IVO FENCL
„Bez nervové nemoci není velkého umělce.“
Marcel Proust
Od jara do podzimu prvního koronavirového roku 2020 přišla Národní galerie ve Veletržním paláci s úžasnou výstavou podle koncepce Otto M. Urbana. Nazvali ji Sen ve snu. Edgar Allan Poe v českých zemích a shrnula takřka dvě stě exponátů z dílny tří výtvarnic a pětatřiceti výtvarníků, sedmnácti už nežijících. Navždy expozici dokumentuje stejnojmenný katalog (224 stran), koncipovaný rovněž Ottou Urbanem (ve spolupráci s Veronikou Hulíkovou) a doplněný vedle Urbanovy titulní stati ještě studiemi Ivana Adamoviče a Martina Jirouška s tituly Endemické končiny hrůzy a Opeřené stíny českého Poea.
Nejpočetněji zastoupeni, a to rovnou třiceti litografiemi, osmnácti uhly (především uhly) a patnácti dřevoryty byli (ve stejném pořadí) František Kobliha (1877–1962), Alén Diviš (1900–1956) a Josef Váchal (1884–1969), jehož poeovské variace souborně vyšly roku 1946.
Minimálně při pohledu do katalogu ale víc než někdy přeceňovaný Váchal utkví osmice ryzí děs dštících prací Jana Konůpka (1883–1950), a to především z jeho cyklu Zem snů (1940). – Legitimní otázkou už ale zůstane, nakolik bylo místné vztahovat veškerá na výstavě umístěná díla (a třeba i právě Konůpkova) jen a pouze k Edgaru Poeovi. Někdy je to, pravda, sporné. Nicméně závratný pohled do kaňonu, v němž se po dvou, po třech vznášejí a vinou k sobě přízraky lidských duší anebo groteskní vize létavců s blanitými křídly nad krajinou… se vám jednoduše zanítí až pod kůží. Toť Konůpek! A básnivá Zem snů: sedmero jeho leptů. Už volněji se k Poeovi, pravda, vine jeho nedatovaný dřevoryt Básník a přízrak (z let dvacátých).
Na straně šestačtyřicáté objevíme poté díky Ivanu Adamoviči v katalogu i další dva Konůpkovy lepty – z let 1925 a 1926. Pocházejí z knih Havran a Dvě povídky.
Konůpek tedy nezklamal, ale ilustrátor František Kobliha i tak zůstal nepřekonán. Děs a hrůza totiž čiší již od roku 1950 z jeho ztvárnění Masky červené smrti nebo z obrázků přitisknutým k veršům Ulalume a Město v moři. Přímo geniálně pak pojal báseň Annabel-Lee a s dokonalým minimalismem onu věnovanou Anně. Poeovské Ticho nemůže už nikdy najít lepší ztvárnění a těžko kdo překoná Koblihovy litografie kosmických až nadkosmických vizí Eureka, Bezpříkladná dobrodružství Handse Pfalla a Rozmluvu Eirovu a Charmionovu. Především František Kobliha náleží k těm, s nimiž je dávný a tak nešťastný básník zcela kongeniální, a výrazem jej překoná snad jen legendární litoměřický rodák Alfred Kubin (1977–1959), autor románu Země snivců, který má úvodem katalogu navíc ještě osmý svůj výtvor Král mor (1910) – ke stejnojmenné Poeově povídce.
Jeho děsuplné lepty z roku 1903 jako Hrůza či Hlad mohl zrovna tak stvořit Salvador Dalí, kdyby tedy tenkrát již žil, a pouze Výkřik úzkosti se z publikace někam vytratil. Uveden je pouze v obsahu.
Opět tu, pravda, nejde jen o Poea – a dejme tomu monstrozita na obrázku Slaboch víc asociuje Wellsovu Válku světů. Amerického básníka nicméně Kubin cíleně ilustroval už od roku 1910 a v letech 1918–20 vznikly pozoruhodné ilustrace k jeho románu o Gordonu Pymovi, dodané ovšem až do vydání knihy z roku 1959.
Komplex expozice uvnitř Veletržního paláce zahrnul, zopakujme, také díla sice kvalitní, avšak s Poem nemající společného nic s výjimkou obdobné atmosféry – a zde hovořím především o sporném přifaření Steinerova (1880–1945) cyklu Golem (1916) k Williamu Wilsonovi. Jde bezesporu o úžasné ilustrace, to ano, ale vždy zůstanou přimknuty k nejslavnějšímu Meyrinkovu románu. Odpovídá tomu i čas jejich vzniku vprostřed první světové války.
A za války další, konkrétně roku 1943 pak vytvořil Hugo Steiner-Prag skvělý pohled na Poeovo Jezero. Nemuselo to ovšem být opravdu jezero právě Poeovo a zrovna tak obě variace Kupkova (1871–1957) Černého idolu (1900–1903) ze Země snů v žádném případě nelze vázat k jakékoli antarktické „ledové sfinze“ ve finále Příběhů Arthura Gordona Pyma. Avšak Edgar Poe to přesto je, to pokorně uznejme, ba je to nejspíš a právě Poe v krystalické podobě.
Ani báječný Bohumil Kafka (1878–1942) ovšem nevytvářel své mumie (1904–1905) přímo po četbě Poeovy povídky Na slovíčko s mumií, k níž byly přiřazeny, ani již nemluvě o oleji Jakuba Schikandera (1855–1924) Monreale. Tento jeho obraz je i svou morbiditou silný, nicméně s povídkou je v kontakt dán jen účelově.
Ale dost. Už trapně nepokračujme ve výčtu sporných či výslovně nesmyslných (a viz Havrani Jaroslava Panušky, 1903) spojnic mezi tím, co kdysi psal Poe – a co tvořili výtvarní umělci. A místnější dozajista bude přiznat každému práva na volnější licenci. Ostatně právě Panuška připravil pak, roku 1923, dobrou obálku k už zmiňovaným Dobrodružstvím Arthura Gordona Pyma, která je v katalogu k vidění už na straně 44, to jest v rámci Adamovičovy studie. Do téže knihy přidal Panuška i tři snaživé pastely.
Jistá odtažitost od tématu se jménem Edgar Poe je pak ostatně patrna spíš u těch mladších autorů, mezi kterými kupříkladu Jan Hísek (*1965) přiřadil obraz Bloudící (2019) povídce Arnheimské panství. Jako takový jeho olej víc než obstojí, ba užasneme i nad Hískovou abstrakcí Jáma, ani ta nemá ale s Jámou a kyvadlem příliš společného. Nevadí? Nevadí!
A v tomtéž výtečném katalogu posléze objevíme jednoznačnou Hískovu mezzotintu Černý kocour.
Za pozornost taky stojí instalace bronzových modelů zlatého skarabea (2019–2020) od Kryštofa Hoška (*1984) a nezklamou ani dnes ilustrace Františka Tichého (1896–1961), z nichž tu pátou do počtu dohledejte na stránce 48. Funguje rovněž brilantní kolekce působivých prací Karla Součka (1915–1982) a ledacos společného mají hravě magické přístupy Karla Nepraše (1932–2002) s metodami Jiřího Šalamouna (*1935), přítomného tu čtyřmi proň typickými obrázky k Odcizenému dopisu (2009). Jak známo, už roku 1969 ilustroval Šalamoun také sbírku detektivních povídek Vraždy v ulici Morgue, přičemž každou z pěti próz povýšil zcela jinou stylizací.
Adolfa Borna (1930–2016) výstava připomněla sedmi zdařilými ilustracemi k reedici souboru Jáma a kyvadlo (1987) a Jan Švankmajer (*1930) se nemohl představit jinak než jako filmař. Natočil na motivy vícera Poeových próz film Šílení, z něhož si v katalogu můžeme prohlédnout autorův plakát (str. 56) a dále i Ornát a Černý krucifix. V rámci Jirouškovy studie i dekoraci z filmu Kyvadlo, jáma a naděje (1983).
Sochařská díla talentovaného a na výstavě nejmladšího Marka Škubala (*1986) datovaná do roku 2019 jsou očividně čímsi víc než „pouhými“ bystami Rodericka Ushera (patinovaná sádra) či samotného Poea, kterého taky už v letech 1910 a 1911 dvakrát zobrazil Otakar Coubine (1883–1969). Náš současník Pavel Růt (*1967) přispěl románu Příběhy Arthura Gordona Pyma abstraktním zachycením finální scény nazvaným Bílý vodopád (2019), k čemuž připojil zdařilé variace na Černého kocoura a Zlatého scarabea (2017). A taky osm linorytů ke knize Havran a jiné básně (2003).
Dobře tomu, že byly na výstavě zastoupeny také ony tři ženy. Tereza Eisnerová (*1981) se úplně jinak než kdysi Bohumil Kafka věnovala zachycování mumií a roku 2019 vytvořila v téže sérii rovněž Egypťana. S Poem její působivá díla, pravda, korespondují sporně.
Markéta Váradiová (*1973) přispěchala pak se zrcadlovým Dvojníkem (2020), kde jistě lze pochopit vztah k Williamu Wilsonovi (který je v Golemově případě jen matný), a Běla Kolářová (1923–2010) byla i je zastoupena Poeovým „derealizovaným“ portrétem z roku 1966.
K dalším vystavujícím patřili například Jakub Špaňhel narozený roku 1976 (další z Poeových portrétů datoval 2020 a akryl na motivy Havrana dotvořil jedno léto předtím) či precizní Jaroslav Róna (*1957). Na obrázek od básníka Karla Hlaváčka z let 1896–1897 oproti tomu na výstavě nedošlo, avšak doplňuje aspoň titulní studii katalogu. Ta pečlivá Adamovičova nás navíc seznámí i s prací Oskara Reindla a Milivoje Uzelace (dvě knižní obálky z roku 1919), ale i Václava Sivka (Vraždy v ulici Morgue, 1964) a (vícekrát) Josefa Lieslera (str. 50). Masku červené smrti lze pak ztotožnit i s knižní obálkou Petra Dillingera (1918 či 1919), jenž roku 1934 zapracoval taktéž na bibliofilii Oválná podobizna. Většina těchto starých knižních obálek přitom pochází z archivu Martina Jirouška.
Díky úvodní a titulní Urbanově studii zabrousíme ovšem i do výtvarného zachycování básníka mimo naše hranice, i zříme v katalogu ve zmenšeninách práce Félixe Vallotona, Edwarda Wehnerta, Danta Gabriela Rossettiho (Havran, 1848), Johna Tenniela, Antoine Wiertze (Předčasný pohřeb, 1854), Yan‘a Dargenta (Pád do Maelströmu, 1864), Alphonse Legrose (Jáma a kyvadlo, 1861), Gustava Doré, Édouarda Maneta (Havran, 1875), Odilona Redona, Jeana Delvilla, Williama Degouve de Nuncques, Jamese Ensora, Fredericka Coburna (Černá kočka, 1902), Manuela Oraziho, Alberta Martiniho, tzv. Alastaira (Pád domu Usherů, 1928), Edmunda Dulace, Maxe Schenka, Aubrey Beardsleyho (Maska červené smrti, 1894), Arthura Rackhama (Vraždy v ulici Morgue, 1935), Harry Clarka a komiksovosti se už blížícího Virgila Finlaye (Zrádné srdce, 1952). – Závěrečná studie Martina Jirouška je rovněž precizní a k průzračnosti jeho textu snad pomohl i jistý nedostatek materiálu, jelikož autor se věnuje pouze našim filmovým poeovským adaptacím, z nich se hned první, Opeřené stíny (1931, režie Leo Marten), ztratila, aby se dochovalo jen pár fotografií a zjištění, že se podobně jako v případě Švankmajerova Šílení jednalo o adaptaci Poeovy přeceněné hříčky, v které si chovanci ústavu prohodí role s ošetřovateli.
Jiroušek připomíná podrobněji právě Jana Švankmajera, jenž spolu s Petrem Čepkem adaptoval i Zánik domu Usherů, ale ztratila se bohužel slovenská inscenace Na slovíčko s mumií (1970), ta jistěže nikoli od Švankmajera.
Sám pak maně vzpomínám na bezvadný triptych A. C. Dupin zasahuje z téhož roku, jehož kreslené vstupy zajistil zmiňovaný už Jiří Šalamoun. Alex Koemigsmark tu adaptoval Vraždy v ulici Morgue, Odcizený dopis a povídku Vrah jsi ty!, do níž Dupina invenčně dosadil. Hrál ho Chudík, padoucha jménem Karlíček stejně dobře Viktor Preiss.
Závěrečná historka triptychu byla pak opět zpracována roku 2003, ale už méně zdařile, a Jiroušek nezapomíná ani na parodii Havran v panelovém domě s recitujícím Petrem Nárožným či Záhadu Marie Rogetové, jíž se obírá dvoudílná Škvoreckého adaptace Poe a vražda krásné dívky (1996) s trefně obsazeným Vladimírem Dlouhým v titulní roli básníka. Ten kdysi skutečně naivně pátral po pachateli sexuálního zločinu, spáchaného na Mariině předloze.
Už od roku 2011 máme pak i animovaný horor The Black Cat od smíšené tvůrčí dvojice Vít Přibyl – Noemi Valentíni.
Výstavě ovšem víc přísluší Adamovičův rozbor ilustračního doprovodu k takřka nespočetným českým vydáním Poea, kterými se Ivan probírá komplexně a často i bez ohledu na obrázky (a už od roku 1853).
První ilustraci – od Josefa Richarda Marka – dohledal teprve k roku 1909 a k sešitu Démon perversity. Další poté k létům 1918 či 1919, kdy významný výtvarník a pedagog Petr Dillinger představil už zmiňovanou svou Masku červené smrti. A Václav Čutta? Ilustroval roku 1919 Muže davu. A hle, jak Ivan Adamovič nadhazuje, mohlo by se jednat o vůbec první celobarevnou poeovskou ilustraci u nás.
Od roku 1925 vstupují pak badateli do cesty i četné pozoruhodné bibliofilie a jistěže Poea zilustroval také František Mutzika. Zmíněný již Alén Diviš nakonec vytvořil dokonce komplet šedesáti ilustrací, na kterých pracoval nedlouho po Kytici.
Valentíni…
Výstava doplatila na pandemii. Ale snad to tolik nevadí. Katalog si lze objednat a Otto Urban už kdysi stejně kvalitně textově doplnil výbor z Poea Krajina stínů (1998). Znale dnes probírá vícero aspektů Poeovy osobnosti i jeho osudu, připomíná povídku Oválný portrét jako podstatný vzor Obrazu Doriana Graye, anebo mluví o fiktivním malování Rodericka Ushera. Zná samozřejmě i všechny podstatné studie i monografie o vztahu Poea a výtvarna – v čele s knihou Barbary Cantalupové Poe a výtvarné umění (2014) – a neopomene připomenout, že to je Christian Drost, kdo se v jedinečné disertaci (2006) obírá i tím nejpřímějším vlivem Poea na výtvarné umění. Především ale Urban umně vkládá Poeovo dílo do nejširších souvislostí.
A jestli to doposud nevíte, vězte, že i Gaugin stvořil zinkografii dle Pádu do Maelströmu (1889) a obraz Nevermore (1897) a taktéž Félicien Rops se inspiroval morem alias „rudou smrtí“ ve Smrti na plese (1865–1875).