EMIL HRUŠKA

(Aš 1947)

Pokud tě někdo jednou podrazil, už nikdy mu nevěř.

Možná si zachráníš i život…

Jsme opět v Aši, ale o sedmadvacet let později.

Bože, co všechno se v těch letech událo!

V září 1938, v době, kdy končila tzv. první Československá republika, obsadili henleinovci celý Ašský výběžek, a ještě před Mnichovským diktátem jej de facto odtrhli od republiky. Freistaat Asch, Svobodný stát Aš, tak znělo na pár dní označení výběžku, posetém prapory s hákovým křížem. Pak bylo Ašsko v letech 1938–1945 součástí Německé říše. Po roce 1945 odtud musela většina Němců odejít. Dosídlenci z řad Čechů, Slováků i jiných národů se sháněli velmi těžko. Přitom nabídka práce a bydlení značně převyšovala zájem. Ašsko však nemělo dobrou pověst, znělo nejistotou, obavami, svérázem…

„Finis terrae Slovanstva. Maják na křižovatce světového dění. Nejzápadnější, klínu podobný výběžek země české, opravdový pahýl z kdysi krásně zaobleného Chebska,“ stálo v Malém průvodci Ašskem, vydaném v roce 1948. „Nejzazší výspa. Tolikrát ztracená, přitažlivá a věčně vroucí. Ne kyprostí půdy, ale její malou plodností. Světoznámá svými textilními stavy, jež tkají naši budoucnost (…) Dnes víme, že znamenitým, po celém světe proslaveným textilním průmyslem, přírodními i historickými krásami, léčivými prameny v příjemném klimatu, úpravnou tváří města, městyse a dědin se starými existenčními možnostmi, stal se ten kraj pilířem a pokladnicí státu, Ašskem na věky naším.“

Před druhou světovou válkou měla Aš necelých 20 000 obyvatel. V roce 1948 zde žilo na 8000 Čechů, 3200 Slováků, 1600 Němců a asi 200 lidí jiné národnosti. Pracovních sil se nedostávalo, pokud měl být udržen v chodu vyspělý ašský průmysl, nejen textilní.

„Voláme proto všem, kdož nemají kde bydlet nebo bydlí špatně, kteří touží po vlastním rodinném domku, kdož si chtějí prací v textilkách zajistit existenci, kteří chtějí poznat krásnou přírodu, o nichž rodiče uvažují, kam s nimi po škole – všem prostě, kdož se nebojí života, přijďte na Ašsko!“

Na Ašsko, přímo do Aše, přibyl už v roce 1945, zlákán zištnými možnostmi, jistý Jan Malaník, dříve vedoucí velkoobchodu textilním zbožím firmy Kment v Praze.

V Aši nechtěl Malaník zůstat. Jenom si tady „vyvařit“ a vrátit se do Prahy. Takových ostatně bylo…

Malaník textilu rozuměl.

A pochopil a uchopil také příležitost, kterou mu dal „dekret prezidenta republiky ze dne 19. května 1945 o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů“. Tento dekret totiž zavedl právní institut národní správy „v zájmu postižení majetku osob státně nespolehlivých, zrádců a kolaborantův zájmu jeho evidování, zajištění a hospodářského využití“. V prvé řadě se jednalo – hlavně po vysídlení Němců – o udržení chodu výroby a služeb v česko-německém pohraničí. Výkonem národní správy byl tehdy pověřen buď jednotlivec, nebo sbor až pětičlenný. Národní správce měl povinnost jednat s péčí řádného hospodáře a měl odpovědnost „za škodu vzniklou zanedbáním povinnosti z národní správy vyplývající“. O udělení národní správy rozhodovala resortní ministerstva a tehdejší národní výbory, od místních po zemské.

Jan Malaník se stal na podzim roku 1945 národním správcem textilní továrny v Aši, v těsné blízkosti nádraží.

Žil byl v Praze na Letné jistý Karel Táborský, muž provozující živnost trhovce a obchodující hlavně s textilem. Táborský se za nacistické okupace seznámil s Janem Malaníkem a poté, co Malaník odjel do pohraničí „spravovat“ textilku, doufal v to, že pan správce jej bude zásobovat levným textilem, který pak Táborský v Praze velmi výhodně rozprodá. Hlad po textilu byl po hubených válečných letech veliký. Malaník jednou Táborskému látky prodal, ale byly natolik špatné, že Táborský se právem rozzlobil a přestal se s Malaníkem stýkat.

Leč Malaník potřebuje prodávat, potřebuje peníze nejen pro svůj podnik, a tak si vzpomene na zhrzeného Táborského. Vždy, když přijede z Aše do Prahy, jde za Táborským do jeho bytu. Jednou, dvakrát, čtyřikrát, ale doma je vždy jen Táborského manželka Alexandra. Teprve po páté se zde oba bývalí přátelé setkají.

Čeho si jako pan Malaník žádá? – ptá se odměřeně Táborský.

No…co bylo, bylo, že, vece přátelsky Malaník. A nabízí Táborskému opět obchod. Kvalitní látky za skvělou cenu. Táborský je nedůvěřivý. To bych ty látky musel předem vidět, než za ně zaplatím. Ale proč ne?, souhlasí Malaník. Pošlu z Aše telegram, kdy bys mohl přijet.

Telegram přišel v pondělí 10. listopadu 1947: „PRIJED VE STREDU STOP 70 HOTEL LOEW STOP MALANIK. Karel Táborský z telegramu vyčetl, že má přijet do Aše 12. listopadu a vzít s sebou 70 000 korun. Ubytování bude mít zajištěno v hotelu Loew.

Následujícího dne navštívil Táborský v dobré vůli paní Malaníkovou. Řekl jí, že pojede za jejím manželem do Aše za obchodem a pokud by mu chtěla něco poslat, rád to vezme s sebou. Ať tedy případnou zásilku pro manžela přinese ještě dnes k Táborským na Letnou, nebo zítra na Hlavní nádraží k rychlíku Praha-Aš. Paní Malaníková využila druhé možnosti, na nádraží předala Táborskému balíček s jablečným závinem a dopis. Pozdravujte manžela!

Karel Táborský tedy odjel. Na sobě měl tmavošedý oblek, tmavohnědý zimník, modrý šál, tmavohnědý klobouk a černé polobotky. S sebou měl aktovku, kde byly toaletní potřeby, pyžama a jídlo na cestu, chléb, salám a tak… A ještě něco: v pouzdře na opasku kalhot měl nabitou pistoli. Manželce Táborský řekl, že se vrátí v pátek 14. listopadu. Jenže toho dne na něj jeho žena čekala marně.

V sobotu, tedy 15. listopadu, dopoledne, přišla za paní Táborskou paní Malaníková. Neklidná. Co se stalo? No – pan Táborský se ještě nevrátil, že se vůbec ptám… Víte… dostala jsem dopis od manžela, z Aše, podívejte… Pan Táborský se tam prý vůbec neobjevil a pan Malaník se ptá, zda vůbec z Prahy odjel. Ženy jdou spolu na poštu, odkud posílají Malaníkovi telegram: pan Táborský do Aše odjel 12. listopadu.

Týden po Táborského odjezdu, tedy 19. listopadu, oznámí jeho manželka na Oblastní kriminální úřadovně v Praze, že jej pohřešuje. Následujícího dne je tady znova: dopoledne u ní byli Malaníkovi a zajímali se, zda už se pan Táborský vrátil. Když uslyšeli, že nikoliv, povídal Malaník cosi o nějaké aktovce a kabátu, které se prý v Aši našly, moc tomu nerozuměla…

Kriminalisté zbystřili, ten Malaník se jim vůbec nezdá; je vysloveno podezření, že má něco společného s Táborského „zmizením“. Malaníkovi jsou zajištěni a odděleně vyslechnuti.

Malaníková: Když přinesla 12. listopadu na Hlavní nádraží štrůdl a dopis pro manžela, byl Karel Táborský už ve vlaku, mával na ni z okna. V pátek 14. listopadu dostala od manžela dopis, ve kterém jí sdělil, že na Táborského v Aši čekal, ale on nepřijel. Dalšího dne to šla říct paní Táborské, domnívala se, že Táborský během cesty změnil rozhodnutí a vrátil se domů. No a potom poslaly do Aše manželovi telegram – že Táborský za ním odjel… V pondělí, tedy 17. listopadu, dostala telegram ona. Manžel psal, že Táborský se v Aši neobjevil. On sám přijede v sobotu do Prahy. Další telegram obdržela ve středu: manžel přijede ještě toho dne, nikoli až v sobotu. Když se manžel objevil, mluvil opakovaně o nějaké aktovce, kterou kdosi našel v Aši, taky o kabátu, Malaník ty věci dával do spojitosti s Táborským. Následujícího dne se vydali za paní Táborskou, Malaník jí řekl o věcech nalezených v Aši a poradil, aby zmizení svého manžela oznámila Bezpečnosti.

Malaník: „Rozhodně vyvracím, že bych panu Táborskému snad já něco provedl! Velmi dobře jsme spolu vycházeli. Jsem mu navždy zavázán za to, že v době okupace, když jsem byl vězněn, finančně podporoval moji ženu.“

„Proč nám to povídáte? Řekli jsme snad, že vás z něčeho podezíráme?

„To ne, ale…“

„Žádné ale, pane Malaníku. Jak to bylo s tím vaším obchodem a předpokládanou Táborského cestou do Aše?

Malaník: Když se tedy po delší době opět setkali a domluvili si obchod – ale pozor, já jsem mu nic určitého vlastně neslíbil! – Táborský trval na tom, že přijede s penězi do Aše, vybere si látky, zaplatí je a vrátí se do Prahy. „Tak jsem mu poslal telegram, aby přijel ve středu 12. listopadu a rezervoval jsem mu pokoj v hotelu Loew. Taky jsem mu napsal, aby si vzal s sebou 70 tisíc korun. Víte… ty látky neměly být z mé fabriky, já ji vlastně už jen likviduju a přesouvám do Bechyně. Objednal jsem je u známých, víte…“

„Co bylo v tu středu?“

„Celý den jsem Táborského očekával. Několikrát jsem byl na nádraží, i v noci u posledního vlaku. Druhého dne jsem se po něm ptal v hotelu. Mohl třeba přijet autobusem z Chebu, že jo… No a pak jsem poslal ty telegramy, to víte, zneklidnilo mě to.“

„Proč jste před svou ženou i před paní Táborskou mluvil o nějaké aktovce a kabátu?“

„Protože to je moc divný a podezřelý, víte? Ten den, kdy jsem jel do Prahy, jsem u ašskýho nádraží potkal jistýho Václava Urbana. On je národním správcem sběrny textilních odpadů. Já jsem mu řekl, že měl za mnou přijet známý z Prahy a zeptal jsem se ho, jestli třeba tak nějak…omylem, že… se Táborský neobjevil v jeho závodě. A on – jako ten Urban – povídá: Člověče, poslechněte, nebude to mít něco společného s tím, jak jsem nedávno našel v tý ulici, kde máte fabriku, ten kabát a tašku a oznámil to policajtům? Byl to zimník a černá aktovka… Tak mě napadlo, že by ten Urban mohl mít pravdu a hned jsem to v Praze řekl ženě i paní Táborské.“

Podle kriminalistů se Jan Malaník chová divně.

Podezřele.

Proč stále mluví o aktovce a kabátu a dává je tvrdošíjně do souvislosti se zmizením Karla Táborského?

Není za Táborského „zmizením“ právě on?

Malaník byl umístěn za zajišťovací cely a dva kriminalisté z oblastní kriminální úřadovny odjeli pátrat do Aše. Rychlíkem z Hlavního nádraží. Stejně jako Táborský.

Na ašské stanici SNB jim ukázali aktovku a kabát nalezený Václavem Urbanem ve Sladkovského ulici. V černé kožené aktovce bylo pyžamo, toaletní potřeby a původně také chléb a salám, ale potraviny už musely být zlikvidovány. Obsah aktovky odpovídal sdělení paní Táborské. Popis zimníku, ve kterém její manžel odjel z Prahy, rovněž „seděl“ na nalezený kabát.

Kriminalisté vyslechli Václava Urbana.

Urban řekl, že ty věci našel ve čtvrtek 13. listopadu večer, bylo asi osm. Přijel tehdy autobusem z Chebu, vystoupil u Lidového domu a šel do Sladkovského ulice, kdy byl i jeho podnik. Když procházel kolem vrat do dvora továrny na obuv, která je hned na začátku ulice, o něco zakopl. Chtěl si posvítit zápalkou, ale byl vítr. Kolem šel nějaký muž; Urban se ho zeptal, zda má baterku. Měl a posvítil. Spatřili aktovku a kabát.

„Podívali jste se do té aktovky?“

„Co vás nemá! Kousek odsud je hranice rajchu… co kdyby tam byl nastraženej nějakej…granát nebo tak. Člověk tady musí bejt vopatrnej!“

„Tak co jste pak dělali?“

„Ten chlap…neznám ho… šel ten nález oznámit na esenbé. Vrátil se s nějakým příslušníkem. A ten tu aktovku mýrnyxdýrnyx otevřel. Uvnitř nic moc. Nějaký jídlo, pyžamo a tak. Prostě vercajk nějakýho cesťáka nebo tak…“

„Proč jste o tom nálezu informoval Malaníka?“

„Proč… On mi přece řekl, že za ním měl přijet nějakej chlápek z Prahy. Kvůlivá kšeftu. Tak mě napadlo, jestli ten chlápek třeba, když přijel, nevzal z Aše kramle. Do Němec.“

„A co pan Malaník, na tu vaši hypotézu?“

„No jaksepatří ho zaujala. Řekl bych, že ho vlastně napadlo to samý.“

Jak Malaník v Aši žil? – zajímají se kriminalisté.

Jako pán a světák.

Do Prahy za manželkou jezdil zřídka a nepravidelně. Bydlel v jednopatrovém domě patřícím k továrně, kterou Malaník dostal v roce 1945 do národní správy. Na podzim 1947 továrna už nefungovala, nacházela se v likvidaci, její stroje a další zařízení bylo demontováno a odváženo do Bechyně, do textilního závodu, v jehož čele měl Malaník stanout. A tak měl Malaník v posledních měsících hodně volného času. Trávil jej po hospodách a nočních lokálech. Rád hostil ženskou společnost. Sám hodně pil a jeho výdaje hodně převyšovaly fixní příjem, který činil 6000 korun měsíčně. Kde bral peníze na svůj rozvolněný nákladný život?

Kriminalisté si opatřují povolení k domovní prohlídce a za asistence místních „esenbáků“ se vydávají do domu blízko nádraží, kde Malaník bydlel a měl také kancelář.

Jsou v místnosti, kde Malaník přespával. Ve skříni nacházejí tmavošedý oblek, se zapranými skvrnami, zřejmě krevními. Jsou tady ještě černé polobotky a na jejich špičkách zaschlé tmavé kapky. Krev?

Pod skříní odpočívá příruční kovová pokladna. Otevřená. Je v ní pokladní kniha likvidovaného podniku a 11 798 korun v hotovosti.

Ve spíži, přiléhající k obytné místnosti, spočívá na polici balíček.

Se štrůdlem.

Následuje prohlídka kanceláře, která je v přízemí budovy. V nezamčené zásuvce psacího stolu je podniková vkladní knížka. Od března do listopadu 1947 v ní není zaznamenán jediný vklad. Až teprve 13. listopadu, kdy Malaník uložil 35 000 korun.

Prohlídka dalších prostorů, tedy skladu v patrové budově a továrních hal, přináší jediné zjištění: že vše je prázdné, vystěhované, nikde nic, natož pak nějaké látky.

Na dvoře si policisté ozřejmují, že u obou křídel tovární budovy jsou přistaveny záchody s odpadovými žumpami o plošných rozměrech 2x2 metry, opatřenými betonovými poklopy.

Bodláčí u jedné žumpy je polámáno.

Na poklopu se nachází zednické kolečko.

Poklop nepřiléhá tak, jak by měl.

Policisté poklop odsouvají, v žumpě jsou až po okraj výkaly a v nich spočívá mrtvý Karel Táborský. Jak se ukáže, má rozbitou lebku.

Malaníka eskortují z Prahy do Aše.

Zapírá a zapírá, s Táborským se v Aši nesetkal, kdoví, jestli sem vůbec přijel.

Stopy krve? Ale to je z králíka, kterého zabil a stahoval.

Jablečný závin? Ten jsem dostal od jedné své bývalé zaměstnankyně!

Peníze? Ty přece pocházejí z likvidace továrny!

Proč uložil ve spořitelně 35 000 korun den poté, co měl do Aše přijet Karel Táborský? Náhoda, no… Peníze jsem nosil pořád u sebe a toho třináctého jsem je holt konečně uložil.

Malaník neví, že policisté už Táborského našli. Když jej odvážejí do „jeho“ továrny, začíná být nervózní. Při vystupování z vozu na továrním dvoře se chvěje, Když jej odvádějí k septiku, zhroutí se. A pak přizná.

Jak to bylo?

Továrna vyráběla do března 1947, pak rozhodla vyšší místa o její likvidaci a přemístění strojů a zařízení do Bechyně. S likvidací neměl Malaník příliš práce, o to více se mohl bavit a pít. Což něco stálo. Takže „sáhl“ na podnikové peníze. Jednou, dvakrát, třikrát… A za pár měsíců tak zpronevěřil na 50 000 korun. Co teď? Likvidaci měl ukončit a provést její vyúčtování do konce listopadu. A náhle se objevil zhrzený starý známý Karel Táborský…

Táborský tehdy přijel do Aše rychlíkem o půl třetí.

Malaník jej čekal na nádraží a pak šli spolu do továrny. Když se ocitli v kanceláři, Táborský si odložil klobouk a kabát, předal Malaníkovi balíček a dopis od manželky a vyslovil přání, prohlédnout si továrnu.

Proč ne, rezignoval Malaník, v jehož hlavě už byla napevno usazena zlá myšlenka.

Šli. Cestou vzal Malaník, kráčející za Táborským, v jedné místnosti kladivo. Když Táborský otvíral dveře do chodby, Malaník jej udeřil zezadu do hlavy. Vzápětí ještě jednou.

„Co se stalo?“ stačil říct Táborský, než padl na zem.

Malaník jej pak tloukl kladivem do hlavy a obličeje, bylo to hodně ran, neví kolik, byl prý v jakémsi vražedném tranzu…

Když zjistil, že Táborský nežije, vzal mu Malaník peníze, doklady, hodinky a pistoli, kterou měl Táborský v pouzdře na opasku kalhot. Doklady, hodinky a Táborského klobouk spálil Malaník v kamnech. Pistoli a kladivo hodil do žumpy.

V Táborského aktovce našel láhev likéru. Vypil ji skoro „na ex“. A vyrazil do města, do svých oblíbených podniků, slibujících uvolnění a zapomnění…

Domů se vrátil asi o půlnoci. Okamžitě usnul.

Druhého dne, když vystřízlivěl, dostal nápad. V podvečer vzal Táborského aktovku a zimník a položil je na chodník před vjezdem do dvora továrny na obuv. Aby naznačil, že majitel těchto předmětů utekl před nedalekou hranici do Německa.

A potom se jen opíjel a po návratu z veselého světa vždy zašel k mrtvému Táborskému a poplakal si nad ním.

Dne 15. listopadu vhodil mrtvolu do žumpy a místnost, kde předtím Táborský ležel, očistil od krve.

Dne 26. listopadu 1947, tedy po dvou týdnech od vraždy, se za Malaníkem zavřely dveře cely věznice při tehdejším Krajském soudu v Chebu.

Po pár dnech se zde Malaník oběsil.