MILAN BLAHYNKA

Přenejmenším na Ostravsku je Eva Kotarbová, absolventka vysokoškolského studia matematiky, zeměpisu a češtiny, známa především jako agilní novinářka, která po letech působení v České televizi a v periodikách města Ostravy nyní vydává internetový zpravodaj Haló, Ostrava. V něm referuje – a toho si cením nejvíc – na rozdíl od většiny dnešních zpravodajských médií hlavně o pozitivech; snad někdo spočítá, jaký je v jejím upozorňování na události poměr dobrých a smutných zpráv. Samozřejmě nezatajuje ani úmrtí, ale i ta jsou jí příležitostí vyzdvihnout přežívající živé dílo.

Když teď předkládá čtenářům svou první prózu NEČEKEJ ZÁCHRANNÉ LANO (foto na obálce, grafická úprava, též kreseb z https://pixabay.com.cz autorka, která si knihu také vydala, fotoportrét autorky Ludmila Vrbová, doslov Antonín Szkandera; 2021, 120 s.), může její čtenáře dost překvapit, že její přesah do beletrie se naopak – ať v reportážních povídkách se zážitky z cest do různých zemí, ať v příbězích vytěžených ze včerejšího i dnešního obyčejného života u nás – soustřeďuje na to, o čem bývá zpráva v černé a nejčernější kronice, co nás hněte, z čeho se těžce vzpamatováváme.

Kotarbová je i básnířka, která po zvonivých Podkůvkách (1979) přišla s Kameny, Zapomenutými větami, Marnými levitacemi, a přece i s osvobodivým Černohorským sluncebraním, a tak i do prózy o nejtěžších chvílích a věcech života, do povídek, jimiž obchází smrt, vepsala, co je právě pro poezii základní a čím nazvala jedno ze svých vyprávění: Laskavá vidina naděje. Po ní v knize následuje natrpklá, ale statečná titulní povídka Nečekej záchranné lano. Ten pokyn sám o sobě zazní čtenáři až příliš didakticky, naštěstí to není skličující závěr, ale výzva k přemýšlení.

A právě přemýšlení, hlásí se už v úvodním vyznaní O pochybnostech, činí z novinářčina (zatím ojedinělého) výletu do prozaické literatury zvané krásná, dobrý počin a dominuje nad pokušením poučovat, jemuž se ještě místy neubránila; je to pozitivum, jimž se knížka liší od dnes stále bulvárnější slovesné produkce. Právě „ta myšlenka byla jako záchranné lano nad propastí, do níž se rozhodně ani po návratu domů“ (z vysněného, málem tragického horolezeckého výstupu v Alpách, výstupu i nad finanční poměry) „nemínila zřítit“. Záchranná lana „v moři a smutku“, jak se čte v povídce Zvednout se a vykročit, přirozeně jsou; jen se na ně nesmí čekat, spoléhat.

Sbírce povídek chybí (abych nezapřel v sobě recenzenta, který neslevuje z náročnosti) přísná redakce, často se vysvětluje, co vysvětlování nepotřebuje. Kotarbové správně spádný styl by byl ještě spádnější a také přesvědčivější bez ostatně nemnohých „protože“, „takže“, „avšak“, „pak“, „potom“, některých zbytečně uvozovacích vět.

To pro příště, které je zcela v autorčiných rukou.