MIROSLAV FLORIAN

Mé dětství

Dům, ve kterém jsem se dopuštěním osudu jednoho májového večera (bylo to na Den matek) narodil, je úctyhodná bílá budova, jejíž průčelí bylo ozdobeno oválnou cedulí kutnohorského Báňského úřadu.

Těžké dveře se otevírají na Kozí plácek. Patří k nim miniaturní dvorek s černými bezy, seshora zastíněný majestátní věží Jakubského chrámu. Každou čtvrthodinu z ní vznešeně a lhostejně vypadl kovový úder, jejž nebrali na vědomí práci, neustále oblétávající zvonici, natož já, většinu dne spící v kočárku, v němž jsem se kromě zaslouženého spánku oddával převážně malbě sgrafit po stěnách babiččina pokoje.

Své skutečné dětství jsem ovšem prožil v prostředí daleko civilnějším. Rodiče se přestěhovali do jednoho z nových činžáků na okraji města, říkalo se jim tehdy gážisťáky.

Bylo to tam pro kluky jako stvořené: chudá zahrada s dvěma jabloněmi a ranou třešní, v jejichž korunách jsme se cítili Tarzany, nám byla olympijským stadionem, a naproti přes ulici staveniště, kde se práce tak neuvěřitelně vlekla, že jsem měli dost času k tomu, abychom absolvovali vysokou školu všech možných alotrií…

Číst Nezvala…

Číst Nezvala – to je ponořit se celý do léčivého pramene v lesích, prastará síla Země, síla kosmu šumí a běží po tvé páteři, po tvých nervech nádherným mrazením.

Číst Nezvala – to je účastnit se každodenních slavností Panových; nechat se jím vést moderní metropolí s tisíci přeludných hlasů a záblesků za neuvěřitelným dobrodružstvím, za unikající, ohlížející se dryádou.

Číst Nezvala – to je strhat ze sebe všechny krunýře. Neznal jsem, neznám nikoho, kdo by tolik nesnášel každý druh pokrytectví, každou šablonu, každou scholastiku. Nezval je plebejský a veselý jako duben, jeho poezie umí vyvést aprílem… Nikdy nelže.

Číst Nezvala – to je vypouštět jeden za druhým barevné pouťové balónky, dívat se, jak splývají s nebem plným beránků. Nebo navečer – pod hájem vrže kapela – ukusovat z velikého koláče s tvarohem a marcipánem za dřevěným, kymácejícím se stolem, být mezi rodnými.

Číst Nezvala – to je mít víc než Krésus, mít všechny houkající parníky i vlajkami ověnčené bárky a posílat je dobrým směrem.

A je to milovat ženy, rozumět jim, být k nim pozorný. Nezval je z největších básníků ženy, její modernosti, její věčností; nelze mu být dost vděčný za to, že byl, jaký byl – věčně uchvácený, věčně spalovaný ženským gestem, pohledem, chůzí. Ale také oddaný a vroucí. Traduje se o něm mnoho historek a legend, ale on řekl o sobě všecko sám. Neměl, co by tajil Nestál nikdy o privát; básníci žijí ve skleněném domě, jejich soukromí je veřejné. Byl to svobodný člověk a vášnivě hájil svou svobodu.

Číst Nezvala – číst jeho poezii lásky, to je naslouchat nejzázračnějšímu hlasu života – a nejen toho jednoho, který před šesti lety skončil.

(1964)

Rozhlas a já

Byl jsem zaměstnán v rozhlase tři roky – v letech 1955–58.

Samozřejmě, každé zaměstnání má své kladné i záporné stránky, ale ty záporné jsou v rozhlase vyváženy jednou báječnou věcí: obrovskou, nesmírnou publicitou. Tím, že třeba Chvilku poesie poslouchá milion lidí.

A já si dodnes myslím, že rozhlas je nejideálnějším tlumočníkem a propagátorem poezie. Na jejím výběru nesmírně záleží, záleží na tom, aby rozhlas byl propagátorem opravdu té dobré a nejlepší poezie.

Letos na jaře vyšla má sedmá básnická sbírka, Záznam o potopě. Jí se v určitém smyslu zatím uzavřela jedna vlna, jedno směřování mé poezie.

Teď se pokouším – a musí to tak zřejmě být – začít zase z jiného konce; to, co jsem získal, musím znovu rozbít. Takový už je krutý zákon umění, které se nechce opakovat, nechce ustrnout, které chce obsáhnout život v co největší šíři.

U mne to konkrétně znamená znovu se na čas zbavit zpěvnosti a sevřenosti, vydat se – třeba tápavě – k neznámé pevnině.

(1963)

O Františku Hrubínovi

František Hrubín míval velmi blízko k mladým lidem, a nejenom k těm, kteří zkoušeli psát verše. Začínající poeti se ovšem na básníka téměř legendárního obraceli přečasto – ale i on se asi cítil v jejich kruhu dobře.

Autor Cikád a Jobovy noci měl v sobě pořád něco chlapeckého, dokonce mile rošťáckého, a to mu nedovolovalo opakovat se, ustrnout a zahalit se do oblaku důstojnosti. Přesto mi bylo vždycky slavnostně, když zničehonic přišel poštou jeho krátký vzkaz, pár srdečných řádků načrtnutém písmem plným vertikál.

Na sklonku padesátých let napsal Hrubín k mé knížce úvodní slovo; lze z něho samozřejmě vyčíst i to, co mu tehdy na mých básničkách vadilo a před čím varoval. Četl jsem si tu předmluvu tolikrát, že už bych ji mohl odříkat jako otčenáš. Je nás tu hodně, kdo jsme Hrubínovi provždy zavázáni.

V době, kdy se zakládal Klub přátel poezie, jsem měl možnost potkávat se s básníkem skoro denně. Vidím ho stále, jak pomalu stoupá po schodišti domu č. 9 na Národní třídě: v aktovce nese lektorské posudky, sice velmi lakonické a dlouho urgované, zato vždycky jednoznačné, neomylné v soudu. Na nás, nakladatelské zelenáče, halekal už z dálky: Ahoj, kluci! A hned stáčel řeč k anakreontským tématům. Ale jeho poezie z té doby nabírala stále větší hloubku i výšku.

Když dokončil svou Romanci pro křídlovku, dostala se shodou okolností do mé redakční péče. Sešli jsme se nad ní s Františkem v Klášterní vinárně a já měl tolik drzosti, že jsem k první verzi jeho velkolepé básně tu a tam přičinil poznámku nebo dotaz, na který Hrubín bleskově reagoval… Tak to vyškrtneme!… Doufám, že jsem nenapáchal příliš mnoho škod.

S první korekturou jsem se po čase rozjel za Hrubínem do Chlumu u Třeboně. To ještě bydlel v místním hostince.

Byl horký letní den; takové dny odjakživa miloval. Rybník Hejtman zářil jako roztavené stříbro. Koupali jsme se a vykládali si donekonečna – hlavní roli však hrálo slunce, ta nebeská křídlovka. Dodneška volá, že básníci nestárnou a neumírají, že se jen stávají nekonečnou písní cikád.

Musí v tom být kus pravdy; alespoň co se týče Františka Hrubína. I když jsem na Slavíně cvrčky zpívat neslyšel…

Františku Hrubíne, Ty, jemuž není třeba lichotit, že je mlád, protože to z Tebe vyzařuje tak nekřečovitě a samozřejmě, že nevědomky rozdáváš mládí těm, jimž kalendář naměřil dvacet nebo třicet – který jsi nikdy neobrostl jakýmkoli důstojným tukem a nesl vždy celou váhu vezdejšího života i tu závratnou tíži kosmickým prostorů – který jsi vždycky zpíval tak vroucně, jako bys měl příštího dne zemřít – jsem šťasten, že chodíš mezi námi, že Tě občas potkávám a mohu s Tebou hovořit o nejprostších věcech.

S Tebou, který do „prastarého včelína Čech“ snesl tolik hvězdného šumu!

Sklenul‘s do úzké lidské hrudi vlaštovčí blankyt dětských říkadel i dýmnou oblohu Hirošimy, a vydán všemu napospas, před ničím neuhýbaje, dal‘s rytmus, světlo a řád tomu, co Tě hrozilo zavalit…

Ať Ti znějí na počest nejkrásnější cikády cvrčků!

O Jiřím Ortenovi

Osud Jiřího Ortena je jednou z nejpodivuhodnějších kapitol české poezie. K napsání poměrně rozsáhlého básnického díla mu byly dopřány sotva čtyři roky soustavné a spalující práce. Méně než Máchovi, méně než Wolkrovi; podobně však jako odkaz těchto básníků i dílo Ortenovo je dovršeno a uzavřeno jako prsten. Neprosí se o žádnou slevu. Je to jistě zvláštní – ale dílo opravdových vyvolenců umění vždy vyhraje svůj závod s dotírajícím časem, vždy se mu vysmekne; a nad pozůstatky svého tvůrce klidně a majestátně stane na stupni vítězů.

V den svých dvaadvacátých narozenin byl Jiří Orten sražen německou sanitkou: přecházel ulici, aby si koupil cigarety…

Smrtelně raněnému básníku odmítli v nemocnici poskytnout ošetření pro jeho „nearijský původ“. Stalo se v Praze, psal se srpen roku 1941.

Ortenovi byla poezie jedinou alternativou, jediným smyslem skromně a bolestně žitého jinošství, jedinou alternativou protektorátního živoření a persekuce. (Příznačné je, že své sbírky nesměl ani vydávat pod svým jménem.)

Proto snad je jeho dílo jediným velkým alarmujícím výkřikem po čistotě a svobodě a lásce. Vzývá budoucnost, která má splnit všechny jeho deptané sny. A píše něžné a zbožňující básnické listy své matce, utíká se ke svému blaženému dětství, ale i dál a hlouběji: k chladivé čistotě, k řádu a spravedlnosti, kterou cítí pod slupkou vezdejšího bytí – a za jeho hranicemi. Smrt je jitřivým, inspirující mostem Ortenovy poezie. Básnicky ji dobývá z nových a nových úhlů, mapuje ji, zadýchává horečným dechem; její rozporuplnou sugescí, a snad i tím, že tušil její brzký příchod, dvacetiletý chlapec prudce vyzrál v básnickou osobnost. V žalmistu i hymnika…

Jiří Orten, svým tak odlišným způsobem „prokletý básník“, se intenzitou sví výpovědi řadí do plejády těch uměleckých tvůrců, jejichž jména jsou synonymy nepokořitelného lidství.

(1969)

O Máchovi

Ptáme-li se, co je to poezie, odkud přichází, kam směřuje, nemohou nám nevytanout na mysli rysy, které jí vtiskl Karel Hynek Mácha…

I ti, kteří nepatří k zaníceným a stálým čtenářům veršů, nesou si v paměti alespoň několik hypnotických pasáží z Máchova Máje a ucítí při nich vždycky znovu zamrazení, jaké umí vyvolat láska. A čeští básníci nikdy zcela nesplatí dluh, jímž jsme Karlu Hynkovi zavázáni: Máchova žhoucí stopa nejenže úrodně poznamenala celou rozlohu českého básnictví, až k dnešním dnům; to on učinil z užasle se probouzející obrozenecké češtiny oslnivý a přeludně jemný nástroj, na který lyrici hrají dosud, aniž by kdo z nich překonal výšiny, k nimž naši mateřštinu vynesl Máchův génius.

Sem, na posvátnou půdu Vyšehradu básníci doprovodili jeho tělesné ostatky v době pro naši vlast nejtěžší, aby tak s naším lidem manifestovali bezvýhradnou věrnost této zemi, své odhodlání k zápasu s nestvůrným hnědým tmářstvím i důvěru v časy příští.

„Rozervanec“ obviňovaný ve své době z nedostatku vlasteneckého cítění, se stal a vždycky bude symbolem či metaforou naší domoviny. Ale zároveň také něčím víc: představuje i její tíhnutí k budoucnu, její popření malosti a prostřednosti, její sen kosmický. I palčivý mravní imperativ, byť vyjádřený spíše otázkou.

Sám o sobě napsal: „Byl jsem neklidný, nešťastný a nespokojený, jsa zvyklý dělat všechno pro budoucnost, nic pro přítomnost, protože jsem očekával všechno od budoucnosti a nic od okamžiku; tvořil jsem pro budoucnost, i když jsem věděl, že mé dílo v době svého působení zde už nebude a dávno zůstane zapomenuté.“

Tohoto pěvce, tohoto revolucionáře nelze vtěsnat do přihrádky byronovského romantismu, jež je mu příliš těsná. Chlapci z chudé rodiny krupaře bylo ostatně příliš těsné i jeho století, ač v sobě nesl pečeť jeho raných bouří. Nechci simplifikovat, ale všichni cítíme, že rudá podšívka Máchova pláště, která tolik iritovala litoměřické měšťanosty, má barvu naší víry a naděje.

Máchova podoba se jak známo nezachovala; a tak každá naše výtvarná generace si ji bude opětovně přivolávat a vysnívat a hníst podle svého způsobu. Je možno vznést nejrůznější výhrady vůči proslulé soše v petřínském zákoutí; ale ty kovové šeříky v básníkově ruce se nepochybně rozvoněly v pražském máji čtyřicátého pátého roku. I po zákonu Máchova tvůrčího gesta.

Dnes na Slavín prší podzimní listí, odvěká truchlorouška rozmoklé hlíny. Padá letos po sto padesáté od básníkova skonu, ale ten neklidný poutník bude i v příštím tisíciletí spěchat v nejrozličnějších podobách k jejich barevnému požáru.

Širá, milovaná, krásná země, země jediná, daná nám v dědictví, naše kolébka i hrob má v Máchových vizích také nezřídka rozměr planetární. V čase, kdy lidstvo vzlétá i k těm jasným hvězdám ve výši, kdy mu už lze jít k jejich světlu, stále silněji vnímáme zemi – naši rodnou zem, ale i naši mateřskou planetu – jako výsostnou, nenahraditelnou citovou hodnotu. Jenom tady se v šíři nekonečných prostor vesmíru, jak dodnes musí s údivem konstatovat věda, zrodil a uchoval zázrak života. A opět si připomínáme Máchův záznam: „Ve mně ani zvuk vzdálené hudby tak nevýslovně žalostný pocit nevzbudí, jako mladé žito ze země právě na jaro vystupující a vzdálené na kopcích strmící topoly. Ono připomíná mi života nevědomé sobě ze země vyvinování, tyto zase dalekou, nejasně vyznačenou pouť života.“

Básník důsledně odmítající náboženské pojetí světa byl vášnivým vyznavačem života vezdejšího, jehož se nemohl dosytit, a jenž mu byl tak skoupě vyměřen. Proto rád podnikal dlouhé pěší cesty, při nichž jeho zvichřená imaginace dostávala nesčíslné podněty a kdy cítil rozpětí i závrať svých křídel. A vzdorná krása Českého Středohoří, která prozářila sklonek jeho pouti, mu dávala zapomenout i na hluboký žal, na nepochopení a ponižování.

Celé Máchovo dílo od prvních studentských slok, od jeho buřičských próz až k posledním náčrtům psaným na Radobýlu je ve své hlubinné podstatě apoteózou i obranou život, jeho základních hodnot. Ono marné volání, jak jinošský básník charakterizoval hlas svého srdce, k nám doléhá přes propasti času a je na nás všech, abychom poutníkovo volání proměňovali znovu a znovu v čin.

(Předneseno na Slavíně u hrobu K. H. M. 5. 11. 1986)