JIŘÍ JÍROVEC
Ve Sněmovně proběhla divoká diskuse o návrhu přeměnit „registrované partnerství“ na manželství. Katolíci se křižovali a poučovali Sněmovnu, že manželství je posvátné, spojené s tradicí, základ rodiny, která je základem státu a v době migrační krize i národa. Poslední výrok je tak říkajíc vošajstlich. Kdysi byl použit proti židům, neboť smíšená manželství oslabují čistotu rasy.
Někteří poslanci poukazovali na tradici. Pohlédneme-li zpět, zjistíme, že to nebyla žádná sláva, protože existovala tuhá kontrola nad tím, kdo se směl oženit. V rodišti mé maminky, Bystrém u Poličky, se před nějakými 150 lety dbalo na to, aby se do městečka nepřiženil nějaký vošoust, který by sňatkem získal domovské právo a jednou zůstal městečku na krku.
Čeledín, který spal ve chlévě, mohl klátit děvečku někde na mezi, když oschla (ta mez) nebo na seně. Mohli se mít rádi a toužit po dětech, jenže potřebovali povolení, aby spolu mohli žít. Bysterští radní dělali výpady do domů, kde dvojice žily na psí známku. Přistižený chlap dostal 48 hodin arestu a jeho konkubína si ho pak musela vyzvednout na schodech radnice, které posloužily jako pranýř.
Co Bůh spojil, člověk nerozpojí, hlásala církev. Všemohoucímu byly sňatky šumafuk, to si církevní šejdíři si přisvojili právo mluvit jeho jménem. Stáli nad člověkem a mohli rozpojit, co sami spojili, ale bylo by to špatné pro PR.
Carlo Ponti, budoucí manžel Sopie Loren, se nemohl rozvést, protože si to Bůh nepřál (tedy oni) a rozvody se nepovolovaly. Jejich sňatek byl legalizován, až když získali francouzské občanství.
Ve Sněmovně se nikdo neptal, co společnost dělá, aby se manželství zůstalo atraktivní formou soužití dvou lidí. Dá se říct, že skoro nic.
Základní problém vznikl po roce 1989, kdy se podařilo „zkurvit“ zděděný bytový systém, který kombinoval státní, podnikovou a družstevní výstavbu a zřídil i trh s byty v osobním vlastnictví. Ročně se stavělo kolem 70 000 bytů. Technologie paneláků byla částečně z dovozu, takže idiot, který je označil za králikárny, urazil dánské architekty a výrobce.
O bytech se píše trojím způsobem:
Časté jsou články o nejdražších bytech (260 milionů v Praze). Když jste Kellner, můžete ke stavení přikoupit hotel, a ten zbourat, když začne překážet. O fous levnější byty mají alespoň jeden krb, vyrovnaný počet místností a koupelen a terasu či dvě a výhled na Matičku mnohověžnou.
Střední vrstvu mají uchvátit reklamy o přestavbě bytů i články o rozměrných dřevostavbách a bytech ve střežených lokalitách. Dále od lůzy, dále.
No a pak přicházejí zmínky o současných trendech. Sem patří sdílené bydlení oblíbené mezi mladými (čti: chudými, kteří si nemohou dovolit pronájem celého bytu), minibyty, chaty, chatičky, maringotky a do útulna přestavěné lodní kontejnery. To je návrat k písni V+W Pražská java: „Z vagónů kolonie, v tý se to prima žije.“ O bezdomovcích se příliš nemluví.
V Praze stojí 1+kk asi 4 miliony. Rusnok je zatím hodný a na hypotéku stačí složit 10 %. Občan získá šmajchlkabinet, v němž se dá dítě počít, ale pro rodinu s dítětem to zrovna není. Pokoj navíc za dva další melouny.
Protože se asi 40 % manželství rozvádí, existuje riziko dělení majetku. Do módy přicházejí předmanželské smlouvy. Jak na (ještě) zamilované působí, když jdou podepsat papír, že se navzájem neokradou, až jednou dospějí k rozvodu.
Předvolební kampaň zatemňuje poslancům mozek. Jen tak se může stát, že poslanec Bělobrádek (proslavený výrokem, že si za svoje problémy mohou samoživitelky samy, protože si měly najít pořádného chlapa) blábolí o tom, že kdyby manželství nebylo jen pro muže a ženu, mohli by je uzavřít i dva heterosexuální muži. Bohužel nevysvětlil, proč by to vlastně dělali.
Poslankyně Válková ve Sněmovně zmínila, že ohledně práv existují rozdíly mezi manželstvím a registrací: „Neexistence společného jmění, společného nájmu bytu, rozdíly v sociálním zabezpečení, přístup k pozůstalostním důchodům, přechod nároku na nemocenské nebo i jiné dávky, potom samozřejmě postavení vůči dětem. Čili je toho opravdu hodně, těch předpisů, které velmi znevýhodňují v současné době, podle mého přesvědčení nespravedlivě, ty, kteří žijí nejenom ve společné domácnosti, ale i v tom partnerství, v registrovaném partnerství a jsou z důvodu odlišné sexuální orientace znevýhodněni tím, že nemůžou vstoupit do manželského svazku. Takže je pravda, že tady to znevýhodnění existuje.“
Hned po ní (ve stenoprotokolech z 29. 4.) zmiňuje poslanec Skopeček občanský zákoník: „Manželství je uzavíráno s cílem založit rodinu, vychovávat děti a vzájemně se podporovat.“
Doba se mění a tak mizí (církví prosazovaná) představa, že sex má být pro plození a ne pro potěchu.
Z manželství se stala záležitost ekonomická. Manželství kdysi legalizovalo, jak jsem napsal o Bystrém, souložení. Navíc, dítě narozené z manželského lože bylo jaksi hodnotnější než bastard počatý bůhvíkde. Ještě za Protektorátu na to byla rubrika v křestním listu.
S manželstvím kdysi souviselo „plnění manželských povinností“. O nich se přestalo mluvit.