MILAN BLAHYNKA

Výstižnější název pro recenzi dvou sbírek KOBEREČKOVÝ DEN (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2021, grafické řešení obálky autor, 54 s.), a ROK KOROTOČ (nákladem vlastním, Třebíč 2021, 21s.), z nichž první vyšla v únoru minulého roku, druhou autor, Miroslav Koupil, rozesílal jako své PF 2022, nelze snad ani vymyslet.

Název recenze jsem si vypůjčil z jeho básně Straky, která začíná verši „Lidi kradou jako straky. / A straky kradou, / jako by lidi ukradly“.

První dva citované verše stejně jako začátky jiných básní („Venku mrzne, až to praští“, „Mám hlad jako vlk“, „Za oknem je vánice“, „Dobrý den“, „Láska prochází žaludkem“ nebo „Jak je venku? Venku? Lije“) věru nejsou žádná ptákovina, ale citáty konvenční konverzační řeči, záznamy každodenní zkušenosti se světem i se svým tělem, komentáře k počasí, přísloví, nejobyčejnější pozdrav, zkrátka fakta.

Ale co po těchto faktech následuje, to už je nečekané rozvinutí „faktu“, běžné zkušenosti a někdy i fráze. Po „straky kradou“ následuje „jako by lidi ukradly“ – v tom už je kritika lidí, lidí, kteří lžou „s namydleným jazykem“ a přisuzují svou mrzkost, jímž je zlodějna, ptákům, a právě to už není ptákovina, to je hodně pochybná člověčina.

Za známým postesknutím „Mám hlad jako vlk“ pokračuje Koupil: „Snědl bych pohádku na posezení. / Kde mám sehnat krmení? / Stanu se vlkem. / Půjdu do lesa, / najdu si chaloupku / a v ní sežeru babičku, / Karkulku i myslivce.“ Až potud je to legrační travestie známé pohádky, ale Koupil z toho vyčaruje tvrdý úder na právní stát, který dovoluje vykukům, kteří se sami udají, přiznají ke svým zločinům, aby si zjednali vysněné zaopatření: „Pak se půjdu udat na policii. / Soud mě odsoudí na doživotí / v zoologické zahradě. / Jako zvlášť nebezpečnému vlku / mně přidělí samostatnou klec. / V kleci budu pěkně v teploučku / a užiju si mazlení / s ošetřovatelkou. / A třikrát denně krmení. Takovou pohádku sním / na posezení. / A nebudu mít hlad jako vlk.“

Koupil v nejdelší básni, která sbírku uzavírá, v „performanci“ Rozhovor s koněm pojmenovává přesně svou metodu. Jeho kůň, „syn ovce synovce“ se vyznává: „Mě nevábí hedvábí, / zato mě baví klonování, / skloňování. A časování / časování. To si užívám. / V tom se vyžívám.“

Každý motiv, každé rčení, / ba i kobereček, rejži, mejdlo, nervy, paměť Koupil prožene všemi pády, časy, vazbami, úslovími a končí pointou až vyzývavou. Tak báseň, která začíná „Lovím po paměti v paměti“ a zesměšňuje dnešní velice preferované sázení na momentálně žádoucí těžbu „pravdy“ z paměti, která je ošidná a potměšilá (už jsem párkrát citoval Šaldovo konstatování, že vzpomínati je obrazotvorniti), končí verši: „…Na to jsem / malej pán, malej pán, / abych si paměť po paměti / vryl do paměti. Stačí, / že mi paměť dává / na pamětnou.“

Sešitek Rok Korotoč představuje pásmo „vratných básní“, nad nimiž – neuměje číst pozpátku – jsem si dost dlouho zoufal. V autobuse z továrny SOLARIS, jímž často jezdím, čte se název firmy v zrcadle otvíraných dveří SIRALOS a já si vždy umiňuju, že se naučím plynně číst zprava doleva, jak to uměl číst a dokonce psát Leonardo a jak se to leckde objevuje ve verších podnes, ale pak na to zapomenu. Až Koupilova „vratná báseň“ Masmediální Rok Kor, mně otevřela oči svým „ojídám oidár, izivelet, aidémsám,“ tj. ojídám rádio, televizi, masmédia, a svým závěrem „Maso a med. Žádné dia! / (…) / Dáme si maso a med“ (pěkné usvědčení, co média konzumentům ve skutečnosti vnucují).

Až nad tou klíčovou vratnou básní mi došlo, že celý ten sešitek je výzvou často číst, poslouchat, chápat, co nám média servírují, přesně naopak.

Koupil, mistr nonsensu, zdánlivého nesmyslu, svým Rokem Korotočem odhaluje jednu z velikých předností nonsensu.

A tak nevím: neměl jsem svou recenzi nazvat spíše Nonsens, který vůbec není non?