EVA FRANTINOVÁ

Můžeme věřit a nemusíme.

Mark Twain pracoval vleže. Životopisec a historik Reimann byl většinu svého života na nohou. Umínil si, že neusedne a proto v jeho pracovně nemohla být ani židle. Goethe psal v chůzi. Kant nemohl přemýšlet jinak, než když se díval na topol před oknem. Když strom porazili, ztratil nit. Když Kant přednášel, díval se na kabát jednoho posluchače. Na kabátě chyběl knoflík a prázdné místo oživovalo Kantovy improvizace. Šest měsíců trvalo toto spojení – dokud student knoflík nepřišil. Jakmile knoflík Kant spatřil, hodina nestála za nic! A co Schiller – ten si dával při psaní nohy do ledu. Chateaubriandt při diktování přecházel bosý po ledové dlažbě světnice. Italský básník Casti skládal básně tak, že hrál sám se sebou karty. Gautier měl drobný rukopis. Po napsání stránky se vždy zdvihl a odešel do tiskárny. Napsal o tom: „Tisknou mi na míru. Vůně tiskařské černi pohání mne k práci…“ Emil Augier vždy před psaním troubil na lovecký roh. Spisovatel Chasles sedl k práci po bujarých večírcích. Vždy zavřel okenice a rozžehl pochodně. Jedl jen natvrdo uvařené žloutky ponořené v kávě, jediný nápoj bylo šampaňské… Trvalo to tři dny i noci. Potom vyšel ze samoty – opět do bujarého veselí.

Jak píšete vy? Za psacím stolem? Nikdy! Píšu za chůze, chodím po koberci a skanduji verše, píšu na lesní cestě, v bazénu, na ulicích, v parku, v tramvajích, všude nosím malý notýsek, takový ten na slovíčka, píšu, když sesednu z kola, v trávě, píšu na pařezech plných smůly, v restauracích, málokdy v cizině, píšu pod lípou…