JAROSLAV VÁŇA

V těchto ideologicky i jinak pohnutých dnech bylo co slavit. Jirka si pomalým krokem více než osmdesátiletého starce vracel z místní nemocnice, kam byl pozván s malým zpožděním, na již druhou injekci proti metle současných dnů, koronaviru.

Na cestě k domovu se nemohl vyhnout hospůdce, které všichni místní říkali U Knora. Ti, co znali místní dějiny otvírání soukromých hospůdek (pozor, neplést si s Otvíráním studánek), věděli, že nese jméno místního restauratéra, i když už dávno byl majitelem někdo jiný. Po dlouhé době se otvíraly předzahrádky a prodávalo se točené pivo. Česká kultura se opět prosadila.

Již zdaleka viděl mávání rukou, kterými byl zván ke stolu. Jirka nebyl žádný „pivní skaut“, i když faktickým skautem, nosícím již od dětství jejich uniformu, byl. Jeho maximem jsou dvě malá piva. Pozvání přijal rád. Své přátele, zestárlé dávné muzikanty, neviděl od počátků plošně zavirované společnosti. Rozpomněl se též na slova chvály o prospěšnosti piva, otisknutá v kterémsi bulváru, jehož nakupování podporovala vše čtoucí manželka, kde se psalo, k čemu pivo může posloužit: Čistí šperky, chytají se do něj octomilky, uvolňuje zrezavělé šrouby, odsraní skvrny, vrátí lesk dřevěnému nábytku, pohnojí domácí květiny, vyleští hrnce a pánve, dodá lesk vlasům, změkčí tvrdé maso, zbaví zahradu slimáků, a navíc chutná, je dobré, zdravé a výživné. Ale zejména byl rád, že se setká s těmi, co byli uživateli stejné drogy – hudby. Rád viděl i dlouholetého kamaráda Honzu Gerata, s kterým procestovali půl východní Evropy, v zájmu fabriky, která je zaměstnávala. Ten s potížemi člověka, který nedávno překonal lehkou mozkovou mrtvici, mačkal tóny jen na jedné straně harmoniky, kterou nosil, kde se dalo, basy nezvládal, nesloužily mu prsty. Snad proto všude hlásal, že patří mezi pravé, nefalšované moravské šumaře. Tam byly i časy, kdy se u toho nepřetržitě usmíval. Říkali jsme mu, samo sebou jen ti nejlepší a tolerovaní přátelé – advokát průměrnosti, protože se snesl s každým, byl vstřícný ke všem a ke všemu. Co se dalo, někdy nepovedeně, obrátil v žert.

Jirka si přisednul ke stolu těch, které důvěrně znal a toleroval, ostatní hosty nepozval do svého zorného pole a spustil kanonádu informací o všem, co ho tížilo v čase, kdy se neviděli.

„Dívali jste se na včerejší televizi? Hrál tam celý večer Gustav Brom, a můj oblíbenec, trumpetista Hnilička, který v čase, který není příznivý všem a všemu co zavání Ruskem, si dovolil zahrát nadčasovou skladbu Dobrý den majore Gagarine. Někteří lidé povstali a tleskali tak hlasitě, že museli opakovat.

Za zády, od vedlejšího stolu, zaznělo: „Bůh ví, jak to bylo s tím Gagarinem, jestli to není lež. Známe je, lžou a vždycky lhali. Vzpomeňte jen na současné Vrbětice. Dva mrtví a svědomí je netíží. Nás, Čechy, prohlásili za své nepřátele, společně s Amerikou.“

Jirka se otočil po směru doznívajícího hlasu a uviděl u všech stolů neoblíbeného společníka, který byl tolerován jen s velkým utrpením těch, ke kterým si, ač nezván, přisedl. Ten po roce 1968 emigroval. Za dvacet či více let se nebyl schopný naučit ani základům anglického jazyka, a tak se v krátkém čase po sametové revoluci vrátil. Svou úroveň stvrdil, mimo jiné, tím, že když se pokoušel domluvit s úředníky Celní správy, a tak za něj musel problém se zatoulanou bagáží řešit jazykový samouk angličtiny. Ten se ji naučil v dávných dobách „socialistického despotismu“, ač v té době ještě nevěděl, že ji někdy, v podmínkách maloměsta, bude potřebovat. Měl štěstí, narazil na „výkvět“ české emigrace.

Jirka měl dost prudkou povahu. Stávalo se mu, dost často, že odešel od stolu, který nebyl vstřícný jeho myšlenkám. Byl vzdělaným a sečtělým samoukem a pamětníkem v otázkách regionálních dějin města, psal o hudbě, místních sportovcích, historii okolních dědin, o lidech, které považoval za nositele kulturních statků města, jež měl nepokrytě hodně rád, záleželo mu na jeho celkové úrovni, obdivoval krajinu, kde žil.

Nenechal se zahanbit ani nyní a za doprovodu harmoniky Honzy Gerata, který nesměle a tiše preludoval Dobrou noc majore Gagarine, spustil: „Něco ti řeknu, ty blbečku. Tak zaprvé, měl jsi zůstat v zemi, která po tobě zrovna netoužila. Přesto ses, ty vlastenče, arogantně a bez omluvy, vrátil do země, kterou jsi již jednou zradil. Škoda jen, že se stala kdysi dávno tvou vlastí. A za druhé, mám trvale na paměti slova velikána české kultury, kterého si hluboce vážím, protože on, na rozdíl od tebe, emigraci odmítl v čase, kdy jsme mu my hodně, tady doma, ubližovali. Nebylo to pro něho právě bezpečné rozhodnutí. Zanechal v cizině své druhy, a přesto měl sílu vrátit se tam, kde se narodil. Byl to Jan Werich. Ten prohlásil, že když si sedneme k jednomu stolu s blbcem a jsme tam více než minutu, tak za chvíli tam sedí dva blbci. To nehodlám riskovat, a proto odcházím z této místnosti. Tady je dvacet korun za jedno malé pivo, které mi ještě ani nepřinesli. Dobrou noc kamarádi i majore Gagarine. Odcházím, protože kde je blbec, tam je nebezpečno. Opět Werich. Hořkost z dnešního poznání bych stejně nepřekonal pouhým jedním malým pivem.“

A věrný svým zvykům, odešel. V té době nevěděl, že za několik měsíců to bude navždy. Podlehl zákeřné nemoci, která bývá nemilosrdná i k mnoha jiným.

Tak dobrou noc i tobě, vojíne, vášnivý muzikante, spisovateli a kamaráde. Dobrou noc, budeš nám scházet. A nejen nám. Mnozí se od tebe mohli učit. Třeba i tomu, jak říkat pravdu nahlas, pokud nás současnost svými skutky a násilím nepoučí, že i pravda blbců se může čas od času prosadit, a pak bývá opravdu nebezpečno.