MILAN BLAHYNKA

Ano, vím, na parte, jež mi poslal stejnojmenný syn básníka Bohumíra Pospíšil je vytištěno Helena, ale kdo tu křehkou, empatickou, obětavou a vnitřně silnou básníkovu ženu znal, neřekl jí a o ní jinak než Helenka.

To ona, původem z Valova mlýna na Vysočině, byla inspirací a zároveň zázemím vystudovaného technika z hanáckého Hulína, který od středoškolských let psal slibné verše, ale byl i všeuměl, vynikající filatelista, bodující na výstavách ve světě, mistr v obrábění kovů i dřeva, který si v Brně, kde vystudoval techniku a pak řídil velký podnik železničních staveb, bezmála jen vlastníma rukama vystavěl s její pomocí pozoruhodnou vilku a v ní si vytiskl a na úrovni přímo profesionální i svázal okolo víc než dvacet knížek veršů. To ona ho přiměla po letech, kdy se dostával k veršům jen kradmo, intenzivně psát a publikovat. To ona iniciovala a z velké části financovala bystu na jeho rodném domku v Hulíně a zorganizovala její důstojné slavnostní odhalení. S její radou jsem počítal, že až se přežene covidová smršť, uspořádáme po nejlepších jeho verších z rodné Hané (Hulínské kořeny, 2013) básně z obou dalších dvou krajin básníkova života, z Brna a z Vysočiny, kde spolu pečovali o velký jabloňový sad, zdroj Bohumírova vynikajícího calvadosu. Připíjím si jím na její světlou památku. Helenka zemřela v pátek 12. března a na smutečním oznámení se právem čte závěr Bohumírova sonetu: „V náruči mám svoji ženu milovanou, / kterou mi už žádné větry neodvanou, / objímám ji něžně, ale pevně v pase, // moje mysl okamžik ten nepropase, / vychutnáme spolu vteřiny z věčnosti, / ať jsou nám navždy jenom k radosti.“