KAREL SÝS
Francouzský právník a spisovatel F. G. Pitaval si určitě nemyslel, že navzdory své smrti v roce 1743 se stane nesmrtelným svým příjmením.
S pitavaly se zkrátka roztrhl pytel. Není divu – detektivka, byť sebevtipněji napsaná, je pořád jen vymyšlená. Pitavaly však shromažďují případy, jež se opravdu staly a mráz, který nám při jejich četbě běží po zádech, je mráz mrazoucí!
Emil Hruška zašel pro svůj POHRANIČNÍ PITAVAL do svého oblíbeného teritoria. Tedy se pohyboval po důvěrně známém území, který mu zřejmě sudičky připravily do vínku. A je to znát – terén má dokonale prozkoumaný, v archivech se pohybuje jako doma a nic lidského mu není cizí.
Nic lidského? To píšu proto, že mnohé příběhy jsou téměř nelidské. Co měli ze života etničtí Slováci bratři Kazarovi, pováleční přistěhovalci z maďarské Békéscáby, kteří se i s rodiči usadili vy vysídleném šumavském pohraničí? Dařilo se jim, ale když v říjnu 1953 zavolala vojna, nezkrotný Pavel Kazar odmítl zbavit se dobrovolně na dva roky svobody. Sice narukoval, ale při nejbližší příležitosti utekl domů, do šumavské Rači. Vede život psance, žije v komoře, ale při nebezpečí pod její podlahou.
V listopadu 1954 rukuje jeho bratr Ondřej. Místo do kasárenského biografu zamíří přes plot domů. Bratři rozšíří jámu pod komorou a život, je-li to život, pokračuje.
Erár samozřejmě pátrá, ale kupodivu marně. Nicméně rodina se rozhodne přestěhovat do asi 37 kilometrů vzdálené Bližné a pak do Nových Hutí.
Pod podlahou vyhloubí pro nejhorší případ úkryt – jámu 1 x 1metr! Bratři mají problémy se zuby, vzájemně si je trhají kleštěmi, kořeny vysekávají kladivem a šroubovákem. Ondřejova manželka Vincencie rodí jak na běžícím páse, ale příslušné orgány se nevzrušují.
Zběhové by už dávno byli z vojny doma, ale nevyužili ani amnestie z května 1960.
Rozuzlení se přiblížilo 17. října 1962 ve 4 hodiny ráno. Dům obklíčilo 20 příslušníků VB, StB, PS a armády. Hotové manévry! A zase nic.
Teprve o dva dny později bratři Kazarovi (pořád se mi derou do počítače bratři Karamazovi) v lese postřelí lesního technika Ladislava Pěstu a polesného Josefa Kutheila.
21. října vypuknou nové manévry, dokonce spojené se zakrytím státní hranice, jenže do nich hodí vidle karibská krize a akce je odvolána.
Teprve 25. října hon vyvrcholí. Apatičtí zbojníci už nemají sílu se skrývat.
Jejich sestra později uvede: „Požádala jsem zasahující, aby bratrům nedávali na ruce pouta. Moje přání splnili. Navíc oběma dovolili, aby se před odjezdem umyli a najedli.“
Po dlouholetém žaláři se bratři vrátí do drsného kraje, v němž si užívali podivné svobody-nesvobody, na státní statek v Horní Vltavici.
K čemu tedy byli a žili? Inspirovali Rudolfa Kalčíka, autora Krále Šumavy, k povídce Bílý list. A teď i Emila Hrušku. Je to dost?
Podobný osud prožil Jaroslav Maršík, který se skrýval u sestry v Bavorově v letech 1949 až 1959! Obával se trestu za převádění uprchlíků přes hranice. Měl uchystán nouzový úkryt ve skříni, jinak se pohyboval jen po bytě, nekoupal se, užíval pouze suchý záchod, kreslil pornografické obrázky a překresloval fotografie svých dětí.
Konečně 1. dubna 1959, po důvěrném udání, vypukla „Akce Kvilda“. Byl jat, odsouzen, ale na svobodu mu pomohla amnestie.
Z obsahu knihy jsem prozradil snad až příliš mnoho. Ne že bych se bál, že odradím kupce, ale čeho je moc, toho je příliš. Proto jen uvedu názvy kapitol; věřím, že zaujmou: Na Divokém západě, Se štrúdlem do Aše, Přepadení u Kosího potoka, Případ nepotrestané vraždy, Lynč v Paliči, Život-neživot v úkrytech, Zbojníci ze Šumavy, Případ „nemrcoucha“, Střelba u Kvildy, Proč Klika útočil?
Všechny jsou lepší než leckterá detektivka. Kam se autoři detektivek hrabou na život!
Ale nejen dějem živ je čtenář. Za jeho pozornost stojí i autorův poetický exkurs do ašského kraje: „Ašsko, to pomačkané úzké pouzdérko lesů, luk, polí, skal a lidí, vsunuté mezi kolosy zvané Bavorsko a Sasko…“ Chybělo málo a republika by byla o tento kuriózní apendix chudší. Čeští vyjednavači na mírové konferenci v roce 1919 chtěli problematické, v případném konfliktu těžko hájitelné„pouzdérko“ s Německem vyměnit za jiný kousek území. A asi málokdo ví, že na samém sklonku československého státu, i za vypjatého velkoněmeckého nacionalismu, tamní němečtí podnikatelé vypravili tříčlennou delegaci do Prahy s tím, aby Ašsko zůstalo v náručí republiky, neboť ta zaručovala jejich fabrikám levnou výrobu a pravidelný odbyt. Však si taky po záboru za svoji „zradu“ vypili od Říše nejednu hořkou číši.
Text o Aši v roce 1920 osvěžují citace místních inzerátů, dosvědčující nelehkou hospodářskou situaci: „Oznamuji zdvořile obyvatelstvu Aše a okolí, že vykonávám povolání omývačky mrtvol a dávám se v nastalých případech co nejlépe doporučit. Anna Glätzelová, Kaiserstrasse 64…“
O tehdejší situaci, nelehké v celé republice, natož v jejím zastrčeném výběžku, vypovídá oznámení místních novin: „Americká polévka bude ve školách opět dětem rozdělována, ale dozná to jedné novoty. Bylo-li to dosud zcela zdarma, od nynějška budou muset děti platit za polévku tři koruny měsíčně. To přece není mnoho, v žádném případě tato částka neuhradí hodnotu polévky, neboť produkty na ni darovali Američané v rámci poválečné pomoci Evropě. Půjde tudíž pouze o příspěvek na náklady za dopravu surovin, přípravu a výdej polévky. Protože je polévka poskytována v průměru 26 dní v měsíci, zaplatí tak jedno dítě za porci polévky ani ne 12 haléřů – ovšem skutečná hodnota jedné porce převyšuje jednu korunu, neboť obsahuje 1,4 dkg vepřového sádla, 1 dkg mouky, 2 dkg kondenzovaného mléka a 2 dkg rýže nebo fazolí.“
Vyznavači Polrajcha teď jistě ohrnou nos, ale pozor – dějiny – i gastronomické – se často opakují.
(Knihu s podtitulem Kriminální příběhy z let 1920–1963 vydalo nakladatelství Epocha, Praha 2020.)