JAROMÍR ŠLOSAR
Víte, co to znamená, když prší jehličí? – Přiznám se, já to nevěděl. Prší-li jehličí, s lesem, resp. smrkovým lesem, se něco děje. Navštívil ho kůrovec. Nebýt Dostálova „příběhu o smrti a zrození jednoho lesa“, žiju stále v nevědomosti. Příběh se také jmenuje KDYŽ PRŠÍ JEHLIČÍ. Ke konci letošní zimy (2021) ho v edici Brána vydala Euromedia Group, a. s.
Aleš Dostál napsal román jakoby na společenskou objednávku. Nemusím ani do Jeseníků, stačí, když se cestou z Frýdku-Místku k příbuzným na Ostravici ohlédnu na děsivě holý hřeben Ondřejníka. Se soušemi se setkávám na svých túrách po Girové či v úbočí Velkého Stožku ve Slezských Beskydech. To jen tak namátkou.
Spisovatel Aleš Dostál odvážně beletristicky zpracoval téma, které se přímo nabízí dokumentaristovi. Coby dramaturg televizních pořadů s ekologickou tématikou jsem se s ním jak na Šumavě, tak v Jeseníkách mnohokrát setkal. Jen díky tomu si uvědomuju rozdílnost pohledů ochránce přírody a lesníka – prozaika na problém.
Každý z nich vidí les trochu jinak. „Ochranář“ by byl nejšťastnější, kdyby kolem nás byly jen tzv. přirozené lesy, neřku-li pralesy. Na smrkovou monokulturu se dívá s despektem. Vnímá vůbec její vůni…?
Dostálův lesník Kamil Slaný zelený les miluje, třebaže je to smrková monokultura. Dokonce smrkovým lesem voní jeho manželka, byť je to parfém Just. Také si však uvědomuje, že ostrůvky listnatých náletových dřevin na jeho prvním působišti v Žilovicích kůrovcovou kalamitu na počátku 90. let minulého století přežily.
Stále jen před kůrovcem utíká a stoupá proti proudu Řeky. Naivně si myslí, že vyšší nadmořské výšky jsou lýkožroutu zapovězeny. Ale v horkém létě 2018 ho kůrovec dožene i tam, ve vesnici Sedlo. Zrovna, když nastoupil do důchodu a s manželkou plánují společné stáří na chalupě v Mokré Rudné. Zas o kus výše proti proudu Řeky. Jak později zjistí, před kůrovcem není úniku.
V románové retrospektivě se Kamil Slaný vracívá do Žilovic a do svého mládí. Společných cest s Kamilem za synem lesníkem, teď šéfem dřevařské firmy Forest-Wood, do Hotelíčku a do kadibudky v Sedle, na třídní srazy a do penzionu obratného spolužáka Pavla nechť si čtenář užije sám. Mě zajímají především lidské a profesní postoje lesníka Kamila.
Kamil není představitelem myslivecké lobby, jde mu především o les. Aleš Dostál použije vtipné a výstižné přirovnání, když popisuje lesníka, který neloví: „Vypadá podezřele, třeba jako abstinent.“
Už dříve jsem srovnával Dostálův nenucený humor se scénkami Šimka a Grossmanna. Tato poloha je mu vlastní. Takový je jeho slovník i na setkáních u kávy. Dovede jevy obrazně a vtipně charakterizovat. Také kritizovat.
Když Kamil v souladu se svým svědomím a láskou k lesu v Žilovicích vytěží a prodá smrky a vysází duby a buky, je „po zásluze“ potrestán. Aleš Dostál to nenechá jen tak.
Na příkladu žilovického auditu v 96. roce ukazuje byrokratický aparát Lesů České republiky v celé jeho prázdnotě, hlouposti a nadutosti. Byrokratům nejde o les, ale jde jim o předpisy. Je to stále stejný Dostál, který po nelichotivém přijetí „Řek pramenících v horách“ ze strany vedení podniku státních lesů na počátku 80. let 20. století napíše „Ještě jednou se nebát.“
Jeho poslední román se nevyhýbá reminiscencím. Po neslavném auditu se v textu o zeravu v dubině objeví poznámka „povahou neodpovídá předpisům“. Jak si nevzpomenout na stejnojmenný název Dostálovy knížky z r. 1988 „Povahou neodpovídá předpisům“! Po několika dalších stranách je v textu schovaný ještě jeden název Dostálových povídek, „Za všechno můžou (smrk a) jeleni“. Prozaik dovede být ironický.
Kamil Slaný, respektive Aleš Dostál, aby umocnil výpovědní hodnotu sdělení, často opakuje známé pravdy. Ať už se vrací k průpovídkám jednoho premiéra, k moudru profesora Opletala o lesníkově budování pomníků, či slovům z náhrobků „co jsme teď my, budete i vy“.
Knížka pomalu končí a lesník Kamil Slaný rekapituluje. Zjišťuje: „Tak jako pro lidstvo je důležitým mezníkem před Kristem a po Kristu, pro něj to zůstane před kůrovcem a po kůrovci.“
Aleš Dostál tuto část poslední kapitoly uvádí anotací: „Nevěděl, co to je otava. Před Kristem a po kůrovci. Není pomník jako pomník.“ Novinka v Dostálově tvorbě. Jako bych četl Vernův Tajuplný ostrov, kde je každá kapitola uvedena stručnou charakteristikou.
Tak jak jsem při četbě Dostálova románu vzpomínal na Verna, tak se mi také neodbytně připomínal Tomečkův o pětašedesát let starší román Věčný hvozd. Shodou okolností je jeho děj zasazen jen o něco výše než příběh knihy Když prší jehličí, do jesenických hor nad říčkou Desnou.
V obou případech jde z lidského pohledu o tragédii smrkového lesa. Na jedné straně kůrovcová kalamita přelomu století, na straně druhé mohutný sesuv se smrkovou monokulturou 1. června 1921. Obé napravují lesní inženýři. Dnes Kamil Slaný, kdysi Ing. Sokol. Tam i tam se vracejí listnaté lesy.
Až do 7. září 2018 Kamil Slaný netuší, jak vypadá les, který vysázel v první polovině 90. let v Žilovicích. Ten den tam jede po pětadvaceti letech do Hotelíčku na třídní sraz. Má čas, a tak se chce podívat, jak revír vypadá. Dostane se mu satisfakce v podobě voňavé „Kamilovy bučiny“ a nádherné doubravy. Odtud je už jen krůček k tomu, aby se tam s manželkou na důchod vrátili.