MARTA URBANOVÁ
Poezie
Poezie je moje modlitební knížka
nenosím ji do kostela
čtu si z ní den co den
na té stránce, kterou právě otevřu
a každá ke mně jiným tónem promlouvá
jinou rukou mě hladí
otevírá mi své pravdy
pokládá mně otázky ze siločar vesmíru
od jehož tajemství jsme odloučeni
od hlubin a velikosti své existence
z míst, kam můj mozek nedosáhne
Podává mi šálek podstaty bytí
pochopení, že nebudeme vědět
co je za tím vším
proč hvězdy krouží ve vesmíru
jako krvinky v našich žilách
Energie se nemůže ztratit
protony mají existenci do věčnosti
Což může hmota trvat a duše ne?
Pokládá fáč na mou duši bolavou
Osudová
Nemůžeme si vybrat, kde se narodit
Jakou kůži chceme mít
Stejný odrazový můstek nám není dán
natož věk, čas narození a smrti
tak jakýpak vděk
že se nám dostalo svobodné vůle
která nás vede meandry osudu
ke křižovatkám
z nichž mnohdy není návratu
Návraty
Připomínám si nedávnou cestu domů
podzimní mlha odřízla komíny
střechy domů a stromy podél cest
zůstalo bezhlavé přízemí
změnilo město i hřbitov za poníženou zdí
Svíčky na hrobech blikaly v dlouhých řadách
Hovořili mezi sebou ti
kteří na sebe nikdy nepromluvili
a brána dosud byla otevřená
pro kroky návratů
pro noční rozjímání
Není se čeho bát, jen mírkou smíření
jsou zalévány květiny
omývána jména, s nimiž jsem tu žila
Noční preludium
Když v noci nemohu spát
pročítám si verše
Každý básník jinak prožívá svou lásku
a zdá se, že miluje stejně
Čtu si o holubech dětství
ráchajících se pod oknem v kašně
Vidím třepotání křidélek
než vzlétnou do oblak
Další báseň mne rozlítostní k slzám
nad osudem psa
jemuž zkracují řetěz
Takové jsou naše lásky
vnímané ze všech úhlů
Krásné a úděsné
Naděje
Prameny řek tíhnou k moři
Masy vody vyvěrající z vrchovin Angoly
se zběsile ženou přes Namibii po své
1500 kilometrů dlouhé pouti
Ale k moři nedojdou
Delta řeky Okavango se v Botswaně
na poušti Kalahari rozlije
Písky pouště pojmou kubické kilometry vody
Přicházejí obrovská stáda velkých savců
antilop, pakoňů, žiraf, buvolů, slonů i hyen
tisíce migrujících ptáků, mraky ryb i hmyzu
aby vytvořili v zimním období
v slepých ramenech řeky, v lagunách, v hustém rákosí
šumícím ve větru, dech beroucí kulisu safari
V nejkrásnější rezervaci Moremi
kam míří největší stáda zvěře
může mít člověk pocit, že stanul poblíž místa
kde právě zakotvila „Noemova archa“.
Tady se mělká vnitrozemská delta s jarem ztrácí
tady de facto mohutný tok končí,
zcela podoben lidskému údělu umírá
s tím rozdílem, že řeka má naději
Hříčka moci
Hledám krásu v Národní galerii
na Trafalgarském náměstí
ale sotvaže vstoupím, přímo proti mně
vepsaná hrůza do krásy obrazu
Bez hlesu stojím, trpím, prožívám tu chvíli
s Lady Jane Grey v bílých prostinkých šatech
tápající se zavázanýma očima
po popravčím špalku
Kat za ní vysoký, ztepilý a klidný
v jedné ruce dosud skloněnou sekeru
Ten okamžik zachytil malíř Paul Delaroche
na velké plátno pro výstrahu mocným
sedmnáctiletou devítidenní královnu
hříčku moci Tudorovců
do níž spadl téměř nevinný květ
Příští šance
Listuješ-li knihou poezie, v níž jedna jediná báseň
tě upoutá jako vybroušený diamant
pak ta kniha stojí za to
Nepřímá úměra s letenskou chobotnicí
naší klenotnicí deseti milionů svazků knih
Vyslovíš jméno knihy k zapůjčení
v minutě se nabízí před tebou k čtení
s lákavou nabídkou přejít s ní do kavárny
k vyhlídkovému oknu
pod nímž čaruje naše stověžatá
svázaná stříbrnou vodou pod mostními oblouky
Dal jí dar Jan Kaplický
jako by srdce Prahy na pravé místo položil