PETR ŽANTOVSKÝ

O konfliktu mezi politikou a médii se mluví od nepaměti, byť tento konflikt probíhal různými formami a skrze různé zdokonalující se technologie. Jistě ale lze říci, že jak Karel Havlíček, tak Upton Sinclair či Mark Lane byli ve svých dobách a prostředích průkopníky oné kritické role médií resp. novinářů vůči politické třídě. V tom smyslu byli předchůdci mnoha našich současníků – jmenujme třeba na jedné straně Sergeje Chelemendika či Erika Besta a na druhé například Uda Ulfkotta či Robina Aitkena. Ti všichni, každý ve svém prostředí, ze své pozice a podle svých možností vedou či vedli zásadní polemiku se současným stavem politiky a jednáním politiků.

IVO FENCL

Zkušený profesionál na poli sběru i analýz mordů Emil Hruška produkuje knihy rychle. Ale nic jen proto neodbude. Loni mj. přišel s Pohraničním pitavalem a předestřel poutavou desítku případů, jež mrzačily české pohraničí let 1920-63. Hruška přitom invenčně cituje i Klostermanna či lidové písně a motta kapitol vždy sedí. A rovněž srovnání s Divokým západem. Už jen Přepadení u Kosího potoka reprezentuje knihu dostatečně a její autor je dobrý vypravěč, má smysl pro drama, udrží napětí, causu nepřehltí nikdy detaily, nenudí, sype z rukávu nejen znalosti, ale taky zkušenosti. „Borec“ a muž praxe, avšak kolik „mužů praxe“ umí případ shrnout na tuctu stran? A fakticky jej udělat detektivkou? Na to už musíte mít fištrón, vůli a optimismus v genech i tváří v tvář hajzlům, „kreténům“ a kreaturám.

KAREL SÝS

V době, kdy jen málokterý básník sežene milodar na vydání své poezie, vychází o to více almanachů.

Jeden takový s prostým názvem ALMANACH 2020 vydal Severočeský klub spisovatelů v Ústí nad Labem ve spolupráci se Severočeskou vědeckou knihovnou v Ústí nad Labem k 30. výročí založení Severočeského klubu spisovatelů. A jak jinak než skromně!

FRANTIŠEK UHER

Mezi současnými východočeskými básníky se výrazně prezentují Věra Kopecká a Václav Franc, jehož sbírce KŘIŽOVATKY SAMOT (Nakladatelství Nová Forma, 2021, 84 str.) nejsou cizí úsměvné pláně současného výrazně zvlněného života, v němž se optimismus stává vzácností. Franc ovšem dokáže na konejšivou oblohu vyslat i dravčí křídla. Pod nenápadným příkrovem metafor probleskují světla myšlenek, dorůstající v objektivní výpovědi. Je silný tam, kde se uchyluje ke koncentraci sdělení, byť třeba pouze prostřednictvím čtyřverší. Někdy jde o vtipné přiostření, jinde získávají verše na údernosti, stávají se základními kameny. Konkrétně básně bez názvu na str. 28 a 57, básně Bolesti, Naděje, Čekání, Loučení, Tvůrčí muka, Opuštěný příběh, břitký Aforismus.

JAROSLAV KOJZAR

Bylo to před rokem. Seděli jsme s přáteli na „zahrádce“ jedné pražské restaurace, která pivo prodávala i v době coronaviru. Jenže tehdy se muselo postávat s umělohmotným pohárem nedaleko výčepu a kolem chodili lidé s rouškami. Umělohmotné poháry! To pro nás pivaře je ponižující, ale co dělat? Tak jsme se bavili, pili jeden půllitr za druhým a není divu, že jsme si slovně občas vjeli do vlasů. Ale nebojte se, neprali jsme se. Při každém doušku jsme se ztišili a často přenesli téma někam úplně jinam a těšili se, až se to změní a budeme si moci sednout ke svému stolu. Ta doba konečně přišla a my se opět sešli uvnitř. Přiznávám, že většina oněch zmíněných hádek se točila kolem politiky. Franta byl zarputilý ódéesák, Pepik Blažků zase chodíval v neděli do kostela a lezl, jak jsme říkali, panu farářovi někam. Staníček, proč jsme mu říkali zdrobnělým jménem, ani už nevím, nebyl ryba ani rak a Zdenda se zase shlédl v Babišovi. Já, jediný komunista, jsem si od nich nenechal nic líbit. Svorně jsme se jenom, když na to přišla řeč, pouštěli do Bartoše a jeho pirátské „Silvery“, protože žádný z nás nemiloval marihuanu a muslimy jsme tu pod žádnou záminkou mít nechtěli.

BOHUMILA SARNOVÁ

Tak těmito slovy mne často vítávala majitelka zelinářství jednoho obchůdku u nás na Vysočině. Žel, už není ani ona, ani její krámek. Obojí vzalo, jak se lidově říká, „za své“. Paní zelinářka před časem zemřela a z jejího zelinářství se stala obytná jednotka pro rodinu.

MILAN BLAHYNKA

Když slovenský vědecký pracovník, úžasně vynalézavý editor, bibliograf, spiritus movens národního literárního života a v tom všem i v próze a ve verších ryzí básník Miroslav Bielik odcházel jako jiní do důchodu, na rozdíl od jiných si jen nesliboval, že konečně uskuteční, na co neměl čas, ale nadále „nerozlíšil deň pracovný a deň sviatočný“, neboť „práca ostáva, Hviezdoslavom ospievaná, ó, práci česť…“, a při náročné činnosti ve Spolku slovenských spisovatelů jako jeho předseda po dvě funkční období, stanovami omezená, dokázal z velké části už i realizovat řadu smělých edičních projektů, sborníků a antologií slovesnosti jak podunajských národů, tak slovenské a české poezie; inicioval ke stému výročí vzniku ČSR společnou slovenskou a českou antologii Refrény času, ale české autory publikoval i v knize slovenské poezie Básníci 2018; díky jemu je velké slovenské zastoupení v Dekameronu 2020. Když nyní 22. července, pouhý týden poté, co se stal čestným předsedou Spolku slovenských spisovatelů, náhle zemřel, vybavuje se nám snad nejsrdečnější lapidární projev české a slovenské vzájemnosti, jeho báseň Bratislava a Praha (kterou má „bezhranične rád / i s prstami dažďa / Bratislavu i bez dáždnika“) a také jeho Rozlúčky se slokou, v níž „nad slnko je jasné, / jako deň a noc, / že sa budem lúčiť s tebou / večne“. Jak jinak než pokračováním v jeho díle laskavého porozumění lidem, národu, národům, tvůrčí kultuře, poezii, životu.

VÁCLAV FRANC

(Věnováno památce Salvadora Allendeho a mnohých dalších)

Všem hrdinům

dob minulých

a současných

i budoucích

bezejmenným