JAN SCHNEIDER

Česko-čínská fotbalová Slávie ztrapnila jakýsi nablblý britský fotbalový tým na jeho domácí půdě. Nejdřív dala postupový gól a britský tým začal prasit. Brutální kopnutí do obličeje slávistického brankáře by mělo jít před trestní soud, protože šlo o likvidační faul.

Pak dostali domácí ještě jeden gól a začali vyšilovat. Srazili slávistického hráče a na zemi ho ještě skopali. Pak ale nastal casus belli – jeden slávista jednomu z domácích něco pošeptal. Nikdo jiný to neslyšel, takže tvrzení domácího hráče, že šlo o rasistickou urážku, je a zůstane pouhým tvrzením proti přiznání slávisty, že šlo o urážku sprostou, kterou ale vyjádřil dojmy nejen většiny hráčů a příznivců Slávie, ale i příznivců fotbalu.

Toho se ovšem chytli zamindrákovaní pošuci, kteří si zřejmě doma nevrznou, ani pantem ani ničím jiným, a začali vyhrožovat nějakými postihy a sankcemi vůči Slávii, což je teď na stále barbarštějším Západě velkou módou. Někoho trestat bez soudu, jen na základě nařčení a pocitu vlastní nadřazenosti. Všechny starosti o osud Západu a jeho kultury začínají být bezpředmětné, protože pomalu už není o čem se bavit.

Civilizace se totiž vyznačuje tím, že spory dvou neřeší ten silnější, ale někdo třetí. Proto si civilizované společnosti zřídily soudy, jimž daly za úkol hledat a nalézat spravedlnost, aby jejich rozsudky mohly být respektovány.

Nicméně nechme vzteklinou nakažené britské lúzry i s jejich odporným trenérem, aby si je ugrilovali jim podobní fanoušci, a doufejme jen, že je nepodříznou mačetou jako onoho nebohého polského příznivce konkurenčního klubu tuto neděli.

Soustřeďme se na ten příšerný slovní terorismus zvaný „politická korektnost“, který má být tím paragrafem, sloužícím k potrestání všem, kteří ještě nezblbli. Atmosféra, připomínající jakýsi fundamentalistický cvokhaus, však naštěstí nebude mít dlouhého trvání. Je to generační choroba, která se nebude dědit, protože takoví magoři se nereprodukují. Holky totiž mají rády vtipné kluky. Krásně o tom dokázal vyprávět Arnošt Lustig, čímž se konečně dostávám k tomu, o čem je titulek.

Stalo se na festivalu 9 bran, jehož byl Arnošt Lustig presidentem, když jsem mu z rozmaru řekl jakýsi vtip, který zřejmě neznal, neboť se potutleně zašklebil. Pak ale dodal výchovně: „A víš, ty bejku, že je politicky nekorektní?“ Opáčil jsem, jestli zná nějaký opravdu dobrý, který by byl i politicky korektní. Odmlčel se a už se k otázce nevrátil.

Podle wikipedie jsou „politická korektnost, výjimečně politická správnost či společenská nezávadnost, překlady anglického termínu political correctness. … Označuje se jím tendence nebo hnutí, které se prosazovaly zejména v USA ve druhé polovině 20. století a ovlivnily i neamerický svět. Jedná se o úsilí záměrným ovlivňováním jazyka odstranit některá tradiční označení nebo pojmy (koncepty), které jsou svázány s nepříznivými konotacemi a stereotypy a proto mohou být určitými lidmi vnímány jako urážlivé nebo mohou posilovat utlačovatele v nadřazených a diskriminujících postojích. Obvykle jde o nahrazení zatížených slov novými, eufemističtějšími, se stejným základním denotačním významem. Někdy jde o použití přiléhavějšího nebo obecněji platného označení. V některých případech však jde o úplné vytlačení nevhodných pojmů a o cílené popírání typických rozdílů mezi rasami, mezi mužem a ženou apod.“

A já budu v tomto tématicky perfidně kopírovat hnutí politické korektnosti, a zaměřím se zejména na takové oblasti, v nichž by se dala vysledovat souvislost mezi vtipností a politickou (ne)korektností.

Jiná náboženství

Toto téma patří k nejrozkošnějším. Politická korektnost by zde totiž nadělala totálně sterilní inferno. Nemohlo by se snad vyprávět ani o tom, jak se přel rabín s knězem o náboženství. Snášeli všemožné argumenty, a na konci dne byli tam, kde na začátku. Poté rabín smířlivě navrhl: „Nemůžeme se přece takhle stále a nekonečně hádat, vždyť jsme oba Boží služebníci.“ Překvapený kněz začal horlivě přikyvovat, a rabín pokračoval: „Oba sloužíme Boží věci, vy svým způsobem – a já tím Jeho.“

Politicky ultrakorektní by bylo zakázat židům, aby si tradovali vtipy i o sobě! Třeba jak jeden asimilovaný Žid z newyorkské Upper West Side, zatvrzený atheista, poslal svého syna do Trinity School. Asi po měsíci se synek otázal: „Mimochodem, papá, víš, že to Trinity v názvu školy znamená Otec, Syn a Duch svatý?“ Otec, sotva zvládaje záchvat zuřivosti, chytil pevně synka kolem ramen a pravil hlasem hromu: „Synu, teď ti něco povím, co do smrti nezapomeneš. Je jenom JEDEN Bůh, ve kterého nevěříme!“

Nádherně nábožensky nekorektní, byť zlehýnka a laskavě, je ten o Ježíšovi, jak se jednoho dne procházel, když vtom uslyšel hlas spoza zdi, obklopující nebeskou zahradu. „Kdo je tam?“ zvolal. „Já jsem jen chudý truhlář, který hledá svého syna,“ ozval se hlas za zdí. „Jsi to ty, otče?“ zvolal Ježíš a než se nadál, zazněl v odpověď radostný výkřik: „Jsi to ty, Pinocchio?!“

Byli bychom také ochuzeni o příběh Maruse Kunstvogela, který se jednoho dne probudil ťukáním na dveře. „Vstupte,“ pravil po svém zvyku laskavě. Vstoupil člověk. „Kdo jste?“ Člověk odvětil: „Jsem Svědek Jehovův a rád bych s vámi hovořil.“ Marus Kunstvogel se mile usmál: „Přijměte prosím místo. O čem byste ráčil se mnou pohovořit?“ Svědek Jehovův se zhroutil na křeslo. Vzlykaje, pravil: „Nevím. Tak daleko jsem se ještě nikdy nedostal.“

Snaha po politické korektnosti ovšem přináší leckdy vlastní šarži humoru. Jako v té škole, kde učila jedna řádová sestra. Jednou se zeptala dětí: „Co to je, běhá to po stromech a má to zrzavý huňatý ocásek?“ Děti dlouho mlčely, až se váhavě přihlásil jeden kluk a řekl: „No, sestřičko, normálně by to byla veverka, ale že se ptáte vy, tak to bude Ježíšek!“

Jiné rasy a kultury

Hitler byl amúzický šmejd. Nejvíc nenáviděl nejmuzikálnější národy: cikány a židy. V policejních službách jsem se seznámil s podplukovníkem Standou Danielem. Vyšší šarže žádný cikán v české policii nikdy nedosáhl. Vyprávěli jsme si vtipy o židech a o cikánech. Ptal jsem se, jestli mu nevadí, že nepoužívám politicky korektní označení „Rom“, a říkám „cigán“. Standa odpověděl zcela židovsky: „Vůbec nevadí. Já totiž slyším, JAK to říkáš.“

A Standa mi jednou řekl vtip, který prý sám vymyslel, samu to tresť politické nekorektnosti: Přišel cikán do hospody a objednal si pivo. Po půl hodině, když se nic nedělo, se zeptal: „Číšníku, vy jste na mě zapomněl?“ Číšník se na něj otočil a povídá: „Já jsem na tebe nezapomněl, já jsem se na tebe vysral.“

To ovšem musí vyprávět cikán, aby to mělo ten šmak, stejně jako následující vtip musí vyprávět muslim, jak to zaznamenal jiný můj známý. Proč nosí muslimské ženy burku? Pánbůh, když stvořil svět, zavolal si nejdříve žida, aby mu dal vybrat ze všech žen. Protože ve své nekonečné moudrosti udělal tři monotheistická náboženství, řekl mu, ať si vezme pouze třetinu z těch žen. Žid si vybral ty nejhezčí a šel. Pak si pánbůh zavolal křesťana, ten si vybral tu lepší polovinu a šel. Nakonec přišel muslim, kouknul na to, co na něj zbylo, a řekl. „Tak, holky, zahalte se a jdem.“

Dobrý je i ten jamajský, kam přišel Ježíš na pozemskou inspekci. U chýše tam seděli tři chlápci a kouřili bohovskýho jointa. Ježíš si k nim přičapl a oni mu ho hned nabídli. Joint párkrát oběhl dokola. Ježíšovi se to začalo líbit a povídal by. Usmál se na souseda: „Musím se k něčemu přiznat. Jsem Ježíš Kristus.“ Jamajčan se zašklebil, ukázal na jointa a řekl: „Píše, co?“

Postižení a handicapovaní

Klutz je silný, avšak hloupý člověk, o němž se říkává, že je „múdry a silny ani byk“. Takový klutz jednou přišel do nemocnice, navštívit pana Rabinoviče v rekonvalescenci, a sdělil mu radostně: Vážený pane Rabinovič, mám jich pozdravovat a popřát brzké uzdravení od členů naší kehile, kteří se dnes sešli v synagoze. A prosím jich, není to jen tak obyčejné pozdravení, alébrž oficiální rezoluce, která byl schválena dvaadvaceti hlasy oproti třinácti!

Salzman přišel k lacinému krejčímu. Ten ho začal obskakovat: „Já mám pro nich perfektní model, jak dělaný na míru. Tady prosím!“ Salzman zkouší a povídá: „Pravý rukáv je ale příliš dlouhý.“ – „To nic, stačí vystrčit trochu loket,“ radí krejčí. – „Límec je příliš vysoký,“ pokračuje Salzman. „To chce malinko vztyčit hlavu! Takto – a je to pinktlich!“ – „Ale levé rameno je širší než pravé,“ naříká Salzman. „Malinko přihnout. Tak! A nikdo nic nepozná,“ je spokojen krejčí. Salzmana na druhou stranu uspokojila cena, a tak vyšel z krejčovství nově oděn. Vtom ho osloví cizinec: „Prosím jich uctivě – koukám na ten střih – kdo je jejich krejčí? U koho šijou?“ Se Salzmanem zase začali šít všichni čerti: „Oni se zbláznili, oni jsou úplně vedle sebe, oni jsou dočista mešuge! U koho šiju?!?“ – Cizinec se nedal odbýt: „Neráčil se zlobit, ale – jak tak koukám na tu jejich figuru – kdo dovedl takhle perfektně ušít na takovou kalejku, jako jsou oni, to musí být naprostý génius!“

Senioři

V Izraeli proslul svým taktem jeden soudce, který takto zahájil výslech: „Svědkyně nejprve sdělí soudu svůj věk. Poté bude vzata pod přísahu.“

Pěkně jemný je ten o novomanželi panu Molinském, který po nedlouhé době celý nešťastný přišel za svojí tchýní: „Já už to nevydržím, já už nemůžu dál! Já se kvůli vám snad rozvedu!“ Tchýně pana Molinského celá zrůžověla: „A to by ti nevadil ten věkový rozdíl?“

Ovšem pěkně jadrně nekorektní je ten o válce na Rusi. Kozáci vpadli do vesnice, rabovali a znásilňovali. Vpadli do i domečku, kde bydlel stařeček Gejsman se svojí staruchou. Stařeček se postavil kozákům, ale starucha ho odstrčila. „Nedělej ze sebe hrdinu na starý kolena, dědku. Válka je válka. Kozáci, žádné slitování, konejte svoji povinnost.“

Sexismus

Střední Evropa je místem, kde dochází podobného ocenění anglický a židovský humor. Proto si lze vypomoci historkou, jak lordův sluha požádal svého pána: „Sire, byl byste, prosím, tak laskav a dal mi příští týden dovolenou?“ „Ale ovšem, Jean…“, pak se zamyslel a řekl: „Jean, dovolte otázku… Sloužíte mi dobře a věrně již celých dvacet let a nikdy jste o dovolenou nepožádal. Smím vědět, nač ji potřebujete teď?“ „Víte, sire, uzavřu sňatek!“ „Ale to je výtečné, gratuluji! Koho si berete?“ Sluha stydlivě odpověděl: „Ehm, zahradníka, pane…“ Lord se znechuceně odtáhl: „Ale, Jean, vždyť je to labourista…“

Mezi korektně nekorektní patří třeba ten o nezaměstnaném Ljovovi Melamedovi, který si přečetl v novinách zajímavý, genderově korektní inzerát: „Výdělek jistý a velmi slušný. Pracovní doba částečně flexibilní. Hlaste se zájemci obojího pohlaví.“ Ljova Melamed zanaříkal: „Co si mám počít já, jednopohlavní chudák — ?“

Vzorově nekorektní Irsko. Chlapeček sedí před kostelem a pláče. „Pročpak pláčeš?“ zajímá se kolemjdoucí. „Umřel mi tatínek i s maminkou,“ říká chlapeček. „Tak zajdi do kostela za otcem McLearym,“ radí zúčastněně kolemjdoucí. Chlapeček se na něj přes slzy zadívá: „Sex je to poslední, na co mám teď pomyšlení.“

Někdy se může jeden roztrhat, aby byl politicky korektní, ale dopadne to fatálně. Jako se slečnou Jankelovou. Měla jakési problémy, avšak doktor si věděl rady. „Myslím, že by pomohlo, kdybyste udělala tento jednoduchý test. Já něco nakreslím, a vy mi řeknete, co vám to připomene.“ Slečna Jankelová svolila a psychiatr nakreslil velký kruh. „Připomíná mi to,“ vyhrkla slečna Jankelová, „pěkného nahého mladíka, který je připraven dělat – – víte co.“ Psychiatr nakreslil velikánský čtverec a slečna Jankelová spontánně spustila: „To mi připomíná krásného nahého muže, který dělá – – víte co.“ Psychiatr namaloval jenom malý, nepatrný bod, ale slečna Jankelová reagovala bouřlivě: „To je obrovský nahatý surovec, který se řítí přímo na mne!!“ Psychiatr chvíli sbíral síly, a pak konstatoval: „Výsledky testu na základě vašich odpovědí, slečno Jankelová, jednoznačně a přesvědčivě prokazují vaši abnormální zaujatost sexem.“ Slečna Jankelová zavřeštěla: „Mých odpovědí? To vy jste tam čmáral všechny ty sprosťárny!!!“

Genderismus

Nejprve klasika. „Věděj, že prostřednímu Wassermanovi utekla žena?“ vykládal se zaujetím v kavárně Silberman. „A jak to snáší?“ zajímá se Blumenfeld. „No, teď už je v pořádku,“ povídá pomalu Silberman, „ale první týden to vypadalo, že se zblázní radostí.“

Lehce genderově invazivní je vyprávění o tom, jak do banky vtrhli ozbrojení lupiči: „Lehnout na zem! Všichni! A nehýbat se!“ Zaměstnanci i klienti banky si polehali na zem a zlověstné ticho přerušil jen hlas pokladníka, který napomínal svou mladší kolegyni: „Slečno, lehněte si slušně! Toto je loupežné přepadení a ne podnikový zájezd!“

Varianta na moderní vtípky o blondýnkách: Potká paní Grünhut u benzínové pumpy paní Jauner: „A to jste už slyšela, že budou zdražovat benzín?“ Paní Jauner na to: „Mně je to fuk. Já stejně beru vždycky jenom za stovku.“

Sám život je však nekorektní. Malý Chajim Jankel se ptá tatínka: „Papá, co je to bigamie?“ Starý Jankel se zamyslí: „No, Chajimku, bigamista má jaksi jednu ženu navíc.“ Malý Chajimek zvídavě pokračuje: „A papá, co je to monogamie?“ Starý Jankel dlouho nic neříká. Pak zachmuřeně povídá: „No, Chajimku, ono je to vlastně nemlich to samé.“

Je-libo nekorektnost přímo systémovou? „Pane soudce, deset let za dvě facky manželce?! Není to moc?“ – „Ano, je. Ale já si tak dávám sám sobě výstrahu. Jinak bych musel tu svou dávno zabít.“

Genderově na druhou stranu, nejprve jeden lehký pro rozcvičení: Rivka ovdoví. Po pohřbu jí kondoluje rabi Bulvon: „Nemyslím si, že byste ještě kdy natrefila na takového muže, jako byl váš zesnulý Móric!“ Rivka přikývne: „Však kdo by taky někoho takového hledal.“

Tento je však genderově totálně nekorektní: Žena sotva dechu popadajíc přiběhne na policejní stanici: „Prosím vás pomozte mi, můj manžel se ztratil“. Policista založí papír do stroje a povídá: „Uklidněte se, paní. Můžete nám ho popsat?“ „No měří asi 150 cm“, uklidňuje se paní, „váží 95 kg, má pleš …. velké břicho ……. falešné zuby ………. Víte co? Zapomeňte na to.“

Práva zvířat

Chajim Jankel šel za rabínem: „Rebe, žena mi omarodila. Co mám dělat?“ Rabín se zamyslel: „Chajimku, znáš to pořekadlo, že když žid jí slepičí polévku, někdo z těch dvou byl marod? Kapíruješ? Tak poslouchej. Máš slepičku nebo kohoutka?“ Chajimek se chytal až na ten konec. „Mám, rebe, slepičku i kohoutka.“ Rabín mu poradil: „Tak vezmi kohoutka a udělej mladé paní silný vývar.“ Chajimek se nechtěl hádat, ale nedalo mu to: „Rebe, to se ale té slepičce nebude líbit a bude smutná!“ Rabín na to: „Něco na tom je. Tak vezmi slepičku a udělej ten vývar.“ Chajimek si to představil a celý ztumpachověl: „Rebe, ale to se zase ten kohoutek bude trápit a bude chodit po dvoře jak tělo bez duše a to já nechci vidět svejma očima!“ Rabín si potichu potěšeně zachrul. Ejhle, bude muset řešit závažný theologický problém! „Chajimku,“ řekl na to, „jdi domů a přijď zítra. Musím prostudovat svaté knihy.“ Chajimek přišel druhý den, celý nedočkavý. „Tak co, rebe, jak to mám udělat?“ Rabín na to: „Zabij kohoutka.“ Chajim žalostně: „Nojo, ale to jsme si řekli už včera, že se slepička bude trápit!“ – „Tak ať se trápí.“

Profese

Začneme muzikanty, ti dokážou být drsní, ale nejde přitom o život. Víte, kde těm nejlepším a nejslavnějším tenoristům resonuje zvuk? – Tam, co mají jiní lidé mozek.

U doktorů však již o život jde. To se takhle potká Kohn s Roubíčkem, který je ve smutečním. „Copak, Roubíček, co se jim stalo?“ – „Manželka umřela.“ – „A který doktor ji léčil?“ – „Žádný. Ona umřela sama.“

Anebo jak přišel pacient k doktoru Steinovi. „Doktore! Co mám ještě zkusit? Stát nemůžu. Sedět nemůžu. Ležet nemůžu. Klečet nemůžu. Chodit nemůžu. Co mám dělat?“ Doktor Stein se zamyslel. „A zkusil jste se pověsit?“

Zlatý hřeb neboli punchline

Tedy, k tomu úvodu pro přesnost nutno dodat, že on se mi Arnošt Lustig k té mé otázce z festivalu 9bran nakonec svým způsobem přece jen vyjádřil. A to nijak tuctovým, ale brutálně, naprosto grandiózním způsobem. Na smrtelné posteli, při možná úplně poslední transfúzi – úplně si představuji, jak slastně se přitom zašklebil – se totiž ujistil: „Doufám, že je to krev křesťanských panen.“

Arnošte, díky. Nelze zapomenout. Toto je totiž ta naše Střední Evropa.

Západu ani souhlasu netřeba.

(Z autorovy knihy Štein-Schneiderova sbírka vtipů na židovský způsob)