MILAN BLAHYNKA

Nevím jak jinde, ale u nás, v celém někdejším Československu, je zcela běžné vynášet do výše „naše“ lokality, činy, události i osobnosti, případně někdy i zapadákovy, nečiny, epizodky a osůbky jejich pojmenováním na základě více nebo méně oprávněné podobnosti s něčím nebo někým světově slavným a globálně uznávaným. Tak se mluví a pyšně píše o hanáckých, východočeských nebo východoslovenských Aténách, „máme“ českého Marco Pola, „našeho“ Maradonu nebo Catherine Deneuve. Jen výjimečně se hovorová přezdívka stává aspoň součástí jména (František Ringo Čech) nebo zeměpisným pojmenováním (České Švýcarsko, přejmenované pak na Labské pískovce, od roku 2000 Národní park České Švýcarsko). Ale už název Česká Sibiř není názvem oficiálně zeměpisným, ale „jen“ literárním (podle fejetonu Jana Herbena z roku 1907 V České Sibiři) a reklamním (v turistických průvodcích). Podobně Benátkám nad Jizerou se oficiálního názvu nedostalo až podle podobnosti s nádherným italským městem, ale už ve středověku oklikou přes tehdy obecné pojmenování místa v bažinaté krajině. Některá pojmenování podle podobnosti jsou výstižná a vžitá, například Českosaské Švýcarsko, na něž zřejmě myslel Milan Kundera, když v Nesmrtelnosti napsal o Švýcarsku, že je „mírou a normou krásy“, jiná (radši neuvádím příklady) evidentně přehánějí a připisují lokalitě nebo osobě vlastnosti, jichž má jen poskrovnu. Ještě jinak se ta pojmenování liší: některá jsou v odborné veřejnosti prostým shrnutím toho, co se „ustálilo“; tak nazývání Portrétu paní Pavly Osuské, obrazu Jana Zrzavého, Československou Monou Lisou, nabylo průkazné oprávněnosti až všestrannou analýzou v publikaci Ivo Bartečka (2019); jiná se nabízela a byla vztahována už na ledacos nebo ledakoho, ale plně sedí až na objev něčeho nebo někoho, kdo tak byl sice už nazýván, ale jen jako i jiní, ačkoli mezi jinými a nad ně nesporně po všech stránkách vyniká.

A to je případ monografie Rudolf Faukner-Český Verne (Periskop, Příbram 2020, obálka a grafická úprava Jan Weber a Jaroslav Turek, 504 + 64 s. fotografií), kterou napsali Vladimír Fiala (s. 5-86 + 64 nečíslovaných stran na křídě; celkem 108 fotografií, z toho 51 barevných; stať s názvem Učitel, radiotechnik a spisovatel) a Karel Sýs (87-500, stať Český Verne).

Českým Vernem „kritici označovali leckoho, například Františka Flose či J. M. Trosku,“ konstatuje na závěr svého výkladu Sýs a dodává: „Ale podle mého jediným oprávněným nositelem tohoto čestného titulu byl a zůstane Rudolf Faukner.“ S tím se zřejmě ztotožnil a také pro to vykonal obrovský kus práce Vladimír Fiala, který podle Sýse „roky shromažďuje Fauknerovy časopisy, rádia a krystalky“, dokonale zná historii našich předválečných radiotechnických firem“, „zná místa Fauknerových románů okolo Seče a znal kraj jeho mládí“, „vypátral řadu souvisejících informací“ a nadto „jezdil po stejné trati vláčkem z Kolína na Bečváry do Uhlířských Janovic jako pan Faukner“. Sýs podle Fialy „měl stejný sen vydat o Rudolfu Fauknerovi knihu“, „dohledal řadu materiálů“, „znal se a přátelil s Kamilem Lhotákem (autorem nádherných obrázků v knize Explorer III“, „je básník a zasněný kluk“, „umí dobře česky a má rád tuto zem“, a ti dva se dali „dohromady“ (jak se čte rovněž hned za titulním listem), protože se o Fauknerovi a jeho knihách mohou „neomezeně dlouho bavit“, „protože ve dvou se to lépe táhne“ a „neděláme to pro peníze“. Přál bych jim, aby jejich spis s atraktivními pevnými deskami, na nich jsou v barvách malé reprodukce (velikosti větších poštovních známek) obálek osmadvaceti knih, které Faukner vydal nebo na nichž měl lví podíl, našel velký počet čtenářů, stal se bestsellerem a také jim nějaký peníz vynesl.

Jak se čtenář dovídá, pokud o tom neví např. z Neffova hesla o Fauknerovi v Encyklopedii literatury science fiction (1995), Faukner napsal a vydal pět románů ve spolupráci s Čeňkem Charousem pod jménem R. V/F. Fauchar. Spolupráce obou autorů, občanským povoláním učitelů na měšťankách, technika a spisovatele Fauknera a autora příruček fyziky i beletristických příběhů pro mládež Charouse (1899-1955), který některé napsal spolu se svou manželkou spisovatelkou Marií Charousovou (1893-1967), trvala vlastně jen kratičce. Roku 1946, kdy teprve vycházejí jejich tři společné knihy a dvě (Uran-Uran 235 a Kdo byl Sattrech?) teprve čekají na vydání v následujícím roce 1947, už se rozcházejí. Když Jaromír John odmítal podílet se autorsky na zpřístupnění sešitů dobrušského geniálního naivisty Aloise Beera, poznamenal, že co svět světem stojí, spoluautoři i osobně spříznění se vždy nakonec rozešli ve zlém. Rozchod Fauknera a Charouse na samém konci roku 1946, na jehož začátku písemnou smlouvou prozíravě určili a stvrdili velikost svých podílů na společných knihách, proběhl zcela korektně, dokonce navenek srdečně, ale ne bez hořké příchuti, jak dokládá i Fauknerův dopis na rozloučenou už z 30/12 1946 i Charousova odpověď hned na Silvestra; oba – velmi rozsáhlé – jsou stejně jako smlouva a jejich korespondence s nakladatelstvím v knize uvedeny celé. Jsou mimořádně cenné pro hlubší poznání obou autorů, ale i korektních vztahů mezi autory a nakladateli tehdy ještě víceméně dodržovaných. Kde ty loňské sněhy jsou…

(Také knihu o Fauknerovi a Charousovi napsali dva autoři. Je i jim souzen trpký rozchod? Nemyslím, našli se k jedinečnému dílu, které sotva vynese tolik, aby stálo za to kvůli podílům pohřbít přátelství dané obdivem k osobnosti, jakou byl český Verne. Navíc Karel Sýs je už pověstný svou přejností; o tom, jak je v té věci na tom Vladimír Fiala, nevím nic, ale řekl bych, že vrána k vráně – v tomto případě spíš vlaštovka k vlaštovce sedá.)

Počet stran včetně stran reprodukcí obrázků zřejmě nevyjadřuje míru podílu na knize podepsanou oběma autory a oni sami by sotva dovedli tu míru určit, oba operují ve svém textu i zjištěními, nálezy a soudy toho druhého, opírají se o ně. Oba také vypátrali vše dohledatelné v příslušných časopisech a knihách, v dochovaných záznamech ve školách a v archivech na úřadech, v osobní pozůstalosti (Fauknerovu se zatím nepodařilo objevit) a v paměti příbuzných. Soustředili tak myslitelné maximum hodnověrných zpráv a dokumentů o obou autorech, z nichž se rozhodli přiřknout označení český Verne Rudolfu Fauknerovi, nikoli pseudonymu R.V/F Fauchar. Takové až zdánlivě zbytečné vyčerpání studny až na dohlédnuté dno má své oprávnění ve skutečnosti mnohokrát ověřené: i domněle bezvýznamný detail je důležitý pro co nejpřesnější poznání a hodnocení osobnosti a jejího díla. Za velkou přednost monografie o české obdobě francouzského velikána literatury sci-fi a o Fauknerově dočasném spoluautorovi mám, že – na rozdíl od většiny monografií – kniha RF-český Verne registruje i lidské slabosti obou pánů učitelů, až neuvěřitelně pilně se činících v literatuře odborné i v beletrii. Chybí-li mi v knize citelně Obsah a Rejstřík, podezřívám její autory, že je to jakási schválnost. Když jsem se kdysi pozastavil nad tím, že v mnoha spisech nejméně jedné nejmenované země postrádám rejstřík, dostalo se mi zdůvodnění, jaké jsem nečekal: je to způsob, jak čtenáře přimět, aby z díla nevyzobával hrozinky i plevy a nesoudil dílo podle nich, aby je pořádně přečetl celé a nikoli podle jmenného a věcného rejstříku. Stranou poznamenávám, že někdy je absence rejstříku vysvětlitelná jako obrana před samozvanými línými prokurátory, jimž se tak ztíží dohled nad nežádoucími jmény a názory. Dá se vyloučit, že i objevu jedinečnosti Rudolfa Fauknera hrozí podobné nebezpečí? Vždyť Karel Sýs přece leží leckomu velice v žaludku.

V kapitole o Fauknerově knížce Sugesce a láska s podtitulem Řešení konfliktu pohlavního pudu a morálky (Knihovna nových názorů, Uhlířské Janovice1923) Sýs nazývá Fauknera „předbojovníkem za normální chápaní sexuality“, který „razí moderní názory netradičním způsobem“. Přitom si Sýs odpouští konstatování, jak přesným byl Faukner prorokem, když roku 1923 psal: „Mravní názory jsou věcí konvence… Nežli se posune ručička na orloji věků o pouhé jedno století, nebudu zde ani já, ani Ty, milý čtenáři… Nebude zde už ani těch, kdož dnes trpí sexuálním problémem, který právě chceme rozřešiti… Nemá každý člověk v té vteřině života na moři věčnosti právo na kousek vlastního štěstí?“ (V době covidu jsou knihovny na zámek, a tak jsem se k Sugesci a sexualitě nedostal a nevím, zda a případně jak Faukner četl Freuda; předpokládám, že nikoli; že Sýs by se o tom zmínil.) Nelíčený obdiv k Fauknerovi přitom Sýsovi nebrání, aby opakovaně nezaznamenával, že Faukner samochválou nešetří, a nedistancoval se lehce od jeho umění až příliš vtíravého marketingu. Ač v téže kapitole připomíná, že fantazii básníka Vítězslava Nezvala probudily zážitky z raného dětství, ponechává na čtenáři, aby pomyslil na to, jak by Nezval v době Podivuhodného kouzelníka a Depeše na kolečkách komentoval Fauknerovu Sugesci a lásku, kdyby se mu byla dostala do ruky? Nebo se mu do ní dostala a jen o tom nevíme?

Sýs miluje a dokonale zná a často cituje Nezvala, o němž platí totéž, jak dobře ví, co nyní napsal v knize Český Verne: „Fauknerova fantazie nezná mezí a přitom se pevně drží při zemi…“

Obdiv k Fauknerovi neomezuje Sýse, aby se v kapitole o Sugesci a lásce nepodivil: „V pozdějších románech se autor sexualitě až úzkostlivě vyhýbá, a líčí-li milostné vzplanutí svých hrdinů a hrdinek, je až podivně opatrný, neřku-li sterilní.“ To už jsme u hranice zdánlivě bezmezné úcty k Fauknerovu dílu. V kapitole o jeho prvním románu Gill Fox, v níž mimochodem prozrazuje, proč si našel spolupracovníka na pozdějších příbězích, jímž se stal „múzičtější Charous“ (a zrodil se tajemný pseudonym R. V. Fauchar), nezamlčuje, že Faukner ve své beletristické prvotině nechal „vyvříti svému lehkému pohrdání poezií“ (což je pro Sýse hřích málem smrtelný). Avšak už tam F. diskvalifikoval jednu rozporuplnou postavu absencí smyslu pro poezii:

„Byl člověkem výlučně praktického smyslu, který ostatně charakterizoval jeho dobu. Nerozuměl ani za mák poezii, v umění viděl pouze dobrý výchovný prostředek pro lid a přírodu znal jako kombinaci rozličných buněk určité konstrukce a chemického složení.“

To vypadá bezmála jako záchvat sebekritiky, Faukner přece byl nadmíru praktický a navíc byl podle Sýse „příliš učitelem…“ – ale není tomu tak. Poté, co se Faukner a Charous rozešli, napsal Faukner už sám příběh Explorer III, který navždy uchvátil teprve klubajícího se mladičkého básníka Sýse svou poezií odvahy a velkého vědění, poezií, jíž není v poetizujícím zdobném jazyce, ale ve vizi světa, který „snad bude lepší“. Právě uhranutí románem Explorer III, jemuž se dostalo básnického ohlasu ve sbírce Nadechni se a leť (1977), ilustrované stejně jako Explorer III Kamilem Lhotákem, vyústilo v až posedlé pátrání po tom, kdo a jaký vlastně Rudolf Fauker byl.

Nejsem si jist, zda jsem v knize přímo našlapané hutným textem nepřehlédl resumující poznámku o tom, že je s podivem, jak byli v době po první světové válce Faukner a Charous, učitelé na měšťankách, sečtělí, vzdělaní, mysliví, invenční a činorodí; jak mnoho zvládli pochopit ze současného prudkého rozvoje vědy a techniky a jak o tom dovedli psát. Dá se to vysvětlit jejich ubohými platy ve školách a nutností něco si přivydělávat? Nepředstavují zahanbující příklad mnoha dnešním absolventům pedagogických fakult, kteří na ubožácké mzdy odpovídali útěkem do jiných povolání? Je v pořádku, že podstatně zvýšené platy je snad udrží ve školách. Budou však motivováni k takové práci mimo školu, jakou odváděli v nejvyšší míře učitelé Faukner a Charous?

Zazdá-li se někomu, že český Verne byl vzděláním a prací „jen“ učitel a nikoli aspoň profesor, nechť si vzpomene, jakého školního vzdělání se dostalo jednomu z nejvýznamnějších moderních českých básníků a myslitelů Otokaru Březinovi.

Maximálně věcná monografie Vladimíra Fialy a Karla Sýse je i maximálně čtivá, poutavá a (sit venia verbo, nechť ctitelé zachmuřené hloubavosti prominou) zábavná a plná humoru. Čtenář se s chutí zasměje starodávné stylizaci citovaných dopisů, slohu dobových reklam i popisků a návodů k přístrojům, šroubované úřední češtině, ale i důkladnosti, s jakou oba autoři vyprávějí o maličkostech. Knize propůjčuje půvab jejich osobní nasazení. Je jisto, že se nejen odborné spisky, ale ani příběhy – až snad na Explorer III – nedočkají už žádných nových vydání. Jsou překonané, zastaralé, zajímavé už jen jako doklad, jak jejich autoři byli ve své době víc než up to date. Neměla by však ta dílka a díla zůstat úplně v zapomenutí, a tak nelze snad ani docenit, že vyprávění (byť zlehčujícím způsobem) parafrázuje („byla ve spánku okradena o dokumenty, které měla celou noc ‚za ňadry‘. Podezření přirozeně padne…“). Nejpozoruhodnější odstavce a místy i větší pasáže bezděky už směšné monografie Rudolf Faukner-Český Verne přímo přetiskuje, a to ne nekriticky a občas nikoli bez jízlivých poznámek na adresu obou jinak úctyhodných a pracovitých snílků, kteří až na technické podrobnosti viděli do budoucna: „představa Fauknera a Charouse o atomovém bádání byla sice poněkud kocourkovská, ale mile kocourkovská“; jinde až příkře komentují jejich text: „Hurvínek si představuje atomový výzkum“; anebo ho rozmarně převyprávějí: „profesor si oblíbeným Fauknerovým gestem narovná brýle a pustí se i do zemědělství“.

Kapitolou Měl Faukner srovnatelné spisovatelské vrstevníky či kolegy? Sýs probírá autory, jimž se u nás podobně jako jemu a „Faucharovi“ dostávalo nálepky český Verne. Počínaje Vladimírem Babulou, „v jednom případě i (jeho) spoluautorem“, právo některým na takové označení neupírá. „Babula zemřel příliš časně”, takže by „jistě překonal své romány“ navazující na Fauknera, jejichž velkým kladem jsou ilustrace: „místo Fauknerova Ferdinanda Fialy, který ne a ne udržet krok se spisovatelovou fantazií, nastoupil geniální, předvídavý Theodor Rotrekl, který svou dobu naopak o několik prsou předběhl.“ V dalších odstavcích Sýs zhuštěně vypráví děje knih z pera dalších českých Verneů, hodnotí ilustrace v nich a na čtenáři ponechává, aby sám usoudil, jak obstály ve srovnání s knihami Verneovými; tak píše o knize Vzduchem (1921) F. V. Pavlovského, o románu Rusové na Marsu (1909) M. Suchdolského-Nečase, o knihách Františka Flose, Františka Běhounka (jemu věnuje téměř dvě strany a mj. zjišťuje, v čem byl blízký Fauknerovi a čím se odlišoval), Jana Karla Čemuse, Emila Holana, Marie Grubhofferové, J. O. Parmy (obšírněji zřejmě už proto, že byl „ideově blízký Fauknerovi“ svým vlastenectvím, slovanstvím a obdivem k ruské vědě; Sýs se zabývá jeho počešťujícími převyprávěními příběhů Němce O. W. Gaila značně podrobně), Otakara Batličky, Vlastimila Kačírka, Bohumila a Viktora Dobrovolných a z autorů za Protektorátu kolaborujících zaznamenává stručně „jen pro úplnost“ tituly románů pro chlapce, které psal Vláďa Zika. S knihami „kdysi velmi populárního“ J. M. Trosky (ten se k slavnému autoru Kapitána Nema hlásil dost opovážlivě sám už tituly některých knih) nemá Sýs slitování: „Především byl technicky neobyčejně naivní, zatímco Faukner stavěl na pevných základech,“ „nelámal si hlavu s hybateli svých strojů, prostě to nějak letělo“ – a hlavně: „…chybí tu ideové spění, ať by spělo kamkoli. Dnes dokážou Trosku číst už jen sci-fi fanatici, k nimž bezmála patřím.“

Důkladnou probírkou knih českých „verneovců“ Sýs zjednal svému Fauknerovi výhradní právo na titul Český Verne, byť plně garantovaný jedinou knihou Explorer III, k němuž vedla od beletristické prvotiny Gill Fox dlouhá cesta skrze už do velké míry „verneovské“ příběhy dvojice R. V. Fauchar.

Zbývá otázka, jaká je šance, že titul Český Verne bude obecně přijat.

Střízlivě vzato: nevelká. Nevelká, dokud bude básnické snění o lepším světě, jež je i bez covidu nyní v nemilosti většiny médií, škol a učených institucí. To frapantně dokládají citáty před koncem kapitoly Explorer III.