MILAN BLAHYNKA

Co snad trochu o literatuře vím a umím o ní napsat, naučili mě básníci. Z těch, jejichž dílo je už uzavřeno, Nezval, Vrchlický, V+W, Prévert, Šalda, který i jako kritik a esejista byl velký básník.

A učím se, doživotní žák, od živých, z nichž s některými se znám, některé rád alespoň mohu z rozhlasu, televize a svých nahrávek nyní poslouchat, když už na ně na koncerty a do divadel nelze chodit, neb je covid.

Mimořádný zážitek mi vždy dopřávají verše a esejistické texty Miroslava Floriana, který umřel v den svých pětašedesátin právě před čtvrtstoletím. Jeho Vybrané spisy, nedokončené vinou nepřízně doby, totiž pitomců, jsem připravoval, o jeho sbírkách psával, a přece vždycky znovu žasnu, když se k jeho dílu vracím, co vše jsem v nich dříve neviděl, neslyšel; jak dílo nevyčichlo, neztratilo vůni a životní i slovesnou inspirativnost.

O Florianovu literární pozůstalost neobyčejně důkladně a systematicky pečuje jeho žena Ida. Našla v ní velké množství básní knižně za jeho života netištěných, dosud nevyčerpaných ani skvostným posmrtným Archangelským happeningem (2006), a vyhledala i uspořádala pro budoucí editory nejenom mnoho dalších juvenilních i zralých veršů, ale i jeho dosud knižně nevydané texty o poezii a o básnících, které měl rád, nad vydáním jejichž díla jako redaktor pracoval a jejichž jedinečnost uměl vyhmátnout.

Před blížícími se nedožitými devadesátinami Miroslava Floriana jsem sáhl do velké složky Idina opisu jeho dosud neznámých veršů, jež chtěl publikovat jako malý cyklus Písní. V poslední z nich mě zajala poslední sloka:

„Ne, pro tu píseň marnotratnou / je škoda chvilky váhání, / vždyť někdy báseň celkem špatnou / jediný veršík zachrání.“

No ovšem, to je zkušenost redaktora, před jehož očima prošly statisíce textů aspirujících na uznání za poezii. Ale jako celoživotní čtenář poezie je mi ten „jediný veršík“, zachraňující někdy báseň „celkem špatnou“, až příliš povědomý.

Když jako lektor posuzuji rukopisy veršů toužících po vydání, veršů často dost marných, pro publikaci nekvalifikovaných, na rozdíl od mnoha svých kolegů lektorů nejsem s nimi hned hotov a nesmetám je se stolu. Hledávám pravidelně „jediný veršík“, prozrazující nebo napovídající možnosti jeho autora, a když ho najdu, na ten upozorním: kéž by ostatní byly jako on.

Velice se mi to osvědčuje, slibní adepti básnictví na to slýchají a já si toliko říkám, že Florianův povzdech má podivuhodně širší platnost. Nejenže „jediný veršík“ někdy zachrání jinak ubohou báseň, ale také často je to záblesk, naznačující talent doposud neprobuzený; pokračování, budoucnost Poezie.

Co si mohl Miroslav Florian jako básník i redaktor víc přát?