MIROSLAV KANTEK
To bylo ještě za oněch časů, kdy už odezněla koronová epidemie a kdy se náhle všichni zase měli rádi, ne jako dnes, a kdy by každej každýho nejradši láskou a pravdou sežral, a kdy kvůli tomu hrozilo, že se navzájem všichni jako žraloci požerou.
Tehdy stál na okraji Prahy neútulný panelový domeček přezdívaný Králíkárna, do kterého přechodně, než umřou, městská část nastěhovala dvacítku klientů, čili osamělých a přebytečných dědečků a babiček, kteří zbyli po pandemii a kteří už jen zbytečně zabírali místo mladým a všehoschopným, aby už jen vzpomínali na své někdejší šťastné časy.
Jednou se do Králíkárny přihrnula parta dvaceti nadšeně výskajících a hýkajících mladých lidí, která si říkala Niprozisk. Mládežníci se nahrnuli do jídelny, kde se právě pracně a marně snažili obědvat klienti a klientky nudlovou biopolívku a ovesnou biokaši, seřadili se do půlkruhu a nadšeně sborovým zpěvem spustili:
My stavíme, stavíme nový mladý svět
a ničím si nedáme překážet!
Dnes je heslo mlááádí, kupředu a nikdy zpěěěééét!
Klienti se napřed vyděsili, někteří se pobryndali biopolívkou, ti méně slyšící se snažili odezírat text písně, ale ti s větším zbytkem sluchu náhle nadšeně praštili žlicí. Stářím zakalené oči staroušků a stařenek se rozzářily, protože se jim v nich opět zjevila jejich někdejší zářná a šťastná budoucnost. A všichni se nadšeně přidali ke zpěvu písně:
Naše heslo mládííí, kupředu a nikdy zpěéét!
Klientka Barboříková se dojetím rozplakala, klientka Černá omdlela, zatímco dojatému klientovi Hruškovi museli asistentky honem vyměňovat náhle pomočenou plínu.
Co to má znamenat, pánové, vyjela zostra na omladinu manažerka Králíkárny.
Pomalu, matko, někteří z nás jsme dámy, obořil se na ni zřejmě šéf skupiny s vlasy spletenými do filcovatých dredů. My sme z neziskovky Niprozisk, která má tady tydle vaše cimry taky na starosti. Ale klídek, my přicházíme v míru a s kulantním programem. Já sem Silva.
A a o o co co by jako mělo jít, pane Silvo? zakoktala zděšeně manažerka Králíkárny.
Náš program je jasný, předstoupila před Silvu s odzbrojujícím úsměvem blonďatá další představitelka souboru. Chceme se stát obchodními partnery vašich klientů, já jsem Karel, vysvětlila a napřáhla k manažerce pravici.
Ta jen chabě stiskla nabízenou ruku: A a ja ja jak prosimvás?
To už nechte na nás, matko, prohlásil vůdce mladé gardy a nešetrně manažerku odstrčil. Zároveň se hlasitě s podivnou angličtinou obrátil k vyjeveným klientům.
Hej, youngboy! My sme asi tak stejně old jako vy, že jou? Akorát že vy máte víc těhletěch ééé zkušenousti, že jou?, a proto na vas všichni… tou… well… ser… omlouvam se… kašlou v obavě, že se se svejma expieriance na ně budete chtít vyvytahovat a zabrat jim jejich manažersky posts. Ale to my chceme čenžit well… změnit, a taky že to za vaší help… tedy pomoci změníme!
Změníme!!! Změníme!!! zaskandovala sborově jeho parta a vyslala vzdušné polibky směrem k vyjeveně zírajícím klientům a klientkám Králíkárny.
Because tak, jak vás vaše střední generejšn vodložila jako údajně well… nepotršebnej starej novinovej papír, pokračoval Silva podivnou debilní angločeštinou, tak my vás zase z těch sběrných surovostí vyhrabeme a zase vás učiníme potršebnýma, prohlásil sebevědomě. Tak cou toumu, vy yangboys, cou toumu vy šikáte – čendž wí are, změníme to?!
Tato optimistická řeč a skandování jeho družiny zapůsobily na slyšící klienty Králíkárny velmi pozitivně, přičemž ti téměř slyšící se ke slyšícím s rukou stočenou na uchu nakláněli, aby zvěděli, zda je nešálí zbytky jejich sluchu.
Změníme! zaševelila dvacítka klientů slabými, leč odhodlanými hlasy.
Krásnej chlapec, obdivně vzdychla pětaosmdesátiletá klientka Hrachová ke své sousedce Černé, která už mezitím přišla k sobě. A dodala: Přesně takhle vypadal můj Franta, když ho pro rozvracení republiky a ohrožování socialismu pouštěli na amnestii.
Hele, mladej, vyjel na Silvu klient Habrman, jehož otec v 50. letech přišel o mlejn, ale v tu ránu zapomněl, co chtěl Silvovi říct, a zahanbeně se sesunul zpět na židli.
Ale Silva pokračoval: No uznejte, že už vás pšestalou bauvit zbytečně se flákat po world, po světě, po týdle lendzemi?
Ano, jóóó, po týdle zemi! zvolal devadesátiletý klient Pantík. Po zemi, kterou jsme si za velkých obětí vybojovali a ubránili před nepřátelemi socalizmu a která teď konečně patří nám všem! zajásal nadšeně a zapěl vysokým tenorem:
Má země nemá širé oceány
má drobné říčky v pustém úbočí.
Však národ náš má obrovité plány
a smělou myslí k hvězdám útočí!
Jeho sytý hlas přiměl slyšící klienty, aby povstali a k němu se přidali, a vzápětí se okna jídelny otřásala mohutným sborem, z něhož manažerce a asistentkám, štědře kojeným naditým eurounijním prsem, naskakovala husí kůže:
Nad naším světem vlaje nepokorná
táá rudá vlááájka – vlajka života…
Držte huby, debilové, nebo vás eště zavřou, hrubě přerušil zpěv životem poučený Habrman, který jediný nezpíval.
Ale na Silvu jeho hrozba nezapůsobila. Vážení klientšti, spustil opět přerývaně, nyní už lepší češtinou. Tak aby bylo jasno. Na ten nějakej svůj »náš národ« zapomeňte, ale oušny, tedy oceány, ty vám zůstanou. A právě proto sem tady…tedy sme tady… aby jsme se…
Abychom se, opravila ho něžně klientka Jirásková, někdejší učitelka českého jazyka na vysoké policejní škole a zároveň zapisovatelka při výsleších, hledíc na něj zalíbeně a zahleněně. A s úsměvem a nostalgickým povzdechnutím dodala dvojznačně: Z toho bych tu naši krásnou mateřštinu krááásně vymlátila…
…abychom jsme se… zaplítal se mezitím do osidel české gramatiky, zfuckované angličtinou, Silva, aby vzápětí bez obalu vyhrkl: Co by jsme to protahovali. Zkrátka, de nám i vám vo peníze! Ano, vo vaše peníze, aby bylo jasno.
Vo moje prachy? Já už si je potřetí vzít nenechám! Jednou mi je ukradli komouši a podruhý kupónový podvodníci, zařval zbrunátnělý Habrman.
Ale dědo, snažila se brunátného starce uklidnit Karel. To je velké nedorozumění. Nám, stejně jako vám, jde přece o budoucnost. A jde o to, ty vaše peníze, u kterých stejně nevíte, co s nimi, co nejlépe investovat. A právě do vaší budoucnosti. A proto jsme tady. Chceme vám nabídnout divadelní představení! Prohlásila rezolutně s optimismem.
Pouhádku, upřesnil Silva.
Ano, já chci pohádku, vykřikla nadšeně devadesátiletá klientka Mařasová. Tu vo tom, jak anděl omylem odnesl do pekla hodnýho padoucha Zlatovlásku, kterej vyrval Honzovi tři vlasy pro děda Vševěda.
Ale né, tak to nejni! Toho přeci zachránil chytrej Kašpárek, mlátil o zem rozčileně svou hůlčičkou klient Hruška, z toho důvodu opět neudrživší svůj meč, o moči ani nemluvě.
Ano, musí tam bejt Kašpárek, podpořila ho klientka Wolkerová a celá dvacítka klientů začala nadšeně skandovat: My chceme Kašpárka! My chceme Kašpárka!
Asistentky pak s vypětím všech sil jen tak tak stačily píchat uklidňující injekce do bezmasých ramen stařečků a stařenek, v nichž jim svaly za sto let v železo ztuhly. A pochopitelně klientovi Hruškovi museli opět honem vyměňovat plínu.
Nebojte se, mládeži, jen žádný strach, uklidňovala přitom Karel rozvášněnou stárež s úsměvem. Všechno bude, i Kašpárek.
Loutkovej? ptal se podezíravě tolikrát už životem ošizený Habrman.
Jasně že lajf, teda živej, zakontroval naopak životem ještě nepoučený Silva. Copak by sme…
Bychom, pípla poněkud pohoršeně a nesměle se zardívajíce někdejší učitelka češtiny Jirásková.
Bychomjsme – opravil se Silva – vám lhali?
Já už se na toho klučinu tak těšim, zaklokotala při vzpomínce na své někdejší sexuální orgie klientka Mařasová a dodala chlípně zasněně: I s malým kašpárkem jsem si dovedla sehrát velké představení.
Tak, děti, zatleskala velitelsky manažerka Králíkárny, zvedat se a padáme!
Moment, zařval věčně podezíravý Habrman. Kam padáme?! Já myslel, že ten tyjátr příde za náma, sem, do Králíkárny!
Ale dědo, musíte se přece občas proběhnout na zdravém vzduchu, domlouvala Habrmanovi manažerka a Karel zatleskala: Tak, děti, ty dvě stanice tramvají ujdeme jako nic, co? Nebojte se, chlácholila rozhořčeně protestující klienty Králíkárny, tramvaj na konečné na vás počká, to je dohodnuté.
Děvčata, pojedeme zase elektrikou! zavýskala nadšeně pětaosmdesátiletá Mařka Novotná a se zavlhlýma očima nadšeně zavzpomínala na své dětství: Kde jsou ty časy, kdy nás, coby malé caparty, vozila po Praze modrá tramvaj!
Tadle se teprve vybarvuje, prohlásil skepticky věčně nedůvěřivý Habran.
Ták, děti, odpočítat se, a jdeme, poručila manažerka, a děti se poslušně seřadily, odpočítaly se, do kolika si pamatovaly, a pak, ťukajíce hůlčičkami a berličkami o asfalt, radostně vykročily ke konečné. Zároveň dvacítka Nicproziskováků naskákala do taxíků, kde nahlásila dročkářům cíl své cesty – Divadlo U brusičů, a odjuchala, zatímco stojící dědouškové a babičky se v tramvaji křečovitě drželi madel a se shovívavým úsměvem hleděli na přifetovanou mládež se sluchátky na uších a rozvalenou po sedadlech, protože se vracela z nějaké technopárty, a tím pádem neschopná udržet se na nohou.
I jen je nechte, pane, okřikovali klienti jakousi rozčilenou padesátiletou nesedící cestující, rozhořčenou nad bezohledností mladých. Však oni se v životě ještě něco nastojí!…
V Divadle U brusičů bylo narváno. Přesto se organizátorům z Niprozisku podařilo vměstnat klienty Králíkárny do prvních dvou řad, avšak až poté, co rozzuřený Habrman, se slovy Vypadni, ty bolšáne zasranej, celej život jsi mi upíral mý právo na první řadu!, musel svou holí vyhnat několik vzpurných diváků, po dobrém odmítajících opustit svá draze zaplacená nejvýhodnější místa.
Poté už mohli klienti bez problémů dychtivě očekávat začátek představení, protože se několikrát ozval trojnásobný gong, při němž zároveň pohasla světla v sále.
Hergot, přestaň skřípat zubama, ty zasranej kulaku, okřikla důrazně Habrmana, a ovšem marně, bývalá učitelka češtiny Jirásková bývalého soukromého zemědělce, který za tohoto zvukového doprovodu musel v patřičné poloze neustále soustavně udržovat svůj soustavně padající umělý chrup.
Světla v sále zhasla, reflektory ozářily šarlatovou oponu, která se vzápětí roztáhla, a na scéně se objevila papundeklová venkovská krajinka s chaloupkami a dvorečky a potůčkem a lesíčkem a políčkem a mlýnečkem, a Habrman se rozbrečel, protože byl najednou doma ve svém bolševikem ukradeném komunistickém dětském ráji, a spolu s ostatními sledoval příběh o slepičce a kohoutkovi, kterého od potupné smrti udušením zachránila obětavá slepička, když lakomý kohoutek místo toho, aby se s ní poctivě rozdělil, jí zapřel velkou jahůdku, chtěje ji sežrat sám, a ona musela oběhnout vydřidušskou studánku a všechny ty venkovské šátkaře a ševce a krejčíky a kravičku a travičku a bůhví ještě koho, kdo chtěli parazitovat na kohoutkově neštěstí, který leží v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře!, aby nakonec Nebíčko mohlo kohoutkovi poskytnout vodičku do jeho volátka a on přes svou hanebnou lakotu nemusel hanebně pojít…
Klienti a klientky Králíkárny dojetím slzeli a smrkali, a jen Habrman zuřivě skřípal zubama, protože si se slzou v oku vzpomínal na své někdejší, na cizím neštěstí parazitující vesnické chrapounské sousedy, a když doskřípal a marionety a jejich vodiči se doklaněli a hudba dohrála, zařval rozhořeně: A kde je Kašpárek!?
No jo, kde je Kašpárek, procitla náhle ze svého dojetí bývalá učitelka češtiny Jirásková a s ní i ostatní klienti a klientky Králíkárny, kteří rozhořčeně bušili hůlčičkami do podlahy a skandovali, že Chtějí Kašpárka!!! A k nim se z hecu přidalo i ostatní obecenstvo, ačkoliv jim nějaký Kašpárek mohl vlastně být ukradený.
Vtom opět zhasla světla v sále a z reproduktorů se dramaticky ozvalo: Ano, přátelé, nastal čas, abyste se konečně dozvěděli pravdu!
Předscénu nasvítil bodový reflektor, klienti a klientky samým napětím přestali dýchat a devadesátiletý Hruška zvolal: Ať žije Kašpárek! a nadšeně zakroužil nad hlavou promočenou plínou a asistentky mu musely navlíknout plínu suchou. Ve světelné výseči se na jevišti objevil Silva následovaný Karlem.
Zatímco Silva s úsměvem rozpřáhl ruce, že se svými plstnatými dredy vypadal jako žehnající Ježíš Kristus, ve tváři výraz své nejdobřejší vůle, Karel se ujala medových slov: Naši mladí bratři a sestry, jistě jste z naší, vámi zadarmo!!! zhlédnuté pohádky, pochopili, že nejde o pouhou pohádku… a Silva převzal štafetu: Ale že de o našívaší neblahou skutečnost, tedy dredyredyfjůdžr, a že de především o vaší skutečnost…, ale bývalá učitelka češtiny Jirásková ho opět upozornila: VašiNaši, zdůrazňujíc druhou krátkou slabiku.
Hlavně vo naší současnou svinskou skutečnost, podotkl dvakrát okradený soukromý zemědělec Habrman.
My chceme Kašpárka, My chceme Kašpárka, přerušili ho však rozhořčeným skandováním, doprovázeným důrazným bušením holí do sedadel, klienti Králíkárny.
Vtom se z reproduktorů ozval hlas, hlas sladší než cukrkandl, na jehož přesladkou chuť z dětství si klienti a klienty okamžitě vzpomněli.
Přátelé, jsme stejného názoru jako vy, pokračoval reproduktor. Právě proto jsme se zde dnes sešli. Stejně jako vám, ani nám není lhostejný osud současným politickým systémem bezohledně vykořisťovaných jedinců, i když vám vláda teď nějakou tou kačkou přilepšila. A přitom nám i vám jde o budoucnost, ale už ne, přátelé, o budoucnost vašehonašeho nebo čího národa, ale o budoucnost každého jednotlivého jednotlivce, a tudíž i o budoucnost celé naši nešťastné, zatím stále ještě modré planety…
Silva mávnutím ruky převzal štafetu: Prostě na nejšn, tedy národy, zapomeňte a starejte se každej sám vo sebe! Kde by byl ten lakomej nenažranej kohoutek, kdyby ta slepice…
A Karel s úsměvem pokračovala: Ano, kde by byl ten nešťastný kohoutek, nebýt obětavé slepičky, která mu zachránila život. Řekněte, přátelé – kde?
Jasně že v prdeli, vykřikl rozhořčeně Habrman. A co my s tim? položil zásadní otázku.
Ano, co vy s tím, chtěla kout žhavé železo Karel, ale pak se ujal slova Silva: To je ta kardynální votázka. Sami na vlastní voči ste se před chvílí přesvědčili, jak by mohlo bejt nebezpečný, gdyby se někdo zachoval sobecky a nepomoh svýmu bližnímu, kterej se ocitnul v těžký životní situaci, ba přímo ve vohrožení života, a jak je krásný, když mu jeho bližný jedinci prostřednictvím jinejch bližnejch…
Silva se zarazil a bývalá učitelka češtiny Jirásková s výkřikem To není možný, to už je dementní teror! omdlela, takže Silva v poklidu mohl dokončit svůj hold ušlechtilosti – … jedincůch pomožou.
My chceme Kašpárka! My chceme Kašpárka! skandovali opět rozhořčeně klienti – což Jiráskovou probralo z mdloby –, ale náhle zmlkli, protože na scénu shora z provaziště se snesl roztomilý usměvavý klučina v exkrementově žluté košili, se zrzavě zářící neposlušnou kšticí, se zabodnutým vodicím drátem do hlavy a s ručičkama a nožičkama na vodících provázcích… Ahoj, kameráden, zaskřehotal dětským hláskem.
Ahóóój! zaznělo nadšeně v odpověď od klientů z Králíkárny, kteří se přitom mohli radostí utleskat. Karáskové se spustily slzy z očí, Mařce nudle z nosu a Hruškovi… v tuto chvíli už však nešlo o funkci jeho prostaty a močového měchýře, ale o nezvladatelnost jiných vnitřních orgánů…
Děkuji vám, že jste mě tak mile a s nadšením přivítaly a že láskou ke mně jenom hoříte, pokračoval navzdory šířícímu se zápachu Zrzeček. Já vás také miluji. Už to za mě řekli Silva s Karlem, že je potřeba mezi vás chodit a přesvědčovat…
A vo čem přesvěčovat?! zahulákal nedůvěřivě Habrman.
Ale Kašpárek se nenechal zviklat: O tom, že je třeba se nebát a jít do toho, a proto je třeba, abyste správně investovali do své budoucnosti. A nejen to. Jen si uvědomte, kolik je mezi námi bezprizorných sirotečků různé barvy pleti, které by – stejně jako vás – také správně měla čekat nádherná budoucnost, stejně tak jako další pohrobečky – a Kašpárek viditelně posmutněl – s ovšem dosud nevyřešenou a krutě nespravedlivou minulostí, na které, jen si to přiznejte, kameráden, máte i vy svůj podíl, a proto…
…a se slovy: To máš za to, ty zasranej kulaku, teď už vo žádnej národ nejde, majzla bývalá učitelka češtiny Jirásková bývalého zemědělce Habrmana svou holí do hlavy.
Dál ten příběh znáte, dál jej prožíváte, prý se tomu říká Láááska…jak se říká v jedné písni. Prostě pozitivně prozřevší klienti a klientky Králíkárny ochotně Niprozisku podepsali (a podepsaly) směnky, jimiž mu odkazují veškeré své celoživotní úspory potřebné na investice do šťastné budoucnosti všech nešťastných a opuštěných jedinců, ale i na vyřešení nedávné, krutě nespravedlivé minulosti.
Jenom dva nedali, a za to stáli v koutě na hanbě, kam je za trest postavila manažerka Králíkárny, přičemž oba zuřivě skřípali zubama. Vzteklý zemědělec Habrman, který odmítl být potřetí v životě okraden, a nastávající disidentka, bývalá češtinářka Jirásková…
Že je ta dekadentní pohádka pěkně hnusná a vůbec?… Cožpak na tom záleží, když o nějaký příští národ už vůbec nejde?…
V ČR bylo v r. 2017 2 895 963 starobních důchodců.
Ve starobinci platí maximálně částku 380 Kč na den, 210 Kč za den a za stravu 170 Kč… Tato zařízení jsou ve správě krajů, neziskovek apod., nikoliv státu…