MILAN BLAHYNKA

V básni Poésie (prosím jazykové korektory ponechat autorův archaický pravopis) je Martinu Reinerovi v jeho nejnovější knize MAGICKÉ ČÍSLO 9 (Aula, Praha 2020, obálka, frontispis, grafická úprava a sazba Aula, 88 s.) „líto matky Poésie, / co žije v ústraní / jak stará kurtizána / a na lavičce za domem / vyfukuje dým ze stále poslední cigarety“. V devíti a sedmi verších následujících dvou slok básník vypočítává všecku sešlost, vyřazenost, bezmoc většiny dnešní nejenom naší produkce deklarující se jako poezie, bezmoc na lavičce za domem udržet moč a nepáchnout, když „shořely hvězdy, rozpadly se říše“ a „klaun prostě zakopl / o madlo necek“.

Mezistrofní předěl a báseň končí veršem „A přece…“ Čtenáři sami doplní slovo poezie.

Básník Reiner se nemůže (stejně jako žádný autentický básník a čtenář) smířit s jejím koncem. Hned na báseň Poésie navazuje báseň Ouvetura; začíná verši „Komu se mám zodpovídat za tuto báseň? / Rozhlížím se po temném schodišti: / komu za tuhle / a komu za příští? // Belhám se podél hrazení / jak ‚komická stará‘…“ Reiner se nebelhá, básní, až se práší za kočárem, jeho hlava není hlava „okresního Dia“ a není „Génius s upraveným tachometrem“, metrum jeho veršů pravidelných i volných stejně jako rýmy jakoby náhodné, ba i rýmové echo (Umberta Eca : trochu mě to leká) podílí se na objevné knize, která není sbírkou, ale přísně komponovanou skladbou, jak tomu není u Reinera poprvé.

A je to skladba zdravě ambiciózní. Je to skladba přepisující kulturní dějiny. Horlivé revidování dějin je na pořadu dne, minulost se „objevně“ přepisuje podle aktuálně panující moci. Reinerův palimpsest jak Starého a Nového zákona, tak hospodských řečí a vzletných slov velikánů poezie nahrazuje původní narativ v zájmu poezie, v zájmu hlubšího poznání, pravidelně nelítostného básnického vidění „až za roh“, jak tomu říkala Fáfinka Nezvalová. „A to je celé, dějiny končí, / tak jako pokaždý, / u Tonči, Monči, / Báry či Evity. // Smysl nám provždy / zůstane ukrytý.“

A jsme u názvu skladby Magické číslo 9. René Felixe Allendyho dosud nepřekonaný Symbolismus čísel, česky ještě nevydaný, zato hojně opisovaný, definuje číslo devět jako „nejvyšší složitost a zároveň přechod k totální reintegraci“, ke znovuscelení světa a vědomí, rozpadlého, atomizujícího se dnes v míře, o jaké se Allendymu před sto lety nezdálo ani v nejčernějších snech.

Reinerovo básnické znovuscelování žití, marné hledání znovuzřízení Ráje („z Ráje vede cesta ven, / a jen zřídkakdy zpátky“) se opírá o šest autorů, které má Reiner za mistry (Hrabě, Nezval, Blake, Wernisch, Erben, Joyce), o zážitky z mládí, z cest a hlavně z Brna. Z Brna, nikoli z hvězdné oblohy je Fardova Kometa, fotbalový klub Kometa, který vedl Eduard Farda, z Brna, a ne z nějaké exotické země, je malíř Kokolia, křestním jménem Vladimír; s Brnem byl mnohonásobně spjatý Nezval a v Brně budoucí básník našel svého příštího učitele Jiřího Kuběnu, o němž píše, že „si myslel, že jsem buzna“ a že o něm, mladém adeptu poezie, jehož těšil „zájem zakázaného básníka“, napsal „Je Jako Martin Slunce“. Snad i na nějaké výstavě v Brně, nikoli v kyjevském panteónu knížete Vladimíra si Reiner objevil předkřesťanského boha slunce a pozemského ohně Dažboga z básně, kde bohové, tvářící se přísně, leč „svolní k dohodám“, jsou „rádi, / mají-li s kým pít a žvanit o věčnosti“, a kde si básník podává i lid „v tomto kraji“: „Krutý bez příčiny, / zlenivělý kompromisy / a vždy hotov / vykrást hlavy svých zemřelých jako lesní hroby.“ Magické číslo 9 je Reinerova kniha zas velice brněnská.

Její finále V devět u Caipla neinspiroval podnik v pražské Dlouhé, ale lokál v brněnské Kozí, kde se zavírá právě v devět. Tam kdosi (básník?) vstoupil, „zasažen příbojem nostalgie“, „do domu plného mužů a žen, / svět hlučných pivařů / rozesetých podél stěn / zdál se mu tak vzdálený a cizí / jak soubor barokních vizí. / Jako by prošel zdí… / a zpozdil se tím / o čtyřicet let“. V tom lokále poznal „ten pitomý trik s léty“, která se zapírají, povzdechl si, a on „vlasatý jak Ježíš, / najednou věděl, / že tento den je předěl: / minul mlčky Magdalénu / sedící pod obrazem, a s pohledem na zem, usedl na hlavní scénu“. A pak už jen v závorce, jakoby na vysvětlenou pomalu chápajícím: „Pod tajným kódem / nejvyšší moci Života, / pro který dosud nenalezli / jméno, natož hlas.“

Martin Reiner je z básníků, jimž nebrání obdiv k Mistrům vidět i jejich slabosti. Jiřímu, svému guru, napsal in memoriam vděčnou báseň, ale básnická bilance prvního Bítova končí slokou: „Kde Kuběna, ta Děvka Páně, míval radost ze stoupenců karezzy / a i jen z usoplenců, / tam dnes v šeru zahnívá / kupa černých věnců…“ No ano, Jiří Kuběna nebyl imunní vůči lichotkám.

Pořád však trvá Reinerova touha po ztraceném Ráji poezie, sen básníka, který „plebejsky spokojen“ usedá na pohovku: „a možná usnu jako koala v koruně eukalyptu / jako diva v Nezvalově náruči, ba, / to přál bych si / ze všeho nejvíce.“