BEDŘICH STEHNO
V soutěži Česko Slovensko má talent
zpívala slepá žena árii
Její zpěv připomínal zahradu
do které se po vlně veder
vrátili z lesů ptáci
Publikum zvyklé jiné hudbě
oněmělo
po chvíli začalo zpěv provázet výkřiky
aby již před posledními tóny
propuklo v jásot
Lidé aplaudovali vstoje
než členka poroty
zvedla ruku
a prudkým úderem dlaně na klakson
poslala zpěvačku přímo do finále
Slepé oči na podiu zvlhly
Někdy dokážou lidé podivuhodné věci
Kdo by řekl
že úder dlaně
dokáže na tváři člověka
rozhodit zrnka štěstí
jako kamínky v dětském krasohledu
Když přijdou špatné dny
máte prázdné ruce
není čeho se chytit
Je to v háji
Začnete tedy šplhat vzhůru
skála se ale drolí
nohy kloužou
nehty máte zlámané
A nahoře
ještě hůř
Vichr Slunce nikde
Cesta dolů
to je už hotová katastrofa
Říkáte si
Balím to Končím
Z posledních sil
ještě otevřete oči
když tu náhle před sebou uvidíte
pár zplihlých stanů
z kterých vám naproti
vybíhá
několik postav
Jednu z mála pěkných básní o psech
napsal před léty Jacgues Prévert
Začíná
Otevřete tomu zablácenému psovi
Lidé naklonění psům
bývají často sami
a nad vodou je drží
jen psí oči
Psi při nás stojí v těžkých chvílích
a neopustí nás ani při výbuších ohňostrojů
kdy jen štěkají a naříkají
a v boudách hledají úkryt
Nás záblesky pyrotechniky přitahují
již od dob staré Číny
I dneska se ptáme
co je tam dál za nimi
Žijí tam bytosti
které se nám podobají
Nebo tam jen blikají hvězdy
mezi kterými rozpřahuje ruce Bůh?
A jestli ano
co asi říká?
Možná nám něco vzkazuje
a my ho neslyšíme
Nebo ho spíš neposloucháme
Nebo neříká nic
protože nad námi
už dávno zlomil hůl
Včera padaly rakety na Svatou zemi
a v Berlíně nějaký pomatenec
srazil z chodníku lidi náklaďákem
jako by šlo o figurky
Snad se několik srdcí zachvělo
jak před sto lety napsal Jiří Wolker
Teroristu zastřelili
ale rakety padají na Svatou zemi
dál
Svět si jde svou cestou
a kdoví
jestli chvějících se srdcí neubývá
Jako poezie Soucitu
Nebo lásky
Ještěže nad námi občas přeletí
ledňáček naděje
a pohladí naše oči
Hledá břehy říček
které jsme zpevnili betonem
aby se jarní vody nevalily do kraje
Mohly by povalit sochy našich bohů
Jejich prázdné oči hledí pyšně ke slunci
ale stačí závan větru
a už se kymácejí
na hliněných nohách
Chtěl bych si pohovořit s Gregory Corsem
narozeným v Greenwich Village v roce třicet
opuštěným v několika měsících života rodiči
a dýchajícím pak samotu sirotčinců
později prchajícím newyorskými zapadáky
s ukradenými cigaretami za košilí
posléze trvalým bytem v polepšovnách
a nakonec vzdělaným „ anděly z clintonského vězení“
Chtěl bych ho slyšet vyprávět o perutích
které ho donesly
do podpalubí chatrných kocábek a parníků
do pekelných bran heroinu
kterými prošel tam a zpět
Chtěl bych to slyšet od člověka
který napsal Panenské dámy z Bratthu
Benzin a Šťastné narozeniny smrti
od člověka s trnovou korunou elegických pocitů
se svatozáří metafor syrového masa 20. století
století zázraků a hrůz
které nevymyslel ani Dante
Chtěl bych si s ním pohovořit
protože jako on
i já byl obdarovaný
hořkými mandlemi života
poezie
a taky lásky
O Štědrém večeru roku 1914 u Yper
vylezli vojáci ze znepřátelených zákopů
popřáli si milostiplné Vánoce
a o půlnoci šťastný nový rok
Následující den
se vzájemně holili a pili pálenku
někteří svlékli mantly a kopali do míče
než se obalený blátem
nabodl na dráty zátaras
V letních bojích
mnohým spálil plíce yperit
jiné roztrhaly granáty
nebo se navzájem pozabíjeli bajonety
Jméno vojáka
který se tenkrát první vyškrabal ze zákopu
aby popřál nepříteli
milostiplné Vánoce a štěstí v novém roce
není známo
Říkalo se
že pocházel z jakési zapadlé osady
ležící kdoví kde
která se ničím nepodobala
městečku bosých nohou a písku
známého pod jménem
Nazaret
Když přicházíme na svět
skalpelem vnikne do našich očí světlo
a my se bráníme
pláčem
První krůčky vedou pomněnkami
ale ti co mají smůlu
capkají i krví
Přijdou léta sedmibolestná
i první lásky jsou takové
třebaže se snažíme opisovat
z partitury Mozartovy
Dál je to jednou dole
podruhé nahoře
Jak kdy
Trvá to vlastně chvíli
než přijde čas
na poslední latte
To už na nás čeká
otevřená náruč vesmíru
s našlehanou pěnou
posypanou hoblinami čokolády
Vsadím se ale
kdyby to bylo možné
že skoro každý
by v onu chvíli
tu sladkou břečku
rád chrstl někam mezi hvězdy
Při zlézání himálajských osmitisícovek
toužil Reinhold Messner dohlédnout
na dno své duše
Když v květnu roku 2019
sestoupil Victor Vesco
do hlubin Mariánského příkopu v Tichomoří
stanul na vrcholu svého snu
Vyčerpaní
vrátili se Messner a Vesco
ze dna a výšin svých duší domů
aby si odpočinuli
mezi lidmi rovin
V rozhovorech Messner občas mluvil o peklu hor
a Vesco o úzkostech v nekonečných masách oceánu
Aniž by se kdy setkali
shodli se
že tam nejvýš i tam nejníž
toužili oba po jediném
Moci se bez bolesti nadechnout
a potom dýchat a dýchat