MILAN BLAHYNKA
Mezi nejbližšími lidmi, rodiči a dětmi, sourozenci, životními partnery je podezírání ošklivost sama a taky peklo. Peklo na zemi. A když je to podezírání umanuté, když si někdo umane, usmyslí, vezme do hlavy, že jeho nejbližší člověk ho klame, podvádí, zrazuje, málokdy je přístupný argumentům a s to si přiznat, že se mýlil.
Jsou však podezírání a podezření i pozitivní, jsou i nástroji poznání. Karel Čapek a Julius Fučík už po vydání 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida pojali podezření, že jejich autorem není žádný student, ale Vítězslav Nezval, a díky pozorné četbě to také po svém, každý jinak, prokázali, i když básník své autorství dost dlouho vehementně popíral. Někdy se však podezření nepotvrdí ani nezdaří přesvědčivě vyvrátit. To když si rodina nebo jiní nejbližší přejí podezření prostě potlačit.
Něco jiného ovšem je, když někdo moc mocný pochybnosti a podezření o své verzi přímo zakáže. Tím sice jedná protiproduktivně, podezření ještě zesílí, ale po poukazu na dobro obce, kraje, státu nebo celé planety se nikdo třeba jen nepřímo závislý na nejvyšší moci už neodváží pochybovat a podezírat, poslušně drží hubu, a pokud snad již podezření neprozřetelně vyslovil, rychle je odvolá jako Galileo Galilei a nanejvýš si uleví nějakou obdobou výroku „a přece se točí,“ neprávem připisovaného právě Galileovi jako jeho povzdech šeptem, když se zvedal poté, co (na kolenou!) musel odvolat.
Ani recenzent, pokud není zároveň majitel nebo aspoň redaktor periodika, do něhož píše, zdaleka není nezávislý a nemůže si vždy svobodně podezírat. Nezáleží na něm, zda to, co napsal, skutečně spatří světlo světa, totiž literárního rybníčku. Mám štěstí, že redakce LUKu mi vůbec nic nezakazuje. A tak mě k aktuální obecné úvodní úvaze o pozitivech podezírání přiměla příprava na recenzi novinky aLmaNach MONumentu 1, píseň O Růži (Nakl. Monument, Slušovice 2020, nápadité kresby Lenka Stavinohová, 106 s.).
Přišlo mi podivné, že tento sborník usilující zaujmout „mladými, nadějnými a rozletnými autory, které spojuje touha psát a svá díla vydávat“, na rozdíl od většiny almanachů týchž ambicí neuvádí v medailoncích ani u jednoho autora rok a místo narození; že až na dva z deseti „rozletných“ autorů jsem nikdy nikde nenarazil na jejich verš nebo řádek; že se i v začátečnických textech u všech zařazených adeptů literární slávy bleskne slibný náznak talentu; a že odvážný editor Almanachu, zároveň majitel Monumentu Miroslav Josef Tomšů (ročník 1993, jak se čte na Googlu), píše o sobě, že je „podnikavec, manažer bláznivých myšlenek, který se baví psaním poezie a provozováním vlastního nakladatelství“. Jak ho nepodezírat, že možná mystifikuje; že si vymyslel osm mladých autorů, jejichž různorodé texty různé úrovně napsal sám v touze vyzkoušet si různé způsoby a přitom se bohovsky bavil; a aby vtíravé podezření odvrátil, mezi smyšlené autory zamíchal Marka Řezanku, už víceméně známého z časopisů i knížek?
Podezření, že jsem na stopě pěkného ptáčka Tomšů a že vše nasvědčuje odhalení v něm pachatele rozmarné mystifikační čertoviny, bylo svůdné, snadno bych mu sám uvěřil a mohl si vychutnat pár dní obdivu, jaký jsem to objevitel. Jenže jsem ze staré školy, a tak jsem se neunáhlil. Kromě Řezanky jsou v almanachu dvě ženy a jeden muž představeni jako autoři už vydaných knih docela slibných názvů. Neblafuje Tomšů i v tom? Naštěstí to se dá ověřit. V katalogu olomoucké Vědecké knihovny jsem všecky tři knížky našel i s lety místy a způsoby vydání: 2015 Mohelnice vlastním nákladem, a dvakrát 2016 Slušovice, Nakladatelství Monument. Knihovna si zjistila i roky narození autorů: 1989, 1994, 2000. Podezření se rázem rozplynulo. Nebylo však marné. Přimělo mě k větší pozornosti a snad i k porozumění knížce, kterou M. J. Tomšů inicioval, uspořádal a do níž napsal úvod a minimedailonky autorů, šťastně vyložil název Píseň o růži a zaštítil ho i celý almanach mélickými verši Marie Veselé ze sbírky Písně o růži temně rudé a na konci otiskl jedenáct svých vesměs zralých různých básní tu uličnicky rozverných, tu něžných, tu ostře sarkastických, tu reflexivních – a vždy lapidárních.
Celý almanach je opravdu jeho dílo, byť je složené z veršů a prózy devíti dalších autorů. Je to dílo jeho příkladného úsilí o prosazení nikoli jen sebe sama (to ovšem taky), ale hlavně bezpředsudečné mladé tvorby. Co si budem povídat, začínající autoři píší až na výjimky přirozeně podle gusta svého guru, svého oblíbeného autora, který je zároveň redaktorem a jenž jim rozumí. Ti ryzejší nečiní tak z nějaké vypočítavosti, aby se Mistru zalíbili a dosáhli tak otištění. Jistě je tomu tak také ve Slušovicích.
Díky Tomšů je tu svěží nová vlna, která se ptá a už nalézá i odpovědi na (zde cituju první autorku Simonu Bártovou, ročník 1989, která za pět let od své knižní prvotiny básnicky vyspěla) „civilizaci tak pitomě vyspělou“, v níž „lidé dělají všechno proto, aby se odstranili“, „obtěžují se navzájem“ a jsou unaveni „z potřeby mít potřeby“. Nedělá si iluze o „štěstí v tom chtít stále víc / abys před smrtí zjistil, že nemáš nic“. Kdekdo řekne: „Někdy z toho mívám zlost.“ Bártová: „Někdy z toho chytám zlost.“ Jediné slovíčko „chytám“ – a je to poezie.
Je mi líto, že tu není místo citovat víc veršů z virtuózního cyklu deseti barev empatické Terezy Barvíkové, která má ve své Zelené „malý kousek ráje v pekle na Zemi / jak sladce voní háje“, ale hned taky ví: „možná že jen zdá se mi.“ V závěrečné Popelavé se těší, že „snad přijde lepší den“, ale nebojí se si přiznat, že je to pořád jen její sen: „Možná, když se štípnu, probudím se, / cigaretu típnu a zase vrátím se.“
Je mi líto, že nestihám ukázat, jak třetí z autorů už publikujících, David Strnad, stejně jako tiskařskou černí patrně debutující Martin Šilc skrze své sci-fi příběhy přemýšlejí o dnešním reálném životě a přírodě.
O obou dalších účastnicích zájezdu mezi publikující autory se dá říci, že je tvůrčí prozření teprve čeká. Tak Kateřina Motejlová s kratičkou prózou Má klidná rána podobně jako Adriana Müllerová ve všech svých osmi básničkách, z nichž jen nejlepší má název (Kuřačka), podobají se mlynáři, který sice ovládá techniku řemesla, má dobře seřízený mlýn, mele hbitě, ale jen přemílá známé: u Motejlové pubertální sny o štěstí v podobě bohatého prince a pohádkového života v přepychu, u Müllerové, která už si zakusila víc než nepříjemný ranní budík, obecné pravdy, oprávněná lidská přání i rozčarování ze světa i sebe sama, tužby nepoddat se tomu, co nás sužuje. Na poezii a na přesvědčivou „krásnou“ prózu (která je krásná, i když je o ošklivém) to zatím, zatím, zatím nestačí. Poezie hodná svého jména stejně jako dobrá próza není bez daru, schopnosti, umění objevovat, co jiní nevidí, vyjevovat, co my ostatní se vyslovit bojíme.
To se kupodivu týká i veršů sympatického Marka Řezanky. Ten se nerozpakuje říkat naplno, co si mnozí myslí, ale co se neodvažují pojmenovat a exponovat se proti lhostejnosti jedněch a zavilosti druhých. Srší postřehy i nápady, ale často si nedává práci s jejich básnickým ztvárněním a nectí zákony formy (jeho Balada o samolibosti by mohla být přesvědčivější, kdyby se jmenovala Balada o samolibosti dnešní moci, a kdyby tu samolibost dokázala usvědčovat bez přidání celé sloky; sonet Rozčarování trpí ležérními verši do rýmu („našli ale ženu jinou“; „lepší svět se nevytváří“). Závěrečná jeho báseň Není návratu předposlední slokou naznačuje, co Řezanka zmůže, když bídu a budoucnost vetká do zdánlivě jen artistní hříčky, jejímž mistrem byl Konstantin Biebl: „Bezprizorní bezdomovci bloumají. Bezva bouda / beznaděj burcuje bědné / Blahosklonnost bohatých bezbarvá bída. Bude boj / brousí bajonety.“
Kdo brousí? To říká začátek další sloky: „Jsou v pasti. Jsme v pasti…“ V téže básni, jíž by neuškodilo krácení, větší koncentrace, čte se i sloka, která prozrazuje, jak básníkovi prospívá dar humoru, ironie, a je přitom jakoby napsána na objednávku do almanachu jménem Píseň o růži: „Není to báječný pocit? / Vědět, že jste oklamali davy lidí / O nichž nevíte nic – Adresu, věk, ani to jméno / Ani to jméno Růže?“ To jméno z názvu slavného románu Umberta Eca se tu necituje nadarmo.
Sečteno a podtrženo: podezíral jsem Píseň o růži, že je to mystifikace, a ona se ukázala jako pravý opak, jako kniha, jíž se Monument potvrzuje jako nakladatelství celonárodně z nejzávažnějších.