František Uher, člen Unie českých spisovatelů a stálý přispěvatel LUKu, oslavil 1. března 85. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!

FRANTIŠEK UHER

Moudrá (z)rada

Navštívil mnoho knihkupectví a antikvariátů. Navštívil mnoho knihoven. Zamyšleně bloudil mezi regály s knihami. Jakási nenápadná neznámá paní se zajímala, co hledá. Pokorně přiznal, že hledá pravdu.

„To musíte jinam,“ pravila nenápadná neznámá. „To musíte mezi lidi!“

Formování osobnosti

Jako školák musel chodit na náboženství, aby se stal zbožným člověkem, a nevyrostl z něho pohan, babička jinak nedala. Přineslo mu to rozčarování, vzdor a odpor. Dnes si pamatuje pouze to, že katechetka měla mohutná ňadra a pan farář (říkal, že pouze z nouze) trestal rušitele pořádku pravítkem.

Od té doby nenávidí pravítka.

Ach

Zpívat jej naučili skřivani, kouřit dýmku strýc Emil ze Semil, pít pivo bratranec Bohumil, ve věcech lásky jej vyzbrojila do života mladá vdova ze třetího poschodí. Když se nyní v kmetském věku vrací z hospody, usedá na schody pod okny a zpívá Když se večer sklání tam za naší strání… Ještě je tam něco o hvězdičkách.

Ach!

Běžný úkaz

Kdyby se zamilovaný Romeo stal ve vší počestnosti manželem ctnostné a ctihodné panny Julie, zda by zakrátko nedospěl k poznání, že si vzal pouze bezduchou veronskou měštku a vyřešil by problém v té době akceptovatelným způsobem jako jeho literární kolega Hamlet: Bít, či nebít?

Lesní romance

Z rozsáhlého lesního komplexu si oblíbil zapadlý a zdánlivě pustý kout, k nejbližší cestě daleko. Pach tlení, spadané listí, tu a tam kapradí, malý močál. Nedržela se tam zvěř a veverky, jen ojediněle hnízdili ptáci, nerostly tam houby, borůvky ani maliny, slunce nenahlédlo jediným paprskem, jak byl den dlouhý. Ale nikdy tam nezavítala noha jiného člověka. Proto tam rád chodí.

Spravedlnost naruby

Vždycky měl rád westerny. Nikoli pro děj samotný, většinou značně jednoduchý, přímočarý a stereotypní, nikoli pro pádící stáda divokých koní, napětí přestřelek, vřelé lásky a naivní závěry, v nichž chudý kovboj ke štěstí přijde. Je evidentní, kdo je bídák, kdo nosí nízko pod pasem čestný kolt. A pokaždé zvítězí spravedlnost. Taková ta všední, každodenní, jaké se nám hrubě nedostává. Ta naše současná není žádná sláva. Kdo má peníze, má navrch. Kdo zastává úřad, má navrch. Vládne korupce, klientelismus, hloupá politizace všedních záležitostí, tupá byrokracie. Když se prospěcháři spolčí, není pomoci. A pokud dojde k nějaké té přestřelce, někdo veřejnosti obratem vysvětlí, že se oběti nekompetentně pletly do věcí, kterým nerozuměly. Z desperátů jsou náhle ochránci lidských práv a šerify popotahují.

Poštovní schránky

Poštovní schránky již nedostávají žádné krásné a potěšující dopisy. Pouze reklamní letáky, úmrtní oznámení, upomínky a úřední přípisy. Žádná milostná psaní. Žádnou pohlednici třeba jen se strohým pozdravem. Žádná milostná psaní. Jako kdyby láska a přátelství vymřely po meči i po přeslici.

Bez polovičatosti

Lásku k vlasti, k rodné zemi, nelze diferencovat. Nemůže být velká nebo malá, upřímná nebo předstíraná, okázalá či skrývaná, povrchní či hluboká, emotivní či rozumová. Za deště i ve slunečním žáru, v závějích i po kolena ve vodě, doma i v cizině, za každé situace, za každého režimu, láska k vlasti v člověku je – nebo není vůbec. Upřímný vztah bez okázalé rétoriky, bez fáborů, vedlejších zištných zájmů, slavnostního potřásání pravicemi, bez odměn, poct a metálů. Neexistuje nic mezi, žádná polovičatost.

A na tom dost.

Krásné nesmysly

Krásné nesmysly nabírají na popularitě. Zneužívány stávají se výnosným komerčním zbožím. Jejich záporem je skutečnost, že nemají žádný smysl.

Čas čekání

Čtenáři českých časopisů marně čekají změnu. Jeden časopis je jako druhý. Formátem, vzhledem i okopírovaným obsahem. Konjunktura kulhavé kultury. Kdákání, kejhání, kokrhání, hejkání, harašení, hanobení, holedbání, sebestředné chvalozpěvy. Kvákání kreatur. Hrůzné historky. Kontraproduktivní kompiláty. Mnohé mží na bázi lží. Zda někdy někdo konečně připustí, že nastal konec dávné kreativity českých časopisů a nastává nudný čas čekání!

(Nuže, nelze nerušit zlou vizi: Čekání na Godota.)

Bludný kruh

Senzacechtivé sdělovací prostředky se někomu občas hrabou v životě se sobě vlastní bezohledností. Pod záminkou povinnosti informovat širokou veřejnost perou špinavé prádlo. Nikoli vlastní, třebaže se ho již nakupilo požehnaně. Vždy jen cizí. Třeba i to sněhobílé, když se to někomu k něčemu hodí. Člověk se nedokáže zakuklit a v poklidu přezimovat, přečkat nepohodu. Nemůže se obrátit zády, nevzdorovat, mlčet. Toho je hned zneužito, neboť platí, že kdo mlčí, souhlasí! Záda jsou snadno zasažitelný cíl a amorálním věrozvěstům je střelba zezadu vlastní. Třeba pouhá střelba infikovaným projektilem slova, napuštěným jedovatou lží. Lidská malost je někdy tak velká, že nezná mezí. Zkrátka – je to něco jako bludný kruh kolem nestoudné zvyklosti, dovolující vše, co komusi přináší osobní prospěch. Osočovaným zbývá pouze odolnost, nezlomnost, hrdost a vědomí, že moudré sovy vždycky najdou svá vlídná hnízda.

Křik k zamřížované obloze

Aniž je přihlíženo tomu, jakým způsobem bylo vítězství dosaženo, spravedlnost se odjakživa přiklání k vítězům. Asi jako církev, pokrytecky náchylná ke konformismu a zištnosti zakrývající mnohé nepravosti, číhající na kořist či pomstu se záludným ostřím. (Kdepak odpouštění! To se vztahuje pouze na vlastní hříchy.) Spravedlnost je slepá, má však dobrý čich. U stolu vítězů je štědřejší krmě, lahodnější doušek. Uspokojuje i kost smetená z mísy, tučná a dosud vlažná. Někdy i mírně ohlodaná. Volání po nápravě je marné, slušnosti a svědomí se nedostává. Kdo hoduje u sytých, nerad naslouchá hladovým. Ruší to klidné zažívání. Proto zatracovaní a přehlížení zase pozvedávají hlavy a začínají volat ke kříži zamřížované obloze. Upozorňují, že jsou tady. Stále jsou tady. Jiskra vzpoury doutná.

Pohřešování kotvišť

Zaplatili jsme předplatné za zítřejší slunce, stále však dostáváme pouze mraky plné blesků. Stále slýcháme přehršle podivných bezdůvodných pokryteckých stesků, neboť nás neustále poučují nepoučitelní. Nedbají, že i vzducholoď se může stát kotvou.

Rada moudrých

Toho rána zasedli u jednoho stolu. Na prezenční listině stála podle abecedy seřazená (namátkou vybraná) jména Amundsen, Archimedes, Aristoteles, Descartes, Edison, Einstein, Galileo, Hemingway, Hillary, Chaplin, Kolumbus, Platon, Shakespeare, Vančura, Wilde… Mlčelo tam mnoho dalších moudrých mužů. Nescházely ani ženy, dostavila se poněkud opálená Jana z Arcu, madam Curie a (nikoli nedopatřením) jistá Magdalena Dobromila Rettigová. Ohlásilo se také mnoho panovníků a panovnic, státníků, politiků, náboženských blouznivců a vojevůdců, ti však nebyli vpuštěni.

Přítomní dlouho předlouho uvažovali, jak naložit s rozhádaným světem, ke shodě však nedospěli. Argumentovali procedurálními důvody. Ve skutečnosti čekali na příchod delegáta z lidu, jistého Jožku Sosnara ze samoty pod Radhoštěm, povoláním drvoštěpa, obecního radního a otce sedmi dětí. Zdržel se, potřebujíce opravit střechu na kozím chlívku. Nikdo z přítomných neznal jeho jméno, ale všichni ti mudrci věděli, že bez člověka a prostým rozumem, nepříhodně nazývaným selským, nemohou dospět k moudrému a všeobecně prospěšnému řešení.

Prázdnota plných věder

Pánové, s nimiž se občas pouštíme do šarvátky, ostříži i supové, záludní plazi i hyeny, neznají ohledy. Nemají strach, opřeni o berle svých všelijak získaných pozemských statků, o svoje úřady, pochybné pocty, přátele stejného ražení, o pečlivě propletené mříže konexí.

Ruka ruku myje. I špinavá špinavou.

Mají svou minulost, pozorně ohrazenou a tajenou, potopenou u dna jako Titanic. Vody někdy nabývají na průzračnosti, kalné ovšem pouze zvedají kal od dna. Neradno o minulosti mluvit, natož propírat špinavé prádlo.

Pánové, s nimiž se občas pouštíme do šarvátky, jdou bezohledně za svým prospěchem, drží před sebou puklé štíty zdánlivých zásluh, které mají blízko k vinám, připadají si silní, mocní a nezranitelní, nikdy je však nepotěší slovo uznání od neznámých lidí.

Čas čekání

Čtenář českých časopisů marně čeká změnu. Jeden časopis jako druhý. Formátem, vzhledem i okopírovaným obsahem. Konjunktura kulhavé kultury. Kdákání, kejhání, kokrhání, kvílení. Hejkání, harašení, hanobení, holedbání, sebestředné chvalozpěvy. Kvákání kreatur. Z palce vycucané hrůzostrašné historky. Kontraproduktivní kompiláty. Zjevná elementární tupost elit, zarámovaná arogancí. Kdy konečně někdo otevřeně konstatuje, že nastal konec dávné kreativity českých časopisů!

Nastal dlouhý nudný čas čekání. Nuže, nelze netušit zlou vizi: Čekání na Godota.

Tak svět odplácí

(Optimistická vize)

Smolíček byl malý pacholíček. Řečeno podle pravdy, navzdory sporému vzrůstu byl velký pacholek. Chtěl se stát větším a ještě větším, až by byl největším na celém světě.

Vzal to klasicky, podlézáním, plazením a vlézáním. Na rozdíl od obvyklé destinace lezl do uší a našeptával. Našeptával mnoha volům.

Jenže běda, jeden byl sice vůl, na tom se nedalo nic změnit, ale měl svou hlavu. Šimrání v uchu se mu nelíbilo, Smolíčka vytřásal a spolkl. Tak se ten pacholíček dostal do zmíněné destinace, byť druhou stranou.

Povzdech

Ach proradně, nedbali jsme, nestřežili řádně! Koně, kteří se pásli za našimi domy, pasou se náhle za cizími domy. A my sami hledáme obchody s koňskými žíněmi.

Moderní inscenace

V moderním pojetí inscenace zůstal z nejznámější Shakespearovy hry pouze název. Ještě tam maličko zašumělo moře, pokud to neměl být vítr. Postavu Hamleta vyškrtli. Příliš věděl. Příliš myslel, kladl si mnoho otázek a hledal správné odpovědi. Především mu ovšem scházela pokora, nedokázal mlčet.

Proti všem

Původně byli dva. Spikli se proti třetímu. Načež se druhý spiknul s třetím, třetí posléze našel pochopení u prvního. Všichni kuli pikle proti všem. Nakonec každý kul pikle i sám proti sobě. To je osudem trapných koalic, v nichž někdo má boží požehnání k vydírání partnerů.

Vyhaslé ohniště

Je to evidentně celosvětový problém. Nedůvěra ve většinu politiků bují jako zhoubný nádor, neboť legislativa umožňující kumulaci vlivu vytváří ideální podmínky pro korupci a klientelismus. Odjakživa platí, že moc korumpuje. Děsivá je představa, že kdejaká ministerská úřednice může beztrestně manipulovat s tajnými službami a dobře připravená aféra dokáže denunciovat nebo rovnou odstranit nepohodlného člověka. Třebas přispěním pochybného institutu tzv. spolupracujícího obžalovaného (bez morálky a skrupulí) mediálně masírovat vědomí veřejnosti. Takové skandální události občany otřásají, vedou je k pasivitě a nezájmu, ke ztrátě důvěry a víry, zda existuje nějaká spravedlnost. A pokud jaká, zda není uměle udržovaným dýmem nad vyhaslým ohništěm.

Co kdyby

Celá byla krásná! Šel by za ní po dně tůně. Kdyby neutekla s tím bohatým Jackem jezdícím pontiakem, mohli společně chodit na houby, lovit ryby, dráždit tchyně, pěstovat dýně, skákat na trampolíně, hrát dvouhlasně na didgerido a v Kolíně pravidelně přecházet Labe po laně. Nebo krást koně.

O rusalkách

Přesvědčil se, že Rusalky ani žádné jiné lesní víly neexistují. Čtyřicet roků svážel z lesů na pily kulatinu, ale nikdy žádnou nezahlédl ani koutkem oka a nepoznal nikoho, komu by se to podařilo. Když šel večer číst vnoučatům na dobrou noc, namátkou otevřel dětskou knížku. Začínalo tam povídání o rusalce Amálce.