JAN JELÍNEK

Bylo mi devatenáct roků, když jsem se dvakrát v životě setkal se světovou atletickou legendou Emilem Zátopkem, čtyřnásobným olympijským vítězem na vytrvaleckých tratích z Londýna a Helsinek.

Poprvé to bylo v září roku 1965 na nádvoří kasáren v Čínské ulici v pražských Dejvicích v sousedství výškového hotelu Internacional. Právě jsem v tak zvaném přijímači začínal jako „bažant“ vojenskou službu v Československé lidové armádě (ČSLA).

Do kasáren přijel plukovník Zátopek a my, vojáčci, začínající službu vlasti, jsme od velitele útvaru dostali rozkaz vyběhnout s ním na rozlehlou cvičnou plochu nazývanou buzerplac před budovou kasáren. A před námi jelo nákladní auto „vejtřaska“ a z její korby nás snímal fotoreportér časopisu Československý voják.

Po skončení běhu se zasloužilým mistrem sportu nás Emil Zátopek chválil: „Běželo se mi s vámi, chlapci, dobře. Jako zamlada. Tak ať vám vojna taky tak hezky utíká,“ popřál nám na rozloučenou.

Nedlouho poté se konalo v parku zámku Konopiště na Benešovsku mistrovství ČSLA v přespolním běhu. Běhával jsem tenkrát závodně střední tratě za lehkoatletický oddíl Chemických závodů československo-sovětského přátelství a byl dorosteneckým přeborníkem Severočeského kraje v přespolním běhu. Trénoval jsem s vynikajícími oddílovými atlety a reprezentanty ČSSR bratry Petrem a Manfredem Hellmichovými. A též se Stanislavem Hoffmanem, který se proslavil i vítězstvím v Běhu Rudého práva. Právě tady, v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka ve Stromovce, Hoffman při novinářském svátku v roce 1974 porazil na trati dlouhé 10 300 metrů dva olympijské vítěze – Gastona Roelantse a Waldemara Cierpinského.

Hoffman, můj kamarád z mládí, s nímž jsem prožil spoustu tréninků, v dresu Dukly Praha vydatně pomohl svému oddílovému druhovi Josefu Odložilovi k vytvoření světového rekordu na dráze v běhu na 2000 metrů v čase 5:01,0 minuty, který dodnes platí jako čs. rekord. V roli zajíce obětavě odtáhl Odložilovi notný kus štreky na proslulé a speciálně upravené běžecké dráze v Houšťce u Staré Boleslavi. Odložil tenkrát Standovi dal sladkou odměnu za výpomoc – dort, z něhož jsem také měl tu čest kousek ochutnat.

Hoffman má skalpy i dalších es na atletickém oválu – olympijských vítězů Lasse Viréna a Franka Shortera a mistra Evropy v běhu na 1 km Iana Stewarta. Ze silničního běhu v Bělehradě má rovněž skalp olympijského vítěze Kipchoge Keina.

Standa se vždy choval velice skromně. Čtyřikrát vyhrál silniční závod Běchovice – Praha. Byly mu proti srsti oslavné ódy novinářů na jeho triumfy. Ty odmítal slovy: „Hlavně ze mě nedělejte žádnou hvězdu!“

Do vojenské služby v Praze jsem si díky tenkrát skvělé a pověstné litvínovské líhni atletických talentů, jež dala pod vedením trenéra Vojty Joška čs. atletice skvělé běžce Petra Hellmicha a Standu Hoffmana, přinesl i slušnou formu z Litvínova a mohl trénovat na Julisce, ve Stromovce či v Divoké Šárce a také reprezentovat Duklu Praha. A stanul jsem i na startovní čáře v konopišťském parku v boji o titul mistra ČSLA na trati dlouhé asi čtyři kilometry.

Běh odstartoval s pistolí v ruce výstřelem Emil Zátopek. Všichni borci se chtěli před atletickým idolem vytáhnout. Emil byl vlastně takový povolený doping. A tak začali utíkat pěkně zostra. Touha po medaili byla pro každého velká. Zdárně jsem se držel ve vedoucí pětičlenné skupince. Asi 400 metrů před cílem mi kdosi šlápl zezadu tretrou s hřebíkem na patu pravé nohy. Klopýtl jsem a čísi loket mě navíc odstrčil do křoví u pískové cesty. Bleskově jsem křovinou proletěl, ale ještě se přece jen stačil duchapřítomně těsně zařadit za pětku na čele. Víc už jsem nezmohl a v závodě skončil na šestém místě. Patu mi drásala bolest krvavého šrámu po hřebících soupeřovy tretry.

Když jsem přikulhal k Emilu Zátopkovi, abych se s ním a ještě s dalšími běžci dal na památku vyfotografovat, Emil si mě všiml a poznamenal: „Jó, vojáku, atletika je krásný sport, ale často i hodně bolí. Ale to vás nesmí odradit. Vytrvejte!“

A když si po závodě v parku postěžovali Emilovi někteří běžci, že je postihla náhlá fyzická krize, nohy jim ztvrdly, a že mleli z posledního, tak Emil pronesl svou známou větu tónem, jenž přesto zněl povzbudivě „Když nemůžeš, tak přidej!“ A šibalsky a klukovsky se rozesmál na nás, přespolní běžce. Právě v tom byl zakletý úspěch jeho legendárních vítězství. Tenkrát v přespolním běhu v Konopišti zvítězil československý reprezentant Petr Holas.