BOHUMILA SARNOVÁ

Když člověk žije na samotě, jak s oblibou říkám „daleko od hlučícího davu“, tak jdou události všedních dnů trochu mimo něj. Ale přece jen existuje drápeček, který se uchytí v mysli a nepustí. Zařekla jsem se, že nebudu psát o věcech, které nás obklopují v současnosti dnes a denně, v noci a téměř i ve spánku. Ale ono mi to jaksi nedá a ani to ve skutečnosti není možné nevnímat. To by byl člověk podoben polenu, dřevu, kameni neotesanému, aby se ho události, svištící okolo, nedotýkaly.

Loňský rok mi nějakým zvláštním způsobem téměř proklouzl mezi prsty. Ne že by za to mohlo deštivé počasí. Ne že by mrzlo, až praštělo. Ne že by nás zužovalo sžíravé sucho. To všechno bylo v průměru sledování letitých statistik o počasí v normálu. Šlo o něco úplně jiného. Byl to takový nápor nečekaného v rychlém letu za sebou. Jednalo se o vnitřní pocity, které se hromadily v nitru jako v uzavřeném kotli, jako v pytli s pořádně utaženým špagátem. Pocity, které se kumulovaly do podivných stavů.

Jsem zvyklá na naši samotu, na chalupu u velkého rybníka, hned vedle voňavých luk a lesů Vysočiny. Zde se dostávám k první příčině svých dusivých pocitů. Náš krásný les. Ne, nejedná se skutečně o les, který bychom vlastnili. Ale je náš ve své podstatě, prostě odjakživa. Les se vzrostlými smrky, borovicemi, jedlemi. S břízami, divoce si rostoucími, jak jejich semínka zavál v náletech vířivý vítr. Les s jarními liškami – kuřátky, s letními hřiby smrkáči, hřiby borovými, růžovkami a holubinkami, nádhernými křemenáči. Tak tohle zmíněné už je jen poezie minulých let. „Děkujeme“ za fatální změnu kůrovci. Z lesních smrčin, borů a hájů je holá, kamenitá pustina. Kmeny jsou vytěženy a odvezeny. Zůstaly haldy větví, zbytky pařezů a hluboké vyryté stopy od těžících mašin. Cesta mezi loukami a poli vedoucí k lesu, po stranách zdobená dříve koberci mateřídoušky, žlutého vratiče, slzičkami „panny Marie“, šípkovými keři a ostrůvky borůvčí. Tato krása už není. Byla stržena širokými rameny moderní techniky. Hluboké stopy od mohutných kol traktorů a aut, které odvážely těžbu i v počasí, ve kterém by člověk psa nevyhnal. Nestydím se zde vyznat z faktu, že jsem měla slzy nejen na krajíčku, když jsem sledovala proces zkázy. Třebaže jsem chápala, že zásah byl nevyhnutelný v zájmu likvidace kůrovcového škůdce.

Překladištěm kmenů, které byly vytěženy, se stala jedna z luk. Krásných luk. Pro pochopení musím uvést, že většina travních ploch, která slouží pro sklizeň trávy na seno, senáž či na siláže, v některých případech i pro bioplynky, je oseta travinou určenou čistě pro tyto účely. Je to jen zelená hmota vypěstovaná pro velký objem, bez jediného kvítku, či bylinky. Na těchto loukách nenajdete kvést kopretiny, zvonky, kohoutky, pomněnky, heřmánek, rmen a další nádherné druhy květin a trav. A tak i jedna z těch krásných luk, díky „uskladnění“ vytěženého dřeva, zmizí. Zemina byla rozryta až „na kost“. Kdybych byla věřící, řekla bych – dá-li pán Bůh – snad se zase bývalý porost louky časem obnoví.

Při přemítání o lesní tragédii mne ale pronásleduje jeden optimistický citát. Možná ho neřeknu úplně a doslova přesně. Ale seznámím vás s ním. Když jsem jako hodně malá sledovala v zákulisí nebo z hlediště divadelní hru, kterou napsal Alois Jirásek – Lucernu, uvízla mi v mysli jedna scéna z této hry. Moji rodiče byli oba dva divadelníky – ochotníky. Sídlo spolku měli v Kulturáku (v Kulturním domě) ve Čtyřech Dvorech, čtvrti Českých Budějovic. A tak jsem často sledovala zkoušky i vlastní představení. Abych si nevzpomněla! Můj tatínek jako vodník Michal a maminka jako paní kněžna ve vzpomínaném kusu.

A nyní k té scéně, která je pro moji vzpomínku a pro dnešní stav věcí klíčová. V jedné lesní scéně, kdy jde skupinka vesnických muzikantů zahrát paní kněžně „kasací“ na lesní zámeček, se vzájemně ve tmě lesa straší Hejkalem – lesním strašidlem. Jeden z té party počne o strašidlu vyprávět, co kdysi slýchal, o tom jak se Hejkal právě na tomto místě zjevil a prohlásil: „Pamatuju na tomhle místě třikrát pole a třikrát les, ale takovou chamraď jsem tu ještě neviděl!“ No a to je i moje utěšující naděje. Že se opět časem vše obnoví, zase bude nový les šumět v letním dešti, spát pod příkrovem sněhové nadílky, a v létě omamně vonět tavící se pryskyřicí, s fialovými plácky droboučkých kvítků vřesu, koberci měkkého mechu a samozřejmě i s těmi všemi potěchami houbařů.

Nemusím chodit daleko. Vždyť i tady u nás, když si vybavím vzpomínání starousedlíků, bývala prý snad nynější vesnice v místech, kde byl ten mnou zmiňovaný, teď už zase neexistující les. Až později se přestěhovala o značný kus dál, tam kde je nyní. Tak docházím k závěru, že je na místě trochu optimismu a že není všechno zase až tak černé. A že se zase v korunách nově vysazených stromů zahnízdí ptáci, i s tím vzácným orlem mořským, že pod jejich mohutnými větvemi, klenoucími se až k zemi najdou útočiště srnky a jiná havěť, která do lesů odjakživa patří.

Řekla jsem, že mi rok uplynul rychleji než voda. Ano, uplynul v očekávání věcí příštích. Chtě nechtě se zase dostávám k tomu již otřelému tématu. Pronásleduje mne asi tak jako i vás. Další dusivý element, který se přidává k nastalým nepříjemnostem naší doby. Vznikl jeden z nechtěných faktorů, kterého se na hodně dlouho nezbavíme. Já ani vy. Vztyčený varovný prst hlásající v zájmu protivirových zákazů – nedotýkati se! Obyčejné podání ruky. Ohrozí mne, ohrozí tebe, ohrozí vás, ptám se? Nevíme, neznáme. Přistihuji se, jak mi ruka automaticky vystřelí ke vstřícnému pozdravu. Obyčejné gesto a jak nám chybí. Strkající loket o loket je nenahradí. Kdy se zase budeme dotýkat jeden druhého při náhodném setkání na ulici, při slovech: „Ahoj, jak se máš, co děláš, co rodina, na čem právě pracuješ, stavíme se na jedno, kdy k nám zajdeš, přijď na kafe.“ Příchod jara, pálení „čarodějnic“, Velikonoce, oslavy narozenin, výročí, mikulášská nadílka, pití svařáku venku ve sněhu, rozsvícení vánočního stromku, pobíhání dětí okolo, potřásání si rukama navzájem s přáním – tak šťastné a veselé svátky a… Prostě oslavy obyčejných a běžných, tradičních věcí, zvyků, událostí. Jak to bylo samozřejmé!

Kdy se vše navrátí do starých dobrých kolejí? Bez roušek, bez obav z přenosu nakažení? A navrátí se vůbec? Nezačíná pro nás jiná etapa žití? Budeme se muset smířit, ať chceme, nebo ne, že se svět pohnul o kousek jinam ze zvyklostí daných po dlouhé časy. Nic na tom nezmění výkřiky protestujících skupinek. Staneme se ostražitějšími, nežli jsme byli dosud. Není to naříkání nad rozlitým mlékem. Je to jen moje logické uvažování o stavu věcí. Bude jen dobře, když se podaří vše zvrátit, přehodit výhybku, nechat se unášet pryč od podivností, které obkroužily naší planetu Zemi. Podivné je, že poznamenaly celý svět. Vždycky byly, a žel budou vznikat v důsledku politických zvratů, roztržek, výbojů, nenávistných rozbrojů, dobyvačných výpadů události, které převrátily a budou převracet životy lidí o sto osmdesát stupňů. Budou je vyhánět z domovů, připravovat o práci, o půdu, o jistoty, a v neposlední řadě o to nejpodstatnější – o život sám.

To, čeho jsme svědky nyní, to je jiná věc. Není to lokální událost, která se vyskytla někde, někomu, daleko od nás. Slovo pandemie je zde na místě. Opravdu nechtěně se moje myšlenky stáčejí tímto směrem. To proto, že se všechno kolem také stáčí k řešení tohoto problému. Začínají se projevovat čiré charaktery lidí. Někdo dokáže udržet na uzdě své emoce. Někdo dává průchod zlobě na všechno a na všechny a v podstatě neví, co si s nastalou situací počít. Jiný by řešil problémy ostrým řezem a obrátil vše ve společnosti vzhůru nohama. Opozice napadá kdeco a kdekoho. Veškerá opatření jsou podle ní špatná. Ptám se jen, jaká by byla její opatření a postupy, pokud by měla moc o tom rozhodnout. Zatím jsme svědky jen štvaní a napadání, bez konstruktivních návrhů jak dál. Na několika místech v zahraničí už přerůstají nepokoje v násilí, zapalování aut, rozbíjení výkladů obchodů a k rabování. Momentálně v Nizozemsku. Snímky zachycují v převážné míře mladé lidi a jejich projevy vandalismu. To vše ve znamení protestů proti opatřením, vyhlášeným na zvládnutí a likvidaci epidemie. Pevně doufám, že se tento hrůzný scénář nebude realizovat i u nás. A kapitalismus si začíná vybírat své lichvářské příspěvky formou už ani ne zastíranou: otázka – za kolik a komu – je zase na stole, a vy lidičky se poperte navzájem. Kapsy kapitálu jsou bezedné a nenasytné v každé situaci.

Já mám jediné přání. Zůstaňme přes všechny potíže a problémy lidmi, zachovejme si ten ryzí selský rozum, vycházejme z podstaty věci a věřme, že nic není tak horké, jak se uvaří. Jsem si jistá, že se i vaše myšlenky točí nyní v tomto kruhu. Máme tu nový rok. Leží před námi jako ten pomyslný nepopsaný list. Nechodíme do divadel, na koncerty, do kina. Zato se víc díváme na televizi, častěji listujeme a pobýváme na internetu, píšeme si přes mobil. Vybíráme si z přehršle programových kanálů, sledujeme příspěvky na facebooku, vyhledáváme zajímavosti. A žasneme, co všechno se na nás valí za informace. Jen si vybrat ty zaručeně správné a opravdové. Co brát za bernou minci a co zavrhnout. Přijmout navrhovaná opatření, nebo pochybovat o jejich kladech. Rozlišit pravdy od lží. To je úkol hodný Sherlocka Holmese. Ten by se nestačil divit! Těžko by se asi orientoval na všech těch zpravodajských sítích. Ne po stránce technické, do těch by pronikl bravurně. Ale v otázkách, co je pro lidského jedince dobré a to pravé. Pod povrchem je skryta tajemná šifra o přežití lidského rodu. Počala akce vypuštění sondy otravného džina z lahve. Karel Čapek ve své vizionářské divadelní hře Bílá nemoc nemluví v podstatě o něčem jiném, nežli o tom, co prožíváme dnes. I s tím houfem magnátů, kteří se domnívají, že jich se nemůže něco takového dotknout. Není to paralela čistě náhodná. Čapek varoval před nástupem fašismu, před válkou. Hra byla uvedena v roce 1937, v předvečer druhé světové války. Jeho „bílá nemoc“ nebyla pouze nemocí tělesnou, ale nemocí mysli nakažené nebezpečnou ideologií. Nejdou i teď ruku v ruce obdobné problémy? Epidemie, prosakování fašizujících nálad, zpochybňování a dehonestace historických událostí, ničení pomníků. Je to něco, co se nedalo předvídat. Kladu si otázku. Kam spěje lidstvo ve své egoistické představě, že se všechno musí podřídit rozmarům člověka. Ne, to my se musíme podřídit daleko vyššímu fenoménu, přírodě samé. Její podstatě, kterou si chce člověk zcela osedlat. Co dál? Těm potřebným krokům se říká – pokorný návrat ke kořenům. Pokud ovšem není již pozdě. Všechno přece ve svém důsledku souvisí se vším. Žel, je to idealistická představa: člověk žijící v souladu s přírodou bez potyček, nenávisti a válek, v dostatku a ve zdraví. Ale připusťme si, že je to krásná představa.

V začátku svých úvah jsem poznamenala, že mi loňský rok utekl, jako voda mezi prsty. A nový rok již zase nastartoval svůj běh a zařadil nové události do počítadla pravidelně se opakujících měsíců. Nic dosud v běhu let nepřekazilo tu jistotu, že po zimě přijde, tu ještě studené, nebo už hřejivé, jaro. Jaro se svými zákonitostmi probouzející se přírody. Jaro, které vymete ze všech koutů zbytky sněhu. Jaro, které zamává sprškou pylů odkvétajících jehněd, bělostnými bambulkami kočiček, prvními petrklíči, sedmikráskami, bledulemi, sněženkami. Prostě a jednoduše – zase se přiblíží ten opěvovaný máj. Máme se, přátelé opět na co těšit po mrazivé zimní náladě. A třeba to nebude jen ten nástup jara, který nám pozvedne životní optimismus a náladu o sto procent vzhůru.

Z předjarní Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ