z regálu.
„Neměla bych, ale snad se pro jednou… “ zapochybovala Marie.
„Přes tejden makám ve městě, tohle tady je jen taková brigádička. Tady chcíp pes. Nestálo to za moc, ale když nám zakázali kouření v hospodě, tak chodí jen pár věrných. Ostatní sedí doma s lahváčem v ruce a čučí na fotbal v telce,“ stěžuje si Láďa. „Tak na zdraví!“
Cítí teplo v žaludku, rozlévá se do celého těla. Vzpomněla si, jak si tenkrát s klukama za hasičárnou cucla vodky. Nebo to byl rum? Kolik jí mohlo být roků. To už je dávno.
„Tak do druhý nohy, aby se nám lepší vzpomínalo?“ Láďa rozlil další dvě vodky. „Tak na starý dobrý časy!“
„Neměla bych,“ řekla Marie, ale neodolala.
„Seš ňáká marodná?“
Před pár měsíci si nahmatala bulku v prsu. Doktor ujišťoval, že to není zhoubné. Měla by se hlídat a šetřit. Šetřit. Po směnách ve fabrice. A ještě jí prodloužili odchod do důchodu. „Znáš doktory, všechno ti zakážou, ale do práce musíš, i když tě bolí celý tělo,“ posteskla si Marie.
„A co Milan? Vídáte se?“ zeptal se na jejího bývalého manžela Láďa.
„Ani nevím, kde žije,“ hodila do sebe druhého panáka.
Tenkrát Marii sliboval: „Pojedu do Němec a vydělám mařeny!“ Jezdil domů, koupil video a celý večer seděl u porna. Nutil jí různé sexuální praktiky, když nechtěla, tak přestal jezdit domů. Našel si jinou, která chtěla.
„Tak ještě jednoho…?“ položil Láďa spíše řečnickou otázku.
Rukou zakryla štamprle: „Láďo, neblázni, nemůžu se opít, musím na hřbitov!“
„Tam musíme všichni,“ zasmál se Láďa. „Nepospíchej! Je nám šedesát, co bys vlastně ještě od života chtěla?“
Byla ráda, že potkala aspoň Láďu. Poslední mohykán z jejího bývalého života. Cítila alkohol v těle, nebyla zvyklá pít brzy ráno a na lačno.
Šla kolem bývalého střediska. Zavřeno. Doktor tady byl tři dny v týdnu a ve středu zubařka. Dneska nesežene zubařku ani u nich ve městě.
Blížila se ke hřbitovu. Možná jedinému místu ve vsi, které bylo udržované. Kolem vedla cyklostezka. „Unie dala peníze,“ říkal Láďa. Před hřbitovem postávalo auto a… opravdu je to Jarda? Vůbec nezestárnul. Vypadá pořád stejně jako před třemi desítkami let. Zázrak. Už už to chce bývalému spolužákovi říct, když uslyší: „Dobrý den, promiňte, vy jste čekala tátu, ale já jsem Jaroslav junior, táta se omlouvá, ale měl nějaký problémy, večer se mu udělalo blbě, je ve špitále, já s ním dělám už dlouho, v podstatě jsem firmu převzal. Takže jestli budete souhlasit, tak bych tu urnu …“
Když matčin popel skončil ve vybetonovaném prostoru pod náhrobní deskou, chtěla se s Jardou juniorem vyrovnat. „Táta říkal, že si od vás nemám nic brát, že je to gratis, pro starou…,“ zarazil se, aby pokračoval: „Ze známosti,“ omluvně se usmála Jardova kopie.
„Tak děkuju, ale nerada zůstávám dlužná,“ řekla Marie. „Pozdravujte ho a ať se brzy uzdraví,“ dodala ještě před hřbitovem, když si podávali ruce na rozloučenou.
„Chcete někam hodit?“ zeptal se Jarda syn.
„Ne, děkuju, mám dost času, ještě se projdu.“ Pomalým krokem mířila k nádraží. Auto s reklamou na kamenické práce se vzdalovalo. Jarda se má dobře. Umírat se bude pořád, ať je tady jakýkoliv režim.
Konečně přisupěla místní lokálka. Marie nastupovala sama na opuštěném nádražíčku. Obarvené listy stromů opouštěly svoje domovy. Ona svůj domov opustila už dávno. Oknem vlaku pozorovala podzimní přírodu. Nostalgicky vzpomínala, jak na nádraží vystupovala a čekající Milan ji zasypal množstvím pus. Vzpomněla si na Láďovu otázku: „Co bys vlastně v životě chtěla?“
Vlak míjel chaloupku, na lavičce na zápraží seděla stařenka, kolem nohou se jí motal kocour, kolem plotu pes vyprovázel štěkáním projíždějící vlak. A k tomu by si přála ještě vnoučata. Žádný Egypt, žádnou vilu, jen pár lidí, se kterými jí bude dobře kolem sebe. Ty nejcennější věci v životě jsou docela obyčejné, bohužel často nesplnitelné. Takhle jí ani nebude mít kdo zatlačit oči, než za ní zaklapne navždycky horní díl rakvičky.