MARIE L. NEUDORFLOVÁ

K 400. výročí popravy představitelů českého odboje 21. června 1621

Jako každý rok si připomínáme tragédii, která se odehrála před čtyři sta lety, a památku jejích obětí – hrůznou popravu 27 představitelů českého odboje proti katolickým Habsburkům a jejich znásilňování suverenity, práv a reformační identity zemí koruny české.

České království svou reformací a husitskou historií stálo sto let v čele evropského reformačního vývoje, které nabíralo intenzitu boje s katolictvím teprve od začátku 16. století sílu.

Tam, kde zvítězilo, přinášelo lidem větší svobodu, obecné užívání mateřštiny namísto latiny či němčiny, svobodu číst a obcovat o obsahu Bible jako zdroje mravnosti, rozvoj vlastní kultury, mírnější robotní povinnosti, což přispívalo k úrovni obecného lidu. Byly to hodnoty, proti kterým vedlo katolictví nesmiřitelný boj.

Přes 90 procent obyvatelstva českých zemí zůstávalo nekatolického vyznání, vybojovaného husitstvím.

Spoléhajíce na smlouvy a sliby, čeští stavové zvolili r. 1526 na český trůn katolického Habsburka, brzy však pochopili svou fatální chybu.

I přes neblahé zkušenosti s Habsburky a katolickou církví, nedovedli si představit jejich fanatismus, nenasytnost po moci a majetku, míru jejich nenávisti vůči Čechům a reformaci a míru zvrhlé krutosti, se kterou postupovali nejen proti vzbouřivším se českým stavům, ale i proti českému národu.

Prohra stavů v bitvě na Bílé hoře 7. listopadu 1620 se Habsburkům a katolické církvi stala záminkou k likvidaci tradičních práv a svobod českého státu, včetně náboženské, užívání českého jazyka v království a sociální úrovně snesitelné pro poddané.

Bohužel, byla to i nedostatečná věrnost některých českých stavů ke svým reformačním kořenům, co přispělo k nedostatečně přípravě odporu proti katolickým Habsburkům a tím k porážce stavů na Bílé hoře.

Její příčiny i následky nás pronásledují do současnosti, politické zneužívání historie se stalo módou.

Čas od času přicházejí v historii zlomové okamžiky, kdy se střetnou pokrokovější síly, více souznějící s potřebami a možnostmi pozitivního rozvoje prospěšného většině lidí, jejich svobodě, mravnímu, kulturnímu potenciálu, s konzervativními silami lpícími za jakoukoli cenu na své moci, privilegiích z pocitu nadřazenosti a práv vládnout většině na úkor jejích práv a úrovně.

Takovým zlomovým okamžikem byla bitva na Bílé hoře a následná třicetiletá válka mezi panovníky katolickými a protestantskými. Hlavním výsledek byl, že na rozdíl od protestantských zemí, byly po třicetileté válce v katolických zemích konzervativní principy zavedeny s krutou důsledností a zvláště krutě v zemích koruny české.

Nejprve katolická strana uplatnila svou moc krutou mstou proti 28 představitelům povstání v podobě zrůdného mučení a poprav, které měly vyvolat hlavně strach a poslušnost nekatolíků.

Zámožným stavům byl zkonfiskován majetek, byli vyhnáni ze země (30 tisíc rodin), obecný lid byl násilím pokatoličtěn a jeho poddanské povinnosti zvýšeny třicet- až čtyřicetkrát.

Obrovský úbytek obyvatel válkami a hladomory (ze tří milionů na přibližně 600 tisíc) paradoxně zachránil český národ od vyhlazení, neboť někdo musel pracovat na cizí katolickou šlechtu, která skoupila majetek české šlechty za desetinu jeho ceny a nikdy se s národem nesžila.

Nesvoboda, strádání a nevzdělanost se staly obecným jevem na více jak dvě stě let a slibný český vývoj k modernímu národu byl násilně přerván. Pálení tisíců knih bylo běžným jevem ve všech katolických zemích. Záchrany národa se o téměř dvě stě let později chopili čeští obrozenci.

Katolická církev se hluboce bála skutečné vzdělanosti, vycházející hlavně z pravdy poznané, kterou do 19. století potlačovala zákazy. I pravdu „zjevenou“ odmítala spojovat s principem mravnosti, což byl jeden z důležitých požadavků už Jana Husa, a dalších, včetně J. Á. Komenského. Požadovali nezprostředkovaný přístup ke slovu božímu i přístup ke znalostem, což katolická církev vnímala jako zločin, neboť tyto ideje byly cestou ke svobodě, k pozitivnímu rozvoji lidí, k jejich důstojnému životu, společnému obcování a tak i k rozvoji společností, národů.

Proces byl výraznější v protestantských zemích než katolických, s jejich latinou ve vzdělávání, zákazem číst Bibli a názorem, že národy vznikly odpadlictvím od víry.

Teprve osvícenství, hájící právo každého člověka na důstojný život, a revoluce otevřely nelehkou cestu ke svobodě lidí a k politické účasti většiny.

Pro menší nesvobodné národy to byl proces obtížnější, neboť panující národy obvykle menšími pohrdají, aniž znají jejich historii, podmínky a kulturu, jejíž hodnota vyrůstá hlavně z domácích kořenů.

I v současnosti můžeme slyšet z německé strany, že žádný český národ neexistuje. Globalizační snahy budování říší, obvykle násilné, bez respektu k cenným hodnotám slabších národů, se v různých formách v historii pravidelně opakují, ospravedlňovány různými ideologiemi.

Ale ve skutečnosti hlavní cíl je rozklad národů a zcizování jejich bohatství. Expanzivní mocenské síly, málo vzdělané, nemají zájem na existenci stabilních prosperujících národů a států, nemají zájem na jejich úrovni morální, kulturní, sociální, na řešení problémů rozumnými kompromisy. Naopak, vítají chaos a konflikty.

Pod falešnými hesly a sliby pokračují s pomocí úplatných v barbarských metodách expanze na úkor slabších.

Je naší svatou povinností znát a poučovat se z negativních aspektů naší historie, abychom se dovedli bránit tlakům a vlivům, destruktivním vůči našim historickým výdobytkům a kulturním hodnotám.

Pozitivní stránky naší historie je také nutné znát důkladně, abychom z nich čerpali zdravou sebedůvěru, pocit sounáležitosti a inspiraci k navazování, rozvíjení a obraně všeho pozitivního, co nám minulé generace zanechaly.

A také, abychom sílili svou zodpovědnost za úroveň generací budoucích.