IVO FENCL

Vane to za Vysokými Tatrami, tam dole v Polsku, a vy řídíte vlastní vůz a obloukem prcháte před tím vanem a nevíte, že vás dech té babice záludně vrací do samotného jícnu a zpátky, tam, odkud jste unikali.

Jozef Karika (*1978 v Ružomberku) je možná jednička současného evropského hororu. Nebo ne? Experti by mi teď jistě jmenovali některého britského autora, který s ním může soutěžit a soupeřit, ale tady, ve střední Evropě, anebo, chcete-li, v Evropské unii, jednoduše nemá konkurenta. Angela Merkelová se prý sice snažila psát jako on, ale to žertuji.

Karika je totiž Bůh. Umí si vybrat námět, toho námětu se nebojí a po technické stránce píše bravurně a možná lépe než Stephen King. Jeho „dvojromán“ Na smrt sice třeba nedočtete, ale nebude to proto, že by vás nevsál s ponožkami. Bude to z onoho důvodu, že se šokovaně zhroutíte pod stůl. O koncentračních táborech či o milém doktoru Mengelem vzniklo přitom už předtím všude na zeměkouli hafo knih. Hm. Vzniklo. Ale Jozef Karika přebil svými kartami všechny.

Co se ovšem týká zmiňovaného talentu a schopnosti vyloupnout námět, nemá ho samo sebou jen on. Taky jiní napsali o tatranské Škvíře, i když třeba pouze non fiction, ale teprve Jozef vystoupit z řady povolaných jako vyvolený, aby definitivně zatavil tuto slovenskou záhadu záhad do románu (který posléze byl i zfilmován).

Maně si nyní vybavuji rok 1983 nebo 1982, kdy mi spolužák z gymnázia Václav Háček navrhl, abych s ním slavnou „škvíru“ odjel hledat, najít a zkoumat. Právě z jeho úst jsem o tom místě na svahu Nízkých Tater slyšel prvně, ale protože jsme žili až na Plzeňsku a zůstávám maminčin mazánek, z podniku jsem vycouval. Chápete to vůbec? Já ještě stále ano, ale bylo to přece ubohé. Rovnou jsem vše zakecal, začal o čemsi jinačím. Měnil témata. A zda tam Vašek odcestoval sám nebo s někým jiným, dodnes nevím; ale patrně ne, protože by mi o tom vyprávěl. Navíc a jak jej znám, trochu se obávám, že by i navzdory nadšení „škvíru“ ani nenašel, i kdyby se tamních horalů vyptával sebevíc.

Nebo snad našel? Nebo se mýlím a došel by až k ní, vstoupil by dovnitř a… Horko těžko odhadovat, co by následovalo; ale já sám jsem zbabělý skunk, a tak mi posléze nezbylo, než si o Škvíře pouze koupit knížky. Tu stejnojmennou Karikovu a non fiction Martina Lavaye Měsíční šachta (2019). Není skutečně nakonec nejpohodlnější usednout do holmesovského křesílka-ušáku, obracet stránky a snít nad knihou pěkně doma, v relativním bezpečí?

Ale ke Karikově Smršti. Jde o mistrně psaný horor, jenž někdo označí jen za rozvedenou povídku „a nic víc“, ale sám Smršť s poklidem nazvu románem. Karika je „pan“ spisovatel a nepochybně ještě napíše silné práce „hlavního proudu“; zatím to ale očividně nemá zapotřebí a spíš se snaží udělat hlavním proudem literatury horor. Daří se. V hrůze se našel, prodal statisíce svazků a ve Smršti opět vyhmátl téma, které viselo ve vzduchu, a opět ten motiv vytěžil geniálně. Jde přitom „jen“ o zvláštní a legendami opředený fenomén HALNÉHO větru, který se vyskytuje na polské straně Tater. Jak je potvrzeno i statisticky, fouká-li halný, stoupá počet nehod, vražd a sebevražd.

Karikův román začíná krádeží, respektive nálezem kamery, která posléze odhalí, co se stalo lidem z jejího auta. Jde samozřejmě o již profláknutý přístup ke sledování děsu a zvláště ve filmu bývá využit, avšak Karika odnikud neopisuje, nemá to zapotřebí a pouze mějme na mysli, že motivů je omezený počet a podstatným není onen počet, nýbrž uchopení; a to je zde brilantní, pohlcující. Při četbě Karikova příběhu vám jistě mohou naskakovat asociace, jste-li třeba sečtělí, ale to vůbec nic neznamená. Vzpomínám v těch souvislostech kupříkladu na jednu jedinou chviličku z Kingovy povídky Na dobrou noc, kdy hrdinové na zasněžené silnici minou postavu… Postavu koho, vlastně?

Vše jim začne docházet teprve poté, co projedou okolo ní. I u Kariky lze sešlápnout plyn a ujíždět s tatranským větrem v zádech, ale nebude vám to nic platné, jelikož stařena, co se belhala po krajnici, už se na vás jednou provždy nalepí a nesetřesete ji. Co hůř, roste a neustále se přibližuje. To, co zde Jozef Karika zdárně vylíčil, je absolutní hrůza, a další asociací může být i další Kingova povídka, v níž je muž ve voze rovněž pronásledován, byť ne větrným démonem, ale obrazem (Silniční virus míří na sever).

Avšak o podobné podobnosti se nehraje a radši kratičce citujme:

Děti do pěti šesti let ještě nedokážou odlišit obsah vlastní mysli od vnějších objektů. Pocity a představy jim splývají s vnějším světem. Nevnímají rozdíl.“

Myslíš si, že halný nás dostává do tohohle stavu?“

Možná vyvolává regres. Podle mnohých vědců, kteří se zabývají evolucí vědomí, byli v dávné minulosti v tomto stavu všichni lidé. I dospělí. Duševní pochody a vnější svět, příroda, kosmos, všechno jim splývalo, prolínalo se. Tehdy vnímali různé bohy, vytvářeli legendy o přírodních démonech a o duších.“

Ano, zní to perfektně, ale bohužel mám pocit, že si Jozef Karika tentokrát úplně nevěděl rady se závěrem. Důvodů to může mít několik. Možná si vypočítavě uvědomil, že běs na pohřeb oblečené větrné stařeny s neskutečnou vůlí má podstatně vyšší potenciál, jenž zasluhuje ještě nejméně jeden román, ještě minimálně jedno pokračování. V tom případě, říkám, ale měl svůj plán, ať už byl komerční anebo ryzí, intuitivní, lépe na konci zamaskovat. Nemám za dostačující, když autor na místě akční pointy raději řeší filozofické problémy a cituje Bergsona. Spolu s ním se možná úspěšně rozmýšlíte a dumáme, co bude po smrti, ba co tam může i být hezkého, ale… Ale nic, a podle mého názoru nepomohla románu ani uvádějící jej citace z Meyrinkova Golema:

Tenkrát se ve mně zrodilo temné podezření: Co když jsme koneckonců my, živé bytosti, také podobní těm cárům papíru? Co když námi sem tam pohybuje nějaký neviditelný a nepochopitelný „vítr“, který určuje naše jednání, zatímco my se ve své naivitě domníváme, že se řídíme svou vlastní svobodnou vůlí? Co kdyby život v nás nebyl ničím jiným než záhadným točícím se větrem?

Opojení čtenáři Smršti teď, vím, namítnou, že akce na konci přece je. Ano. Skutečně se končí zběsile a přesně tím, čím Stephen King zahájil svou slavnou trilogii Pan Mercedes. Tedy najížděním do nevinných lidí. Navíc… Mohu se plést, ale obávám se, že původním Karikovým záměrem bylo ukázat proměnu v myšlení hlavního hrdiny, který se vytrhl z opratí a uvěřil, že to vlastně bude správné, když přizve na cestu do onoho světa co nejvíc dalších obětí, i kdyby to měly být děti. Ale podobně amorální konec by už patrně byl „přes čáru“, a tak román končí smírněji. Příliš to naštěstí nevadí a komplexně je to skvěle odvedená práce i ukázka, jak se dá zacházet se stupňováním napětí a překvapeními. Málokdo umí podobně psát a směji se, když si představím, jak málo bych z téhož patrně vytěžil já sám. A to, co předvádí Jozef Karika je excelentní vytěžení námětu, který si o to tam pod Tatrami říkal už dávno. I smekám. Tuto knihu budu opatrovat a jen občas ji někomu půjčím. Snad vznikla i pod vlivem Stephena Kinga (motiv telepatického donucování lidí k sebevraždě je právě v třetím dílu trilogie s Mercedesem), ale byl to spíše vliv podvědomý a koneckonců se jedná pouze o vnějškovou podobnost. King a Karika nicméně řádí bok po boku a mě napadá, kde by asi Jozef Karika už dnes byl, kdyby se narodil do anglosaského prostředí. Ale co? Ale nic! I takhle prorazí. A kdyby ne, můžeme být rádi, že máme muže jako on. Pamatuji ještě náhodou časy, kdy k nám Slovenskou patřilo, a ačkoli slovenštinu louskám dodnes bez problémů, děkuji za dosavadní překlady Karikových děl do češtiny. - Při jejich četbě si lze uvědomit, že JEN TOHLE je Karika, a že veškeří další tvůrci hrůz po jeho boku, i kdyby sebeschopnější, působí jen jako jeho karikatury.

Snad i zdatné karikatury, ale jen ty.

Jozef Karika: Smršť. Ze slovenského originálu (2020) přeložil Jiří Popiolek. Obálka Neil Johnson. Odpovědný redaktor Miloš Urban. Argo. Praha 2021. 192 stran