Alena Klímová-Brejchová hovoří se spisovatelem a básníkem VLADIMÍREM STIBOREM

Říká se, že jste básníkem Sedlčanska; jak tento krásný kraj ovlivnil vaši tvorbu? Vzpomínáte rád na svoje dětství v něm?

Když vám krajina pod vrchy Cunkova sestoupí do krve, musí vás to zcela zákonitě ovlivnit. Prožil jsem v ní, u milované babičky s dědou… na malé vesnici, téměř celé své dětství. Vzpomínám si, jak jsme celé prázdniny sušívali seno pro králíky a než narostly otavy, chodili jsme s dědou porážet sušiny a povinně dělat dřevo na zimu. Ale odpoledne každého letního dne, když jsme již nemuseli pomáhat, jezdili jsme na kolech, hráli si na indiány, sbírali ulity šneků ve vápencovém lomu ve Skoupým, chodívali ještě za ranní tmy do lesa na houby a vraceli se téměř vždycky s plnými košíky.

Kdy, za jakých okolností k vám přišla první báseň?

Měl bych říci, že si nepamatuji, že je to již nesmírně dávno, ale možná to bylo v tom prazvláštním čase, kdy se klukům začínají líbit holky – a co by pro svou milovanou neudělali… Nosili jsme svým vyvoleným kytice růží, byť vyrostly na místním hřbitově, kradli jsme jejich šátky, abychom je mohli pod nějakou záminkou zase vrátit a slyšet, jací jsme to šikovní a čestní nálezci.

Je kolem vás mnoho žen. Jak „Ženu“ vnímáte a jaké má místo ve vašich verších?

Nádherná otázka. Téma ženy jako bytosti vzdálené, ale o to palčivější, s lety možná nedostupnější se vrací do mých textů. Se ženou je to jako s básní, je tím, co nás přesahuje, zraňuje i opouští, až se nám někdy zdá, že bez ní nelze žít, že je smyslem všeho. Jak už to tak bývá i v tibetské poezii.

Situace na vaší životní cestě byly nelehké. Čím vším jste musel být?

Někdy připouštím s úsměvem, že svou pracovní kariéru končím jako kotelník a hlavní nosič popelnic v pivovaru. A s nadsázkou se odvažuji tvrdit, že mnozí slavní dramatici a spisovatelé tam také začínali a tahali sudy s pivem, a kam to až dotáhli…

Ale s láskou vzpomínám na všechny své profese. Vyučil jsem se knihkupcem v Luhačovicích, pak jsem jezdil s pražskou tramvají i s náklaďákem, nejdéle jsem však působil na sanitce, téměř sedmnáct let. Tehdy jsem pochopil, že lidský život je nesmírně křehký. Dělal jsem také v sociálních službách, byl jsem strejdou v dětském domově, nejvíce mě však milovali klienti a svým způsobem i pacienti v Tloskově u Neveklova. Musel jsem si s nimi každou službu pořád povídat. Na konci osmihodinových směn už jsem míval vždycky sucho v puse.

Jaká vaše vlastnost vám v životě i v literární tvorbě nejvíce pomáhá?

Asi jsou to samé špatné vlastnosti, nevím… Jednou z nich je pravděpodobně paličatost. Když upadnete do louže nebo do bláta, musíte vstát. I kdyby to bylo jen jednou za čas…

Mohl bych zmínit i nespokojenost se sebou samým, s tím, co nesvedu v určitém okamžiku napsat. Ale je ve mně i víra, že bych, třeba již za týden, toto vše dokázal hodit na papír nebo do klávesnice počítače mnohem lépe. Je to samozřejmě jen představa, avšak jako hnací motor funguje docela dobře… Není to ovšem nespokojenost za každou cenu; spíše by se dalo říci, že je to jakási prapůvodní materie, s níž se nechá s postupujícím časem čím dál lépe pracovat.

Kteří literáti se nejvíce zapsali do vašeho života a kdo byl vaším vzorem?

U mne to byli především čeští básníci, pominu-li staré čínské bardy a Francoise Villona. Ve školních škamnách jsme se učívali básničky Jiřího Wolkera, miloval jsem Jiřího Ortena, nešlo minout bytostnou poezii Vladimíra Holana a jeho slavné téma zdí. Uchvátily mne verše Jana Zahradníčka, Oldřicha Mikuláška, výčet by byl ještě mnohem delší. Při tvorbě almanachů českých básníků jsem letos narazil na dvě mladé a velmi dobré básnířky. Na Rozárku Riegrovou a Marušku Jehličkovou. Možná se jednou o nich budou děti učit ve školách.

Co byste chtěl v literární tvorbě ještě dokázat?

Mám strach, že bude platit okřídlené přísloví, že nám bude dovoleno ještě pár nebo i víc let pracovat, i když nebudeme smět celé dílo dokončit. Ale abych se nedíval na celou problematiku jen chmurně. Jsem nesmírně rád, že jsem směl napsat i vydat celou řadu knih, že za mnou zůstanou sbírky básní, jež nejvíce lemovaly mou životní cestu. (Ovšem, jestliže je někdo někdy neodveze do výkupny starého papíru.) Vzpomínám i na pár literárních sborníků o mém rodném kraji lidí a kamenů. A je mi ctí, že jsem vymyslel, editoval i podílel se jako autor na dvanácti almanaších českých básníků. Musím ale doplnit, že do těchto antologií velmi rádi přispívali svou poezií tvůrci českého původu z celého světa od Ameriky až po Austrálii. Rovněž i celá řada slovenských básníků si našla do těchto sborníků vlastní cestu.

A co bych chtěl dokázat? Literární sny se nemají prozrazovat, ale ještě by toho bylo hodně. Nepohrdl bych knihou pohádek či sbírkou haiku. Kdesi uvnitř se ve mně probouzí strach, že už to asi nestačím. Avšak nikdy se nemá říkat nikdy. Co kdyby se náhoda k nám otočila svou přívětivější a milou tváří?

Kromě práce editorské a spisovatelské se léta věnujete fotografické tvorbě.

Která z těchto činností víc přispívá k vašemu vyjádření a jak tuto dualitu vnímáte?

Fotíval jsem s tátou Štěpánem jako malý kluk a býval jsem nadšený, když mi občas půjčil nezničitelný Kiev na kinofilm nebo na tehdejší dobu v sedmdesátých letech nádhernou zrcadlovku Yashicu. Ale to snad bývalo jen za odměnu. A pak jsem se více než po čtyřiceti letech k fotografické zálibě vrátil. Dokonce se urodilo několik samostatných výstav, občas jsem míval kolekce svých snímků v Praze, před dvěma lety větší výběr svých barevných fotografií dokonce v předvánoční Bratislavě, ve středu města, v klubu Quo vadis. Hledání nových a neotřelých námětů za hledáčkem objektivu používám jako báječnou relaxaci, aby se nechaly přežít všechny životní pády, jimž jsem se nedokázal vyhnout.

Kdybyste měl kouzelný proutek, co byste změnil na naší současné rozdělené literární scéně?

Na tuto otázku jsem opravdu čekal. Myslím, že se toho příliš nezmění, není to asi v silách jednoho jedince ani malé skupiny, ale připomněl bych pár věcí, které mi dodnes pijí žluč. Myslím sektářství kolem nakladatelství a literárních médií, kam se běžný autor nemá šanci dostat. Nemám rád, když se dozvídám výsledky soutěží, aniž ještě zasedla výběrová komise. Příčí se mi, že více než úžasná díla poezie či prózy jsou vstupenkou do tzv. lepších literárních společností a spolků úplně jiné věci. Měla by vzniknout organizace, v jejímž čele by stálo sedm statečných. Našel jsem zatím dva statečné literáty, ale pak to všechno jaksi vyšumělo.

S kým byste rád poseděl u sklenky vína celou noc?

Bylo by to kdesi ve vysokých horách, v tak nedostupných, kam ani žádný pták nedoletí, a bylo by mi ctí, kdyby mě tam pustili k ohni staří čínští básníci, např. Li-Po, Tu Fu, Po Tu Ji. A přímo bytostně cítím, jak v té závratné chvíli sedíme blízko vedle sebe, popíjíme dobré víno nebo čaj, dotýkáme se koleny a… díváme se kamsi dolů. Do mlžného moře hluboko pod námi…