KAREL SÝS

Dnes, kdy všecko musí mít svůj příběh, sáhnete možná s nedůvěrou po knize Patricka Dillona a Stephena Biestyho PŘÍBĚHY BUDOV (vydalo nakladatelství Grada Publishing, Praha 2020). Ale to byste knize křivdili. Opravdu jde nejen o „příběhy“ jednotlivých vybraných staveb, ale o stavitelství, jak šly dějiny.

Kniha je zřejmě určena především vzrostlejším dětem, i když při úrovni dnešního školství člověk neví, ale s chutí se začte i čtenář dospělý.

Už počátky stavitelství – rybářské chatrče na sloupech, eskymácká iglú, indiánská týpí, hliněné domky v Ghaně, stany kočovných beduínů i nad jiné malebné chatrče kamerunských Musgumů – zaujmou i poučeného, zejména připočteme-li mistrné barevné ilustrace druhého z autorů.

Objemná a složitá látka je podávána srozumitelně, nikoli však podbízivě. Stavební hmoty od travin, dřeva, hlíny až po cement a železobeton… Způsoby zastřešení, vynález okna, oblouku, klenby… Od chatrčí k palácům, mrakodrapům, panelákům, až ke slaměnému domu! Bez nadbytečně odborného slovního doprovodu.

Džoserova pyramida, palácový komplex Knóssos na Krétě, athénský Parthenón, římský Pantheon, chrám Boží Moudrosti v Istanbulu, klášter v Cluny, katedrála Notre-Dame, pekingské Zakázané město, italské renesanční chrámy i vily, indický Tádž Mahal, klášter v Melku, založení Petrohradu, Křišťálový palác v Londýně, barcelonská Sagrada Família, škola Bauhaus v Desavě, mrakodrap Chrysler Building v New Yorku, Opera v Sydney, Pařížany milované i proklínané Centre Pompidou a nakonec slibovaný Slaměný dům, postavený v Londýně pro vlastní potřebu architekty Sarah Wigglesworthovou a Jeremy Tillem… A to vše v pohledu, půdorysu, bokorysu a zejména průřezu!

Kniha je zároveň přehledem stavebních i životních stylů. Problémy renesančních stavitelů autoři vystihli vtipně: „Architekti navštívili Řím, aby si prohlédli chrámy, jako byl Pantheon. Jenže většina budov, které po sobě Římané zanechali, ležela v troskách. Renesanční architekti si nejspíš připadali jako kuchaři, kteří mají všechny správné přísady, ale žádné recepty.“

Problémy se za onoho času řešily stejně razantně jako dnes. Když biskupu Mauriceovi namítali, že se katedrála Matky Boží mezi okolní domy prostě nevejde, odsekl: „Tak je zbouráme.“

Krále „Slunce“ Ludvíka XIV. natolik urazil přepych paláce jeho ministra financí Fouqueta, že ho dal uvěznit. Voltaire o krátkém procesu referuje: „V šest hodit večer byl Fouquet jako král Francie. Ve dvě ráno z něj byla naprostá nula!“ Jestli to někomu připomene českou politickou scénu, podobnost není náhodná!

Kdo myslí, že se nepoučí, nechť nalistuje stranu 62, týkající se vzniku Petrohradu. „Car Petr Veliký chtěl, aby šlechtici obývající nové město byli stejně moderní jako jejich paláce, a tak jim dokonce zákonem nařídil, aby si oholili plnovousy a začali nosit evropské oděvy. Když se někteří z nich vzepřeli, museli zaplatit takzvanou daň z plnovousu.“ A car prý zálibně dodal: „Aspoň přispějí na budování města.“

V Křišťálovém paláci, postaveném pro účely světové výstavy v Londýně roku 1851, byly vůbec poprvé v nějaké budově veřejné záchody, cudně nazvané „odpočinková místnost“. Jejich návštěvníci museli zaplatit „vchodné“ jednu penci a tak vzniklo úsloví „spend a penny“ – odskočit si.

Dánský architekt sydneyské Opery Jorn Utzon se tak krutě pohádal s investory, že nakonec nebyl přítomen slavnostnímu otevření. Náš Jan Neruda všemi silami bojoval za vybudování Národního divadla, ale na slavnostní otevření Zlaté kapličky mu neposlali ani čestnou vstupenku.

A pak že se historie neopakuje! A skoro pořád jako fraška!