Básně ze sbírky Never More

PETR ŽANTOVSKÝ

Óda na kdysi

Věci bývaly Příběhy děly se

a byly oblé jako jabka na míse

a byly jednosměrné Žádné vracení

A my v nich po ramena Rozkoš o ceny

Včera je vždycky pták nad horizontem

Včera je soumrak který nekonal se

Blízkost na rozdávání v předjitří milióntém

Až o poslední svíčku – máš-li křídla – spal se

Každá noc měla své dějiny

a nebylo ji třeba počítat

Žádný rukytřes

A zázrak nejiný:

je zbytečné se ptát

protože nebýt včera – není dnes

Co jsem ti zapomněl říct…

(Za Josefem Šimonem)

Bude to stejné jako vždycky:

Kytara bestie se ti vpije do krve

naplocho symetricky

a ty s ní budeš spát a lhát jí

jak je to zas poprvé a doopravdy

navždy opilý tím veršem který nedopsal jsi

Sbal si svejch pár strun a řvi si do rána

když jinak nejde ti to řekneš jí pak tiše

Ta deska je už ohraná a ani za mák líto

nikomu – nu z těch co nepřišli

a teď v celé své pýše

kurví se v rytmu valčíku či samby

protože nevědí až kam by utekli

z té průrvy mezi tmou a tmou

když na konci každé té cesty je už

jen nůž a tvou má podobu

ale už cizí stín

A klín té věčné poběhlice která

před tebou se schovávala do tvých knih

teď bude hořet jako svíce

a omlouvat se za ostych Jenomže marně

V nebi jako v pekle příteli

tam všude jsme jen v prázdné čekárně

než přijde den

přijde-li

Autoportrét

Vyzpytován Sečten Zkásnut

kdejakým andělem Ponořen do větru

Nadroben labutím Nasprejován Zvěčněn

do tovární zdi Opadán Spadán Listí porodiv

a stavěn na odiv Měřen až doměřen

na nestejném metru Co s tím?

Z dějin vypaběrkován Vyřazen z letopočtu

Do zdi zaražen Drže se rámu obrazu prastarého

Hle co všechno plížívá se z něho:

Smrdutá hyacinta kašle ranního

Tak zapřev minulost i historii samu

předloživ se na výhost A kosti

sotva unesou ten mantl tmy

co hostí se kol hlavy přebytečné

Proto na místě Do krve věčně

Vysoustružen z listí tlejícího sladce napříč podzimem

a vytrouben z korpusu Milese velikého

jak synkopa o kterou klopýtne se

a jako tón kterého zeptáš se co vynese a komu

krutě znaje se Smrt nemá čtyři kola

Blatníky z leštěného chromu Počkej na mě volá

a místo Boha vnucuje ti leda jeho klon

a nehrdinství mnohá

Přemalován levnou barvou

Obrysy vystupují Ale přebýváš jen ty

Kýmsi vracený zpátky do placenty

Co zbývá

Sáhni si na soumrak Obejmi jeho vůni

Nic není jenom tak – kokrhá novoluní

Smoč barvu do mraku a přemaluj ty stesky

co zbyly z rozpaků Ač do naha a hezky

Co tvoje minulost? Je na dně sklenky vína

Však míň než pro psa kost A nic tak nedojímá

jako když skryjem se do neprůstřelných hesel

Víc nikdo z nás už neunese

Tak leda napsat ještě generační román ve verších

Na špatné svědomí vzít kleště a do rány nasypat popel z knih

dokud kolem nás plují příběhy jak ryby

Jen vyhořelý čas nakonec chybí

Každodenně

Jedeš tou tramvají už posté potisící

Narážíš do stále stejných stěn a lidí

Ty zdi tě vidí slepého k čemukoli

co nabízí to město spící – zamčené do ozvěn

Jak čas odchází svým směrem

Neptá se zda nepřidáš se k němu

Mizí také smysl hovorů Jen zvuk Sice povědomý

ale němý zbývá z nich To jak literky

rozutíkaly se z knih Prý čistý list

je to poslední co ještě musíš číst

A je to čím dál pomalejší přesýpání soli

a chvil drcených maršálskou holí na padrť

na boží vidle nabíraných

A vzduch je náhle z vaty a ticha

Těžko se dýchá

Děvče mý zlatý Vrť se vrť

A jen tak mimochodem: to blanokřídlé

v sobě neuškrť