MARTA FRANCOVÁ

Vltava v Praze

Oblékla se do stříbrné hladiny

vlnky se pyšní flitry na hřebíncích

plesové šaty ze všech nejkrásnější

jí darovalo slunce pod obzorem

krajkoví mostů zdobí její šat –

Vltava plyne smírně jako kdysi,

když v plné slávě zářil Vyšehrad,

a v dáli spíná vlhké dlaně břehů

já slyším Smetanovy harfy hrát –

připlouvá labuť s poraněnou šíjí

esence krásy – bílý otazník.

Proč, proč jen? Komu ublížila?

Má řeka mlčí. Koho se mám ptát?

Titanic 21

Transatlantický parník

se potácí na vlnách doby

na cestě odnikud nikam

pasažéři na horních palubách

i v podpalubí křepčí a pijí

na oslavu nové budoucnosti

koráb se houpá

nahoru, dolů

na vrchol – do propasti

živly i Bohem prokletá

loď Bludného Holanďana

plná přízraků a koster

se žene slepě vpřed

a nikdo netuší,

že v dáli číhá bariéra z ledu –

opilý kapitán sedí na stěžni pochyb

o smyslu plavby a života

a kormidelník se směje,

než jej i kolo osudu

pohltí náraz a mlha

věčného zatracení

Duch doby po česku

Putyky, butiky, KFC

šmejdi a vrazi, obchod s bídou

na čelo znamení černou křídou

nakreslil člověku rudý skřet

z kvetoucí země třetí svět

kultura zažívá mocný vzlet –

Partička, Penzička, Doktor House

závistí bledne i Mickey Mouse

Výměna manželek probíhá hladce

žijeme na dluh, žijeme krátce

bordely, pelechy, poslední štace

duši nám ukradla mobil-izace.

V Ordinaci děj se daří

štěstím pláčou mladí, staří

Bezdružice, Babovřesky

nakupujem hezky česky

v zemi možností

Vše co zbylo rozprodáme,

jak nám doba káže

kanóny však objednáme

té největší ráže

Doly, hutě uzavřeme

Kocourkov jen vzkvétá

uhlí potom dovezeme

z druhé půli světa

V kriminále, tam je blaze

makat nemusíme

za tunel si výjimečně

trestík odsedíme

Zapalujem domy, auta

zapalujem kostely

touha škodit neusíná

za dne ani v posteli

To co není na řetězu

zakrátko se ztratí

pohádkoví loupežníci

byli téměř svatí

Alkohol nám dodá sílu

nůž se má pak lépe k dílu

úspěch – ten se neodpouští

duch už kvílí jako v poušti

národ hyne? Plané klepy! –

Dáme Tuc a budem happy

v zemi možností

Nešvarů si nevšímáme

bližní je nám cizí

zavřem dveře, zavřem uši

sotva z očí zmizí

Apatie tiše hlodá

bezzubé je právo

však se občan trendu poddá –

víc než je mu zdrávo

Zákazů se nelekáme

na červenou plyn přidáme

sprostá slova jdou nám k duhu

slušnost mizí z českých luhů

cosi hnije, cosi páchne

v zemi možností.

A z dáli básníkův zní hlas:

„Kůň bronzový, kůň Václavův

se včera v noci třás‘

a kníže kopí potěžkal“ –

však kdosi pověsil jej hlavou dolů…

A z dáli se k nám blíží noc

tak temná, jako nikdy dosud

a mysl marně pátrá po idolu,

jenž alespoň by za mžik stál,

mžik naděje, že nestihne nás osud

vyhnanců života, vyhnanců smrti

Fénix

Koloběh času

konečno – nekonečno

Brahmův den, kdy tvoří

a noc, kdy odpočívá

mayský cyklus věků,

zakletý do kamene

Úroboros, stáčející hlavu

k vlastnímu ocasu

mystérium kruhu,

v němž dodnes nevíme,

odkud a kam jdeme

Fénix, jenž vstává ze svého popela

a září nadějí

věčného vzkříšení a zániku

prastará moudrost šeptá

z hlubin dějů

sluneční bůh svinuje nebesa

jak svitek papyru

bod nejbližší a nejvzdálenější

spojí se ve svatebním polibku

okamžik ticha velkého třesku –

a já

ve své posvátné chvíli

slyším tikot vesmírných hodin

hledím skrz hvězdnou bránu

na prsten návratu –

a zlatý pták mi sedí na rameni

Nezabiješ!?

Zabíjíš zombíky

zabíjíš spolužáka

zabíjíš partnera

zabíjíš dítě

zabíjíš rodiče

zabíjíš bratra

zabíjíš přítele

zabíjíš souseda

zabíjíš konkurenta

zabíjíš seniory

zabíjíš ženy

zabíjíš nemocné

zabíjíš kolemjdoucí

zabíjíš zvířata

zabíjíš pro zlato

zabíjíš pro drogy

zabíjíš pro moc

zabíjíš pro „ismy“

zabíjíš pro „víru“

zabíjíš pro „říši“

odplata čeká –

Království za koně!

Zoufej si a zemři!

Nefertiti

Lidská a božská žena

jako by včera přišla mezi nás

a tři tisíce let jsou pouhým mžikem

pro dokonalou jemnou krásu její tváře

Nefertiti, jež porodila šest či osm dětí,

má u úst vrásky, jež ji šlechtí víc

než všechno zlato faraonů

zavržená a zapomenutá

pohřbená v písku,

odvezena ze své slunné vlasti

cizinci posedlými honbou za poklady

truchlící v chladném sále v dáli na severu

přece však září jako věčné božstvo

ženství, mateřství, něhy –

A já věřím, že se jednou

vzkříšena vrátí domů

Erínye

Hrůzné a spravedlivé

s vichřicí ve vlasech

a blesky pomsty v očích

za spáchané zlo

děsí i nejzrůdnější mysli

do jejich podvědomí je zaryt strach

jak hieroglyf do kamene

neměnný po tisíce let

a tyran na koturnech

v tóze barvy holubičí

v amfiteátru,

jenž včera aplaudoval,

dnes bude rozsápán

vlastními strážci,

vlastním lidem –

Peractum est!

Bohyně odcházejí

Iluzionista

Veliký kouzelník

v elegantním fraku

a plášti netopýřím

na osvětleném pódiu

luxusního šantánu

plném oslnivých rekvizit

si hraje s lidskou slepotou a duší

diváci vidí to, co není

však co je skryto, nikdo neprohlédne

má dlouhé prsty, jimiž vytahuje

své trumfy z rukávu

představení též asistují

pokusní králíci

mluvící papoušci

krákoravé vrány

uvěznění v cylindru marnosti

a mistr optických klamů,

falešných efektů,

barevných skel a stínů

ohýbač myslí

děkuje za důvěru

panoptikum jásá,

jak chytře bylo podvedeno,

a arcilhář si pochvaluje

svoji pravdu