EVA FRANTINOVÁ

Dívám se na něj už přes rok a půl. Před rokem a půl se mi nejdříve půl roku „jen“ líbil – rozzářil byt v měsících, kdy slunce bylo venku pomálu. Vyvolával ještě čerstvou vzpomínku na zahradu malířky, rybízy i maliníky, na zahradu, ve které jsme do sebe s těšením – a ještě poměrně svobodní v kruhu přátelského posezení – nasávali barvy léta.

A co zbytek času, po který mi keře zelené, růžové i zlaté visí na zdi? Co onen celý rok? Jaký byl – to ví snad i obraz.

Žluť září více, odstíny zeleně smiřují, růžová a lila šeptají cosi o naději.

Když přijdu domů, odhodím roušku, otevřu dveře do obýváku – a obraz, jediná živá bytost v bytě, podává mi ruku. Je sám a také v noci nespí. Utíká se do mne se strachem: „Co když tu pro mne nezbydou ani jedny oči?“

A já zas utíkám mezi keře: „A co když už nikdy na světě nebudou malíři zelených a zlatých keřů?“

Oba jsme už rok spolu na útěku a nemá to konce.

Věro Žižková, díky!