EVA FRANTINOVÁ

Tenhle dárek mi nedávno spadl z nebe – na lavičce odhozené Krásné neštěstí, knížka, v které jsem nalistovala báseň Sépie.

Ten rytmus první básně z první Halasovy sbírky mne před mnoha lety „dostal“, dostal mne tak, že jsem si cestou do školy i ze školy, ale i o přestávkách na chodbách, skandovala: „Sépie sépie / ty prcháš ve svém inkoustu / můj mne neskryje /Jak to děláš má sépie…“ A potom ještě: „Sépie sépie ty prcháš ve svém inkoustu / kol věcí z veršů zeď hřbitovní / a poezii na vše jako patinu / Sépie sépie řekni mi…“

Dodnes cítím ty zvláštní opojné chvíle, které nemohlo zapříčinit jediné slovo – vyvolávalo představu chobotnice, která roní inkoust, slovo zaklínadlo.

Když o Sépii mluvil profesor češtiny Vlček, když četl „Pak mám podezíravé oči / trápím se nepostihlými slovy / prý je to osud básníků / kdo ví kdo ví…“, třída se chvíli smála nějakému vtipu, který koloval na papírcích lavicemi. Všichni se smáli, mne se – naneštěstí – chopil zvláštní druh smutku. A zašeptal mi do ucha: „Mne se nezbavíš.“

Byla tma, když jsem vyšla ze školy na nábřeží a týden tady se mnou postávala i Sépie. Báseň skandovala i Vltava, nad hlavou plachtila „fantazie vyplašený pták“, a mne míjel hlouček spolužáků, ke kterému jsem se už nemohla přidat.