VLASTA RUT SIDONOVÁ

Oheň v krbu natahuje žlutooranžové jazyky do otvoru komína. Vidím sama sebe, jako postavu vlastní povídky. Snad by se mohla jmenovat Evženie. Dívá se do plamenů a cítí nepříjemnou nejistotu, která někdy přepadne i jedince silnějšího naturelu, mezi které se ona počítá. Tváří se záhadně. V očích se jí třepetají odrazy plamenů, které odpradávna uklidňují lidskou chásku, pokud jsou pod kontrolou.

Hospoda s trefným názvem Domov, která stojí pod Ještědem, je nevtíravě nóbl, ale vždycky taková nebývala. Evženie tady sedávala i v dobách, kdy vypadala spíš jako pivnice. I tak tu bylo dobře. Po výšlapu do lesa, nebo sestupu z té oblíbené špičaté hory, v teple u voňavého grogu s přáteli.

Zdá se, že Evženie něco přemílá v hlavě a nekonečný proud pro a proti jí nedělá žádnou radost. Sebrala si ze stolu, kde ještě před chvílí ležel talíř s lososem, mobil a přesedla si blíž, tedy co nejblíž k ohni v krbu. Už dnes vypnuli topení, jen ten oheň v krbu tu ohřívá celý prostor. Od dnešní půlnoci bude kvůli epidemii zavřeno. Už podruhé v letošním roce 2020.

„Tak mi ještě dejte kafe a tím se s vámi loučím,“ promluví na nóbl obsluhu.

„No, snad ne na dlouho,“ smutně prohodí číšník.

„Teď bude záležet na majiteli, pro co se vlastně rozhodne,“ dodá potichu. Nebo tlumí jeho hlas rouška, kterou má přes obličej?

Zpropadená doba. Pomyslí se Evženie, ale pošle mu úsměv bez roušky. Včera dostala odpověď z americké ambasády na svoji žádost o udělení výjimky ze zákazu cest do Ameriky. To je pro ni větší problém než uzavřené restaurace, divadla, kluby a bary. Školy a bazény. Alespoň jí se to tak zdá, protože uvažuje sobecky. Její postoj je proceděn přes citovou síť v její duši. Touží po rodině, po vnučkách. Ale jak se dostat k Ontariu? Pro USA není nepostradatelná, nepatří do kategorie lidí, kterým se povolí vstup v době celosvětové epidemie. Nebo pandemie, nebo jak nazývat ten bordel.

Rozloučila se s číšníky a vydala se po cestě do smrkového lesa. Možná, že Domov už nikdy neotevřou. Jde do prudkého kopce. Nepůjde až na vrchol, ale jen ke skokanským můstkům, aby vydýchala ten městský odér. Často zapomíná, že už není nejmladší. Šlo se jí ztěžka.

Ještě du po Ještědu. Zní heslo tohoto kraje.

Uslyšela podivný zvuk ve stráni nad sebou, jakési smýkání a skákání mezi stromy. Přimhouřené oči zapichovala do husté mlhy. Ve vteřině se vyřítil cyklista, proletěl kolem ní, zavadil o pařez a udělal salto hodné kaskadéra české kaskadérské školy.

Tak a je po něm, pomyslela si Evženie. Kluk se začal zvedat, rozhlédl se a vykulil na ni oči. Helma, kterou naštěstí měl na hlavě, byla podivně obalena měkkou hlínou s jehličím. Evženie sáhla do kapsy pro brýle a chtěla si ho líp prohlédnout. Couval před ní a zadíval se na svůj bicykl.

„Je ti něco?“ zeptala se.

„No, jsem nasranej! Málem se kvůli vám zabiju a vy se mě takhle blbě budete vyptávat?“ zavrčel.

„Klid mladej, nejsme na žádném stadionu. Radši si vyzkoušej svoje okončetiny, jestli jim něco není a já si jdu svou cestou. Mimochodem jsi mě málem srazil.“ Natáhla ruku a chtěla mu očistit žlutou bundu od jehličí.

„Nešahejte, laskavě, na mě!“ zařval a odplivnul si do lesa. „Jsem covid pozitivní.“

Evženie se nadechla a z jí neznámých důvodů se začala smát. Nejdřív potichu se skloněnou hlavou, ale smích v ní začal mohutnět, až jí vyhrkly slzy z očí. To leknutí a podivná situace jí zřejmě uvolnily napětí říjnového vývoje v Čechách. Smála se jako blázen a ten zvuk se nesl až k lanové dráze, až k Hubálkově stavbě století na vrcholu hory, možná až ke stmívající se obloze. Naráz ale utichl.

Kluk vypadal vystrašenější než ona a dal se na ústup. Kolo bylo zřízené, ale on asi vyvázl bez úrazu. Vzdaloval se, obrátil hlavu a vypadal trochu ustaraně. Snad si uvědomil, že vlastně mohl způsobit tou šílenou jízdou té ženské infarkt.

„Vy jste v pořádku?“ zavolal směrem k ní a udělal něco zvláštního. V tom stmívajícím se lese si nasadil roušku. Hodil kolo na záda, nečekal na odpověď a odešel.

Evženie se za ním dívala a zhluboka dýchala vlhký vzduch.

„Ne nejsem v pořádku. Ale jsem zatím negativní. Z těch třech kategorií – těch, kteří to měli, nebo to mají, nebo to budou mít, patřím do té třetí. Čert aby to spral.“

Rozhlédla se kolem sebe a bylo jí dobře. Snad už nic nepřiletí. Vytáhla z kabelky telefon a udělala si fotku pařezu. Pošle ji večer dceři a synovi do ciziny.