JAKUB STEIN
V době ještě nepřístupné kavárny Louvre si mírně rozmrzelí pánové Kohn a Roubíček usedli jako jediní hosté v jisté venkovní zahrádce nejmenované kavárny, otevřené právě v tom týdnu, kdy májový deštík střídalo mžení, a objednali si u notně rozmrzelého pingla espreso a ruské vejce přejmenované pro jistotu na Henriho (co kdyby přišel třeba předseda senátu), a libovali si ticho, jaké v Louvru nikdy nezažili. Pak že doba respirátorů nemá žádná plus. A pan Roubíček šel stylově od lesa k věci:
- Taky, pane Kohn, ztrácej teď pojem času a najednou nevěděj, co bylo dřív, co potom a co v tu samou hodinu?
- Myslej starou dobrou otázku o vejci a slepici? Jak jich znám, to zaručeně nemyslej.
- Mají recht, sužuje mě, že ne a ne si vzpomenout, jak to šlo za sebou anebo ausgerechnet naráz ve stejnej večír. Zdá se mi to jenom, že když na veřejnoprávním kanále, kerý do roztrhání těla slouží vítězství pravdy a lásky, vypálili senzační zprávu o tom, jak to vlastně bylo, když to před tolika rokama bouchlo ve Vrběticích, zrovna v ten den jako z udělání na jednom komerčním kanále načali stejně senzační seriál o největších lžích v novodobých dějinách, anebo se mi zas jednou vysmívá paměť?
- Vědí, že nevím, jsem na tom taky tak, taky mi neušlo, co muselo na tom komerční stanici vyvolat zděšení. Čertvíjak dlouho ten seriál chystali a odvysílat jednu z největších lží jako naschvál v den, kdy vlastně oficiální média znenadání obviní cizí velmoc z teroristického útoku u nás a hned vyhostí ne jednoho nebo dva, jak se to dělává, ale osmnáct diplomatů té velmoci, to je přece malér non plus ultra.
- Proč myslej, pane Kohn, že malér?
- No proč. Televizní diváky s í kvé tykve nutně napadlo, co když tu je v přímém přenosu další z největších lží?
- Aleale, pane Kohn, jsou dnešní? Copak záleží na tom, co koho napadne? I kdyby to byl třeba doktor věd.
- Maj na mysli toho profesora sociologie, kerýmu v jedněch novinách neotiskli, co napsal o té cause Vrbětic a on se urazil a už do těch novin nechce psát?
- No viděj, že nezáleží. Dnes je dnes a za pár roků to bude jinak. Když se čtenář těch novin, nějaký pan inženýr, optal šéfíka těch novin, proč v nich postrádá komentáře toho sociologa, šéfik ho bryskně utřel. Že i jim v redakci ten spolupracovník chybí…
- Jak by nechyběl, chytil se pan Kohn, - dyť se ty noviny kupovaly hlavně kvůli komentářům z otevřený hlavy člověka, uraženého pisatele, kerý byl roky poslancem europarlamentu a kerý se může na příliš opatrný deník vykašlat a najít odvážnější, dokonce nezávislejší a hodně čtenou redakci u konkurence.
- Tady viděj, že sunt denique certi fines, jak věděl už jistý básník Horatius, zkrátka pravda a svoboda jen ocaď až pocaď, dyž je tu vyšší zájem. A tomu neobětovat pár tisíc kunčoftů?
- Nechtěli menovat?
- Nechtěli. Jistě jim neušlo, jak i pan premiér jak na obrtlíku radši změnil názor, jen co mu vytmavili, že jde o vyšší zájem, a jak by pochybil, kdyby nerozumně pochyboval.
- Na ja, pochybovat se nevyplatí. Věřit, věřit, věřit, jen víra tě uzdraví. Politici sou dycky v tom nevinně. Věří tajným službám, kerý sou všecky na jedno brdo, a plní i přání, jaká jejich chlebodárci jen naznačí a v jejich vyšším zájmu si vymýšlej neexistující nebezpečí - a nemají proč si dávat pozor. Co by jakkoli měnily svoje ubožácké praktiky, když jim to furt funguje? Seriál, kerý se vydává za vylíčení těžké cesty statečných novinářů k pomenováním lži, dodávané tajnou službou, a usvědčením z ní, je moc poučný a lháře uklidňující. Lháři ve vyšším zájmu, třeba ve vyšším zájmu vysokých zisků díky lhaní o neškodnosti kouření, byli postupně po letech konečně sice vypátráni, usvědčeni, pár jejich pomocníků si to odskákalo, ale hlavounům se nestalo nic. Tak co by se měli jejich pilní místní imitátoři čeho bát?
- Zkrátka lži se odhalují jen po lžičkách a hlavně po mnoha letech.
- Takže je tu krásná jistota, že se ani z Vrbětic nestanou nikdy Svrbětice.
Pánové Roubíček a Kohn zaplatili turka a Kolumbovo vejce. Když to espreso a vejce tak
přejmenovali, pan vrchní nehnul ani brvou; dýško by příště třeba nebylo.
Pořád mžilo.